Přípravy (idea, že se někam pojede) začaly dávno. Bylo jasné, že chceme do tepla. Ale s kým? Lacovci nemůžou, letisko - tam už jsem taky všechny vyvezl - Jura? Ale ten že plánuje tři plavby a čtvrtá by mu neprošla. A najednou se ozval Soptík, jestli to platí a jestli by bylo místo pro kamarády. Takže jo a začal jsem hledat loď. Přes Zdenu. A Soptík, že je kamarádů víc. Tak jsem pošilhával po mé oblíbené velikosti 40 plus a do toho Zdena, ať neblbnu a vezmu si 50, že je to za stejnou cenu a loď zná. No jo ale kde vzít lidi? Opět jsem oslovil Juru a že jo. Paráda je nás devět. Jenom ta parta nějak nechtěla komunikovat. Nechtěl jsem být jak Alešek, nechal jsem to tak. Zaplatil zálohu a Franta - takto vedoucí té party - jestli může vzít ségru? Tam jsem chvilku váhal; spoléhal jsem na Igora, ale ten ne a ne se vyslovit jestli jo nebo ne. Nakonec, že ne, takže ségra může.
Jsem zapomněl - hlavní osoby, kvůli kterým se to všechno dělalo, Eva a Vašek (teda - on je to Karel, ale k Evě pasuje pouze Vašek) na poslední chvíli cukli, prý si koupili štěně a musí se o něho starat. Takže ségra jo a prý jestli ještě kámoš? To už je 11 členů na palubě. Papírově to jde, ale jak se tam poskládat? Dal jsem hlasovat jestli jo nebo ne a začali se dít věci. Jedna dvojice (Honza) - prý mají problémy doma a nepojedou. A nezaplatili ani zálohu. A do toho Franta, že taky nejede a ani ségra a to máme -4 lidi. Jak se tak praví v dobytí severního pólu "... a vyhodil jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další plavbu, že se vám na to vyseru"
Tož chvilku nervy - ale jak pravil Jura aspoň tam bude místo. A týden před startem se ozvala Zdena, že by tedy jela. Takže sedm. Ve středu se tady zastavil Soptík s Lenkou, že letí ve čtvrtek aby si prohlédli město. V pátek (to je dneska) mají přijet Muroňovi a v sobotu ráno vyvážíme.
Odjezd a první den
Nakonec přijeli Muroňovi, přespali, ráno do Vídně, odlet, whisky (Monkey Shoulder), u letiště nás čekal Soptík, marína, loď. Josef II je v katastrofálním stavu. Sice motor a plachty by měly být ok, ale drobnosti jako záchod, vařič, mrazák, skříňky, dveře mají své problémy a nebo vůbec nefungují. Prý nám to na Simi opraví. Se Zdenou jsme ukecali aspoň 50 Euro slevu a že nedáváme kauci. Ale blbý pocit, že nic nefunguje přetrvává. Navíc přístup "ano vím o tom, ale řešit to nebudu". Barča nevěřícně kulí oči. Třeba oprava sporáku "ano víme, dej si tam šroubovák jako šprajc". Ale kromě tohoto je George vyloženě sympatický, má snahu poradit, pomoct. Zatím čekáme na Soptíka. Potom snad vyjedem. Přišli o chlup později, ale přišli. Víceméně nudný odjezd, nudná plavba na motor a že pojedeme na Simi se vykoupat. Totiž ráno jsme dali řeč s Georgem a zjistili jsme, že svět je malý a tak nějak máme společné známé. A doporučil taky, kam jo a kam ne. Cílem byla zátoka O. Mesalona - zátočka se strmými skálami (cliffy). Tak přijeli jsme, plno, kotva - a kotva nejde nahoru. Toto jsem nesl dost nelibě. Naštěstí to vypadá jenom na nějaký kontakt; později se to samo opravilo. Takže koupačka a skok do Simi města. Famózní městečko, srovnatelné s Hydrou. Místní pikolík na břehu nás směroval někam mezi lodě - tož malá dušička. Loď první den v ruce, boční vítr a muselo to být na první dobrou. Naštěstí se to povedlo. Simi město - nádhera, paráda. Hospoda přes cestu, tak jak na Hydře. Večeře, spát v 9:00. Trochu máme obavu ze dnů příštích.
Pondělí
Ráno budíček v 7:00 a šel jsem se projít. Tož, projít. Brutálně mě bolí záda, nejsem schopný se sehnout, zavázat si boty, obléct kalhoty. No procházka - kafe metrio. Na lodi jsme později usoudili, že je škoda z takového místa vypadnout už ráno, takže změna, pojede se v 11:00. Na Tilos. Ve 12:00 jsme vyrazili. Já jsem si vzal prášek na bolest a vytuhnul jsem. Vzbudily mě až na konci na konci platby, na kotvící manévry. V Tilosu molo plné, takže stojíme někde na rejdě 5m. Ale v noci čekáme déšť, bouřky a 5Bf. Vrchol má být v 5:00 a potom přes den (plánujeme přeplavbu na Chalki) tak 6Bf. Ve 12:00 to má lehnout a noc (úterý středa) zase opět čína. Noc byla klidná. Ano pršelo, a dost, ale teď (v 6:15) je zatím klid.
Úterý
Ráno střídavě déšť a vítr. Začali jsme vylézat až kolem 9:00, to už přestalo pršet. Soptík duoplaval pro čerstvé pečivo do pekárny, to bylo milé. Před polednem jsme vyjeli směr Chalky Ještě v zátoce šla ven hlavní plachta na první ref a kousek geny. V zákrytu kopců Tilosu vítr moc nefoukal ale jen co jsme minuli Antitilos, rozfoukalo se víc a přišly i vlny, bílé čepičky a pár šplouchanců do kokpitu Mach za kormidlem postupně tuhnul, zelenal. Ty různé léčebné postupy, co jsme na něj kvůli jeho zádům každý aplikoval, si vybraly svou daň. A pak, když si rovnal záda na podlaze kokpitu, opláchla ho vlna až na spodní prádlo, a tak skončil v posteli. Před Chalky jsme ho vytáhli na palubu, postavil se za kolečko, objel městské molo (nejlepší místa už pochopitelně byla obsazená zbýval malý kousek na konci mola vedle mola pro rybářské čluny), tak jsme nachystali lana, Mach zajel s lodí dopřed, Soptík hodil kotvu, zacouval metr od Poláků s Dufour 53. Vyvázali jsme se s jejich pomocí a bylo hotovo. Bára uvařila špagety a neapolskou směs se sýrem. A pak jsme se rozdělili. Já jsem vyrazila na hrad na kopci, kam se nikomu jinému nechtělo. Mach zmizel neznámo kam ještě před jídlem a Jura s Bárou šli na kafe.
Středa
V noci - dle předpovědi - přišla húlava. Krátce, ale vítr tak 35 plus. Naštěstí jsme byli zaprdoleni mezi loděma (nevím jestli Máři psala o profesionálním zakotvení. (Částečně z prdele klika) ale i tak). Ráno jsme zjistili, že kotva nedrží, takže jsme byli o metr blíž mola. Ale měli jsme rezervu, o nic nešlo. Protože jsme byli v civilizaci, tak kafe, záchůdek a v klidu jsme vyrazili. Na Alimii je to kousek. A protože je to kousek, tak že se pojedeme ještě podívat pod hrad a na plážičku (Ak. Trakhia). Ale foukalo a bylo nevlídně, do vody šel pouze Soptík - do takové jeskyně a vyštval odtud tuleně nebo lachtana (seal). I pozorovali jsme zvířenu.
Vydali jsme se po větru (a nakonec to dopadlo, že na motor) na Alimii. Přijeli, zakotvili (vcelku blízko) a flákali se. Na koupání to nebylo. Chvilku jsme dingošovali. Ale v noci se otočil vítr a anchor alarm způsobil budíček. Takže před třetí hodinou jsme překotvovali.
Čtvrtek
Ráno snídaně, koupačka, a prej že pojedeme na Simi. Vydrcli jsme to, a jenom jak to šlo plachty, předobok, bok, zprvu druhý ref, později plné, rychlost 7 dokonce jsme jeli chvilku 8, za kolečkem Lenka. Já jsem skončil dole v kabině. Přijeli jsme na Simi-Panormitis, něco kolem 15:00. Sluníčko, jemný vánek, hodina flákárny na lodi. A oni teďka jedou na kafíčko. Já půjdu skučet dole. Jak se setmělo, prej by bylo vhodné rožnout kotevní světlo. Normální světlo na lodi chybí (ovšem George o tom ví) takže máme takovou blikací baterku, a ta že se má dát ven. Poprvé jsme to měli pod ráhnem, ale zdálo se mi to moc nízko. Tak říkám Soptíkovi "dej to tam, kam se věší vlajka" a Soptík, že ne, že má co si lepšího. Chvilku tam čaroval a nakonec světlo přivázal na nějaké lano a že to vytáhne až nahoru. Někde nad prvními vanty jsme si ale uvědomili, že ona baterka naráží do stěžně a bouchá. A to, že se nám nelíbí. "Aha" děl Soptík. Co aha? No nevím jak to dostat dole. Tak chvilku jsme dumali a nakonec zvítězila varianta - někdo tam musí. Normálně to bývám já, ale ty záda mě ty vyautovali. Takže nahoru šel Soptík. Ale jinak nuda. V noci ještě jel s Léňou na romantickou projížďku a potom ještě společně popravili všechen alkohol. V noci byly nárazy - poposunulo nás to tak o dva metry, naštěstí v pohodě.
Pátek
Normální den. Snídaně, čerstvé pečivo (s Panormitis pekárny), odjezd, dron, plachty, já v kajutě a už jsme byli u Rhodu, vysílačka na kanálu 71, bezvadné přistání u benzínky a posléze bezvadné přistání doma. A že jedeme pro auta. K letišti. Tam jsem nafasoval Chevrolet a nastala hodina hrůzy. Ševi je stejný střep jak loď, sešroubovaný vruty na sádrokarton a s hodně svérázně vyladěným plynem. A s prázdnou nádrží. Že pojedeme spolu se Soptíkem. Tak já jsem si zapnul navigaci. Ještě že tak. Soptík mi na prvním kruháči zmizel a navigace mě neobytně tlačila do města do těch uliček. S tím autem, kde každý rozjezd je dobrodružství. Někdy ke konci jsem se chtěl podívat na "už tam budem?" a zrušil jsem si navigaci. Tedy cílový bod. A do toho ještě telefonát "kde jsi tak dlouho?". Tak jsem to expresivně popsal a prý si mám kliknout na souřadnici ve WhatsAppu. I kliknul jsem - a jedu. Tak po 15 minutách vidím, že cíl je 22 km daleko. Aha něco je blbě, ano kliknul jsem na "jsme na letišti" Tak změna, kliknout ještě jednou, uličky, Rhodos staré město a konečně doma. Večeře, balení, mám toho tak dvakrát tolik, ale prý to budeme přebalovat ještě jednou
Sobota
Ráno jsme bohatě posnídali vajíčka, sbalili zbytek potravin a odvezli je k Soptíkovi do jeho apartmánu protože tam měl velkou chladničku. Ačkoliv jsme si opakovaně plánovali, jak si sobotní výlet zorganizujeme, nakonec byl jasný jen jeden cíl. Lindos. Po hodině jízdy jsme zaparkovali a vydali se do městečka a k hradu v centru. Dav lidí v uličkách houstl, k hradu se sunula šňůra lidí včetně několika výprav z různých autobusů. Vstup s obrovskou frontou a za 20 euro postupně všechny odradil. V uličkách jsme objevili kavárničku ze střešní terasou, odkud se nám Lindos zdál úplně nejkrásnější. Po nezbytných nákupech jsme se na Soptíkovo doporučení vydali na nejzazší jihozápadní konec ostrova, kde úzký pruh písečné pláže omývaný z obou stran mořem spojuje ostrov s jeho poloostrovem Prasonisi. Pláž je slavná tím, že zde vždycky fouká, takže ideální místo pro surfaře. Na Jižní straně jezdili windsurfy a na severní straně draci. Pro plavce zůstala k dispozici malá zátočinka na konci pláže. Naposledy jsme se teda smočili v moři. Voda byla teplá, ale studený a silný vítr nám kazil veškerý požitek z koupání. Poté jsme zamířili k místu zvanému Sedm pramenů. Motýlí údolí už v říjnu nedávalo smysl, lázně na pobřeží jsme odložili jako poslední variantu. Hlavně jsme se někde potřebovali najíst. Z parkoviště u sedmi pramenů nás Jura vedl kolem rozcestníku přímo po směrovce k Tunel lake. Sotva jsme sešli k malému potůčku, který ve vydlážděném korytě mizel v betonovém portálu ve svahu , vkročil Jura do vody a zamířil do temného otvoru. Bára protestovala, že trpí klaustrofobii a že bude panikařit, ale Jura pravil, že to je jen kousek a že už vidí světlo na konci tunelu. Tzo už se mi lepil na záda Mach, a tak jsem také vešla za Bárou dovnitř. Světálko někde žádné, jJurova statná postava vyplnila skoro celý profil tunelu. Dno potůčku bylo dlážděné kamením, hloubka cirka 15 cm akorát tak po kotníky, betonové stěny a nízký strop těsně nad hlavou a tma a šplouchání vody. Když jsem konečně uviděla v dálce světlo, docela se mi ulevilo. Ale byl to jen světlík v polovině cesty a tak znovu do tmy. Na konci jsme vyšli na cestu, kde potůček ústil do poloprázdného jezera. Celkem asi 180 m dost intenzivních zážitků. Po návratu k rozcestí jsme už zamířili přímo k prameništi, kde se různě pod stromy nacházel, stoly a židle místní restaurace. Z původního lehkého oběda se stal jeden z nejlepších kulinárních zážitků. Mach dostal flank steak, Jura s Bárou si vybrali předkrmy a salát. Co spadlo na zem, sezobli pávy nebo kachny. Po návratu do města jsme se ubytovali a večer jsme ještě vyrazili na další sSoptíkovo doporučení do baru The Last Butler. Úžasná atmosféra, skvělé a unikátní drinky a krásně pohodlné sezení v kožené sedačce. Poslední večer jsme si opravdu užili.
Neděle
Ráno byla poslední vajíčka a řecký jogurt z ořechy a medem. Nacpali jsme zavazadla do auta a popojelyi blíž k centru. Do Starého Města jsme vstoupili jednou z jižních bran . Proplétali jsme se úzkými uličkami a kolem obchodních krámků až k Sulejmanově mešitě. Využili jsme výhodné nabídky, kdy vstup na hodinovou věž byl doplněn kávou ve vedlejší kavárně. Odtud jsme zamířili k paláci velmistrů. Jura a Bára si šli prohlédnout vnitřek a my s Machem jsme si prochodili Staré Město křížem krážem. Zažili jsme úžasný pochod rytířů a machometanů v historických kostýmech. S Jurou jsme se sešli na ulici rytířů a zamířili jsme na oběd. Náměstíčko pod platany, které jsme si předtím vyhlédli, se nám ale nepodařilo najít, a tak jsme vzali zavděk aspoň grilovanými pochoutkami. S Machem jsme se pak vydali na nejsevernější cíp ostrova do akvária. Bylo hezké, ale opravdu malé. Na zpáteční cestě jsme se sešli v kavárně u mešity na posledním kafe a pak zbývalo už jen odjet na letiště, vrátit auto, dopít poslední Merlot, projít bezpečnostní kontrolou, nakoupit suvenýry a odletět do Vídně.
Komentáře
Okomentovat