Můj milý deníčku...
Bavaria 37 „Emanuel“ – Mach, Máří, Laco, Lucka, Kuba, Michal, Kačka, Vítek
Bavaria 42 „Sea King“ – Tonda, Eva, Lubor, Michal, Iveta, David, Martina, Kristýnka
Celkem upluto asi 90 námořních mil.
Sobota 26.8.2006
Budíček v půl páté zvládli jen někteří (kapitán šel příkladem). Odjezd v tři čtvrtě na šest, za půl hodiny jsme se sešli u poslední benzínky před Poštornou. Odtud jel každý víceméně podle sebe, akorát Mach a Laco se drželi za sebou. Všichni jsme se potkali v téměř dvouhodinové koloně u tunelu Mala kapela a pak naštěstí po sjezdu z dálnice. Neuvěřitelně synchronizovaně jsme dojeli do maríny Kremik.
Všichni znamená Mach, Máří a Michal s Vítkem, Laco, Lucka, Kuba a Kačka Tomanovi, Tonda, Eva, Ivetka a Davídek od Měchurů a od Šimečků Lubor a děti = Michal, Martina a Kristýnka.
Kapitáni chvíli hledali v maríně příslušnou kancelář, pak se čekalo na předání lodi, které bylo docela podrobné a důkladné - předchozí týden prý byla pěkná bouřka a tak chtěl mít zástupce charterovky asi čisté svědomí. Jak se ukázalo, stejně se jim to nepovedlo. GPS zafungovalo až na druhý pokus a problémů se objevilo postupně víc,
Večer jsme krátce navštívili admirála Tondu na jeho lodi, tiše i nahlas zazáviděli dostatek prostoru a před půlnocí šli do hajan.
Neděle 27.8.
Ráno sice na chorvatské poměry poměrně chladné, ale slunečné a příjemné. Odjezd stanoven na půl desátou, což se povedlo jen Tondovi, Naše posádka ještě nezvládla synchronizaci. Při vyplutí nastal menší zádrhel, protože Lucce se zadrhl spring a pěkně nás to stočilo. Nicméně i tak Mach vymanévroval z přístavu celkem v pohodě. Venku na volném moři se objevily první zádrhele. Frklík ukazoval stále zadní vítr, ačkoliv fučel jasný bočák, a rychloměr ukazoval samé nuly, ačkoliv podle GPS jsme jeli 2 - 3 uzle.
Foukal docela čerstvý vítr, kolem 20 uzlů. Postupně jsme vytáhli hlavní plachtu na polovinu, potom na tři čtvrtiny a kosatku taky na tři čtvrtiny a začali zkoušet co to udělá. Vítr se ustálil na přední až předoboční, takže jsme museli křižovat. Plavba sice docela zajímavá, ale hodinu jsme se motali před majákem Mula s maximální rychlostí 5,2 uzlů, než jsme ho konečně minuli. Pak se ozval Tonda, dobré tři míle před námi a protože jsme ho chtěli dohonit, šly plachty dolů, nastartovat motor a jeli jsme sice stále 3 - 5 uzlů, ale aspoň na přímo. Na úrovni ostrova Arkandel se za námi začaly na obzoru vytahovat černé mraky. Nejdřív to vypadalo, že jdou k pobřeží a nás se netýkají. Ale pak začala tmavnoucí mlha pohlcovat za námi jeden ostrov za druhým a vítr se podezřele utišil. Šli jsme vytáhnout úvazy a záchranné vesty pro děti. Laco za kormidlem chytil v té chvíli nárazový vítr 45 uzlů, loď se i bez plachet pěkně položila a začalo veselo. Mach s Lacem otočili loď proti větru k pobřeží, kde se vítr aspoň trochu ztišil a pak jsme otočili po větru a vydali se k zátoce Mala Luka na ostrově Veli Drevnik.
Vítr kolem 35 uzlů, déšť, hromy a blesky, postupně zmizely poslední zbytky modři na obzoru a jen déšť a déšť. Kačka a Vítek zůstali v salonu od začátku, Michal a Kuba se k nim připojili, až když promokli. Nepromokavé bundy se jednoznačně osvědčily, bohužel od pasu dolů to bylo horší a boty byly úplně nacucané vodou.
Konečně jsme dorazili do zátoky Mala Luka na ostrově Veli Drevnik a našli jsme tam Tondu na kotvě, ale zároveň se spuštěným motorem. Později jsme se dozvěděli, že se schovali v zátoce ještě před bouřkou, ale sousední loď se pod náporem větru utrhla z kotvy a narazila do břehu, kde přišla o část kýlu a o kormidlo.
Zakotvit se nám nepodařilo a zátoka se nezdála příliš chráněná. Přivítali jsme, když Tonda navrhl přenocovat v zátoce Vinišče na pevnině. Dlouhá, dostatečně prostorná zátoka otočená k východojihovýchodu, odtud snad foukat nebude. Při kotvení se ukázal další zádrhel Chybějící značka 50 m vyděsila Laca, který už už viděl kotvu mizet v desetimetrové hloubce. Naštěstí řetěz zůstal viset za pojistné lano a povedlo se ho vytáhnout.
Až do večera poprchávalo, což děckám nezabránilo v koupeli v moři - voda byla teplejší než vzduch.
Protože oběd jsme nějak nestihli, všichni se velice těšili na Lucčino beef Stroganov. Bylo opravdu výborné.
Pondělí 28.8.
Celou noc jsme příležitostně kontrolovali kotvu, hlavně Mach, protože občas se zvedl vítr a loď se točila sem tam.
Ráno nás přivítala modrá obloha a sluníčko. K snídani jsme si dali hemenex - včerejší večeři. V deset jsme vyjeli, nejdřív na motor, postupně jsme vytáhli plachty, ale spíš tak pro parádu. Do zátoky U Načujam na ostrově Šolta jsme se dohrkali v půl druhé na motor. Protože moře bylo klidné a loď má lodní vařič na závěsu, uvařili jsme polévku a brambory už cestou, takže oběd byl celkem rychle a následovala siesta, koupání a ve čtyři odjezd směr ostrov Brač marína Milna. Marína přišla vhod, protože jsme právě spotřebovali jednu ze dvou nádrží na vodu. Přistání bylo poněkud divoké. Kapitán šetřil příkazy posádce, takže Laco sice zachytil muring, ale nepřitáhl si ke přídi muringové lano a uvázal hned tenké lanko. Lucka netradičně vyfasovala druhý murink, z čehož byla naprosto zmatená a protože Mach zahlásil, že přistávají začátečníci, objevilo se na molu tolik radilů, že jeden nevěděl, koho poslouchat. Nakonec jsme se jaksi uvázali a vydali se na procházku do Milny. Příjemné městečko, až na zápach z rybí továrny.
Večer jsme ještě zašli k admirálovi na sklenku vína a pak spát.
Míša při plachtění podél Šolty udělal rekord 7 uzlů na plachty, dostal štamprličku ořechovky.
Úterý 29.8.
Ráno jsme tiše záviděli snídani u admirálů, měli smažená vajíčka na cibulce. Jenže před námi Splitská vrata, a za nimi začal jihozápadní, tedy zadoboční vítr, který stále sílil a postupně začalo pršet. Jeli jsme do zátoky U Smrka podívat se na ponorkovou základnu. Už jsme byli na její úrovni, když se ozval Tonda, že to zapíchli v zátoce Lučica. Jejich zpomalení se vysvětlilo právě vajíčky a indisponovanou posádkou. Když jsme se dostrkali do zátoky za nimi, začalo se už počasí zlepšovat, takže v čtyři hodiny padlo rozhodnutí, že přeci jen na ponorkovou základnu podíváme. Cestou jsme si pěkně zaplachtili, ale postupně vítr ustal a dojeli jsme na motor. Vyvázali jsme se v ústí základny vedle Němců s profi kapitánem. Vyvázání na bok jsme dělali poprvé, takže jsme uvítali od něj jisté praktické rady. Začali jsme zvažovat, jestli se vracet na Lučicu, kde zbývaly poslední dvě bójky, nebo zůstat. Zůstali jsme a vypadalo to skvěle. Navečer jsme si vyšli na malou procházku, našli jsme malý vinohrádek a oskeruši a stádo ovcí. A při návratu rybáře, který chtěl vyjet ze základny, S tím, že se za pět hodin vrátí. Tak jsme vycouvali, probrali jsme plusy a mínusy stání na bójce a vyvazování na bok potmě. Naštěstí se rybář s agroturistickou výpravou vrátili už po desáté večer. Rozsvítili jsme co se dalo, postavili Kubu a Lucku na beton a na druhý pokus jsme přistáli.
Středa 30.8.
Noc byla klidná, občas trochu zašplouchaly vlny, o šesté začaly kvílet fendry, až nás probudily, ale stejně jsme spali až do osmi. Ráno nám Lucka sdělila, že Tonda přijel už o půl osmé a zase odjel. Posnídali jsme a začalo se zhoršovat počasí, za chvíli cedilo jako z konve. Před jedenáctou se otočil vítr a vyjasnila se obloha. Vyjeli jsme na moře, chvilinku zvažovali vytažení plachet, ale rychle nás to přešlo. Vlny 2 - 3, čerstvý vítr a tak pěkně na motor a za hodinku jsme už byli u Lučice. Předpověď zněla: bóra a nárazy až 55 uzlů. Plout v tomhle počasí Splitskými vraty do Milny se nikomu nechtělo a tak jsme strávili pěkně slunné, studené a větrné odpoledne a večer vyvázaní na bójce. Večer bylo trochu vzrůšo, když po setmění dojeli Němci na jachtě a snažili se nejdřív najít bójku a potom zakotvit mezi námi. Nakonec to zapíchli u břehu na kotvě.
Čtvrtek 31.8.
Ráno jsme vstali trochu dřív. Michal konstatoval, že nám začal plesnivět chleba a slabší jedinci zůstali bez snídaně. Bohužel jsme si neobjednali dovážku z pevniny.
Vyjeli jsme v 9:20 na motor, podél Brače, Splitskými vraty jsme se protáhli kolem pár Viktorů Čističů. Dál jsme pokračovali podél Šolty, Kačka na plachty udělala 5,2 uzle. Na půl cesty k Čiovu vítr zeslábl, až jsme začali uvažovat o vaření polévky. Pak začalo najednou foukat silněji a silněji a za chvíli se už ozval ve vysílačce Tonda, že fouká bóra. Stáhnout plachty byla pěkná makačka, kosatku jsme museli vzít přes vinčnu.
Moře asi 3 Bf, vítr proti nám, trvalo věčnost, než jsme se dostrkali do Trogiru. Ještě předtím jsme před Trogirem brali naftu. Ve větru bylo třeba najet špicí proti větru a vyvázat se bokem u benzínky. Naštěstí borec byl celkem ochotný a pomohl s odvazováním.
Do maríny jsme vjeli docela dobře, zástupy radilů jsme víceméně ignorovali a bylo to v pohodě. Uvařili jsme gulášovku na zahnání největšího hladu a vydali jsme se na prohlídku křivolakých uliček Trogiru. Zabloudili jsme i na místní tržiště, nakoupili suvenýry a dárečky a šli jsme se navečeřet. Restaurace byla příjemná do chvíle, než začal hrát místní rozladěný orchestr chorvatské variace známých italských melodií. Korunu tomu nasadily lignje na žaru nikoliv v podobě grilovaných kroužků a malých chobotniček, ale jako jedna chobotnice přes celý talíř včetně sépiové kosti. Ani Machovi jídlo nějak nesedlo, což je ovšem u něj v Chorvatsku normální.
Pátek 1.9.
Ráno to konečně vypadalo na krásný dovolenkový den. Obloha bez mráčku, prostě idyla. Vyjeli jsme o půl desáté směrem k ostrovu Arkandel, po výjezdu z Trogiru jsme si zaplachtili a v poledne jsme zakotvili v zátoce Stari Trogir. Oběd, koupání, kafíčko, idyla. Pak začalo trochu foukat, ve tři jsme se raději vydali na další cestu, vítr přes 20 uzlů, na plachty to už nebylo. Další téměř tři hodiny jsme se kolébali proti vlnám kolem mysu Ploče zpátky do Kremniku. Vlny občas přelily příď, občas došplouchly až do kokpitu. Děti tentokrát nedostaly kinedryl a tak nespaly, zato různě zelenaly.
Cestou nás pěkně vykýval pitomec v motoráku, který nás minul ve kluzu na deset metrů a potom jachta se silným motorem, která si vesele křižovala proti větru a okolní lodě ji prostě nezajímaly.
Přistání v Kremniku jsme zvládli za asistence Evy a Tondy. Následovalo balení, úklid, předání lodi, opět balení, večeře, balení, poslední večer v maríně a brzy spát, protože podle plánu se vstává v pět, abychom v šest vyjeli - dřív než se vytvoří kolony na dálnici.
Budíček v půl páté zvládli jen někteří (kapitán šel příkladem). Odjezd v tři čtvrtě na šest, za půl hodiny jsme se sešli u poslední benzínky před Poštornou. Odtud jel každý víceméně podle sebe, akorát Mach a Laco se drželi za sebou. Všichni jsme se potkali v téměř dvouhodinové koloně u tunelu Mala kapela a pak naštěstí po sjezdu z dálnice. Neuvěřitelně synchronizovaně jsme dojeli do maríny Kremik.
Všichni znamená Mach, Máří a Michal s Vítkem, Laco, Lucka, Kuba a Kačka Tomanovi, Tonda, Eva, Ivetka a Davídek od Měchurů a od Šimečků Lubor a děti = Michal, Martina a Kristýnka.
Kapitáni chvíli hledali v maríně příslušnou kancelář, pak se čekalo na předání lodi, které bylo docela podrobné a důkladné - předchozí týden prý byla pěkná bouřka a tak chtěl mít zástupce charterovky asi čisté svědomí. Jak se ukázalo, stejně se jim to nepovedlo. GPS zafungovalo až na druhý pokus a problémů se objevilo postupně víc,
Večer jsme krátce navštívili admirála Tondu na jeho lodi, tiše i nahlas zazáviděli dostatek prostoru a před půlnocí šli do hajan.
Neděle 27.8.
Ráno sice na chorvatské poměry poměrně chladné, ale slunečné a příjemné. Odjezd stanoven na půl desátou, což se povedlo jen Tondovi, Naše posádka ještě nezvládla synchronizaci. Při vyplutí nastal menší zádrhel, protože Lucce se zadrhl spring a pěkně nás to stočilo. Nicméně i tak Mach vymanévroval z přístavu celkem v pohodě. Venku na volném moři se objevily první zádrhele. Frklík ukazoval stále zadní vítr, ačkoliv fučel jasný bočák, a rychloměr ukazoval samé nuly, ačkoliv podle GPS jsme jeli 2 - 3 uzle.
Foukal docela čerstvý vítr, kolem 20 uzlů. Postupně jsme vytáhli hlavní plachtu na polovinu, potom na tři čtvrtiny a kosatku taky na tři čtvrtiny a začali zkoušet co to udělá. Vítr se ustálil na přední až předoboční, takže jsme museli křižovat. Plavba sice docela zajímavá, ale hodinu jsme se motali před majákem Mula s maximální rychlostí 5,2 uzlů, než jsme ho konečně minuli. Pak se ozval Tonda, dobré tři míle před námi a protože jsme ho chtěli dohonit, šly plachty dolů, nastartovat motor a jeli jsme sice stále 3 - 5 uzlů, ale aspoň na přímo. Na úrovni ostrova Arkandel se za námi začaly na obzoru vytahovat černé mraky. Nejdřív to vypadalo, že jdou k pobřeží a nás se netýkají. Ale pak začala tmavnoucí mlha pohlcovat za námi jeden ostrov za druhým a vítr se podezřele utišil. Šli jsme vytáhnout úvazy a záchranné vesty pro děti. Laco za kormidlem chytil v té chvíli nárazový vítr 45 uzlů, loď se i bez plachet pěkně položila a začalo veselo. Mach s Lacem otočili loď proti větru k pobřeží, kde se vítr aspoň trochu ztišil a pak jsme otočili po větru a vydali se k zátoce Mala Luka na ostrově Veli Drevnik.
Vítr kolem 35 uzlů, déšť, hromy a blesky, postupně zmizely poslední zbytky modři na obzoru a jen déšť a déšť. Kačka a Vítek zůstali v salonu od začátku, Michal a Kuba se k nim připojili, až když promokli. Nepromokavé bundy se jednoznačně osvědčily, bohužel od pasu dolů to bylo horší a boty byly úplně nacucané vodou.
Konečně jsme dorazili do zátoky Mala Luka na ostrově Veli Drevnik a našli jsme tam Tondu na kotvě, ale zároveň se spuštěným motorem. Později jsme se dozvěděli, že se schovali v zátoce ještě před bouřkou, ale sousední loď se pod náporem větru utrhla z kotvy a narazila do břehu, kde přišla o část kýlu a o kormidlo.
Zakotvit se nám nepodařilo a zátoka se nezdála příliš chráněná. Přivítali jsme, když Tonda navrhl přenocovat v zátoce Vinišče na pevnině. Dlouhá, dostatečně prostorná zátoka otočená k východojihovýchodu, odtud snad foukat nebude. Při kotvení se ukázal další zádrhel Chybějící značka 50 m vyděsila Laca, který už už viděl kotvu mizet v desetimetrové hloubce. Naštěstí řetěz zůstal viset za pojistné lano a povedlo se ho vytáhnout.
Až do večera poprchávalo, což děckám nezabránilo v koupeli v moři - voda byla teplejší než vzduch.
Protože oběd jsme nějak nestihli, všichni se velice těšili na Lucčino beef Stroganov. Bylo opravdu výborné.
Pondělí 28.8.
Celou noc jsme příležitostně kontrolovali kotvu, hlavně Mach, protože občas se zvedl vítr a loď se točila sem tam.
Ráno nás přivítala modrá obloha a sluníčko. K snídani jsme si dali hemenex - včerejší večeři. V deset jsme vyjeli, nejdřív na motor, postupně jsme vytáhli plachty, ale spíš tak pro parádu. Do zátoky U Načujam na ostrově Šolta jsme se dohrkali v půl druhé na motor. Protože moře bylo klidné a loď má lodní vařič na závěsu, uvařili jsme polévku a brambory už cestou, takže oběd byl celkem rychle a následovala siesta, koupání a ve čtyři odjezd směr ostrov Brač marína Milna. Marína přišla vhod, protože jsme právě spotřebovali jednu ze dvou nádrží na vodu. Přistání bylo poněkud divoké. Kapitán šetřil příkazy posádce, takže Laco sice zachytil muring, ale nepřitáhl si ke přídi muringové lano a uvázal hned tenké lanko. Lucka netradičně vyfasovala druhý murink, z čehož byla naprosto zmatená a protože Mach zahlásil, že přistávají začátečníci, objevilo se na molu tolik radilů, že jeden nevěděl, koho poslouchat. Nakonec jsme se jaksi uvázali a vydali se na procházku do Milny. Příjemné městečko, až na zápach z rybí továrny.
Večer jsme ještě zašli k admirálovi na sklenku vína a pak spát.
Míša při plachtění podél Šolty udělal rekord 7 uzlů na plachty, dostal štamprličku ořechovky.
Úterý 29.8.
Ráno jsme tiše záviděli snídani u admirálů, měli smažená vajíčka na cibulce. Jenže před námi Splitská vrata, a za nimi začal jihozápadní, tedy zadoboční vítr, který stále sílil a postupně začalo pršet. Jeli jsme do zátoky U Smrka podívat se na ponorkovou základnu. Už jsme byli na její úrovni, když se ozval Tonda, že to zapíchli v zátoce Lučica. Jejich zpomalení se vysvětlilo právě vajíčky a indisponovanou posádkou. Když jsme se dostrkali do zátoky za nimi, začalo se už počasí zlepšovat, takže v čtyři hodiny padlo rozhodnutí, že přeci jen na ponorkovou základnu podíváme. Cestou jsme si pěkně zaplachtili, ale postupně vítr ustal a dojeli jsme na motor. Vyvázali jsme se v ústí základny vedle Němců s profi kapitánem. Vyvázání na bok jsme dělali poprvé, takže jsme uvítali od něj jisté praktické rady. Začali jsme zvažovat, jestli se vracet na Lučicu, kde zbývaly poslední dvě bójky, nebo zůstat. Zůstali jsme a vypadalo to skvěle. Navečer jsme si vyšli na malou procházku, našli jsme malý vinohrádek a oskeruši a stádo ovcí. A při návratu rybáře, který chtěl vyjet ze základny, S tím, že se za pět hodin vrátí. Tak jsme vycouvali, probrali jsme plusy a mínusy stání na bójce a vyvazování na bok potmě. Naštěstí se rybář s agroturistickou výpravou vrátili už po desáté večer. Rozsvítili jsme co se dalo, postavili Kubu a Lucku na beton a na druhý pokus jsme přistáli.
Středa 30.8.
Noc byla klidná, občas trochu zašplouchaly vlny, o šesté začaly kvílet fendry, až nás probudily, ale stejně jsme spali až do osmi. Ráno nám Lucka sdělila, že Tonda přijel už o půl osmé a zase odjel. Posnídali jsme a začalo se zhoršovat počasí, za chvíli cedilo jako z konve. Před jedenáctou se otočil vítr a vyjasnila se obloha. Vyjeli jsme na moře, chvilinku zvažovali vytažení plachet, ale rychle nás to přešlo. Vlny 2 - 3, čerstvý vítr a tak pěkně na motor a za hodinku jsme už byli u Lučice. Předpověď zněla: bóra a nárazy až 55 uzlů. Plout v tomhle počasí Splitskými vraty do Milny se nikomu nechtělo a tak jsme strávili pěkně slunné, studené a větrné odpoledne a večer vyvázaní na bójce. Večer bylo trochu vzrůšo, když po setmění dojeli Němci na jachtě a snažili se nejdřív najít bójku a potom zakotvit mezi námi. Nakonec to zapíchli u břehu na kotvě.
Čtvrtek 31.8.
Ráno jsme vstali trochu dřív. Michal konstatoval, že nám začal plesnivět chleba a slabší jedinci zůstali bez snídaně. Bohužel jsme si neobjednali dovážku z pevniny.
Vyjeli jsme v 9:20 na motor, podél Brače, Splitskými vraty jsme se protáhli kolem pár Viktorů Čističů. Dál jsme pokračovali podél Šolty, Kačka na plachty udělala 5,2 uzle. Na půl cesty k Čiovu vítr zeslábl, až jsme začali uvažovat o vaření polévky. Pak začalo najednou foukat silněji a silněji a za chvíli se už ozval ve vysílačce Tonda, že fouká bóra. Stáhnout plachty byla pěkná makačka, kosatku jsme museli vzít přes vinčnu.
Moře asi 3 Bf, vítr proti nám, trvalo věčnost, než jsme se dostrkali do Trogiru. Ještě předtím jsme před Trogirem brali naftu. Ve větru bylo třeba najet špicí proti větru a vyvázat se bokem u benzínky. Naštěstí borec byl celkem ochotný a pomohl s odvazováním.
Do maríny jsme vjeli docela dobře, zástupy radilů jsme víceméně ignorovali a bylo to v pohodě. Uvařili jsme gulášovku na zahnání největšího hladu a vydali jsme se na prohlídku křivolakých uliček Trogiru. Zabloudili jsme i na místní tržiště, nakoupili suvenýry a dárečky a šli jsme se navečeřet. Restaurace byla příjemná do chvíle, než začal hrát místní rozladěný orchestr chorvatské variace známých italských melodií. Korunu tomu nasadily lignje na žaru nikoliv v podobě grilovaných kroužků a malých chobotniček, ale jako jedna chobotnice přes celý talíř včetně sépiové kosti. Ani Machovi jídlo nějak nesedlo, což je ovšem u něj v Chorvatsku normální.
Pátek 1.9.
Ráno to konečně vypadalo na krásný dovolenkový den. Obloha bez mráčku, prostě idyla. Vyjeli jsme o půl desáté směrem k ostrovu Arkandel, po výjezdu z Trogiru jsme si zaplachtili a v poledne jsme zakotvili v zátoce Stari Trogir. Oběd, koupání, kafíčko, idyla. Pak začalo trochu foukat, ve tři jsme se raději vydali na další cestu, vítr přes 20 uzlů, na plachty to už nebylo. Další téměř tři hodiny jsme se kolébali proti vlnám kolem mysu Ploče zpátky do Kremniku. Vlny občas přelily příď, občas došplouchly až do kokpitu. Děti tentokrát nedostaly kinedryl a tak nespaly, zato různě zelenaly.
Cestou nás pěkně vykýval pitomec v motoráku, který nás minul ve kluzu na deset metrů a potom jachta se silným motorem, která si vesele křižovala proti větru a okolní lodě ji prostě nezajímaly.
Přistání v Kremniku jsme zvládli za asistence Evy a Tondy. Následovalo balení, úklid, předání lodi, opět balení, večeře, balení, poslední večer v maríně a brzy spát, protože podle plánu se vstává v pět, abychom v šest vyjeli - dřív než se vytvoří kolony na dálnici.
Komentáře
Okomentovat