Z Athén na Kos po schodoch aneb Metaxa cup
můj milý deníčku ...
Čtvrtek 3.5.2007
Ráno chaos, plánoval jsem ještě STK auta a nebyl k dispozici technický průkaz, nicméně postupem času se toto vyřešilo. Nástup na dovolenou byl netradičně autobusem, následně jsme pokračovali Pendolinem (krásná, příjemná cesta) a společně se zbytkem posádky jsme takto docestovali do Prahy. Samozřejmě jsme si museli rýpnout do Laca (jestli se nechce přidat), úúúúžasná večeře v hotelu (biftek - trošku v pražských cenách), letiště a odlet. Už tam jsem zaznamenával rutinnost a profesionálnost Kapičků, na letišti jak doma, klídek. Přiletěli jsme do Athén někdy kolem 3 a už byl připravený minibus, který nás vyklopil přímo u lodi. Klíčky byly "pod rohožkou", takže zalehnout a spát.
Pátek 2.5.2007
Ráno před lodí nás čekal zbytek potravin - loď byla vybavena vším potřebným a prakticky celý den se o nás staral Vasilis, se kterým jsme doladili nedorozumnění s vínem (chtěli jsme 6 červeného a 6 bílého. My jsme uvažovali v jednotkách flašek, on v jednotkách krabic. Vína a vína). Pro mě byl zajímavý zážitek, jak Tomáš vysvětloval čecháčkům z jiné plachetnice kudy jo a kudy ne. Holt zkušenosti. V 14:15 jsme vypluli - představa je, že pojedeme na ostrov Kea a nebo na N. Nikitos. Dolů na jih, na móře. Hlavně tam kde je hloubka, protože od Vasilise máme lodní udicu. Prut tak metra půl s vlascem tak 60-80. A multiplikátorem. Jako nástrany mají sloužit umělé (zelené) chobotničky, bratru tak 30 cm dlouhé. A uvnitř je taková malá kotva (háček tak 8 cm). Protože jsem to byl já, který na tento vercajk valil oči, tak jsem byl pasován na lodního rybáře. Ještě před vyplutím nezbytné opravy (přišlo k užitku epoxidové lepidlo) a jedem. Celý den to bylo na motor, ale příjemnou rychlostí 6-7 uzlů. Cílem byl ostrov Kea. Toto se nám nakonec povedlo, ale bylo to za 5 minut 12. Konec cesty jsme jeli v takovýchtěch vlnkách, které objektivně nevadí, ale když to trvá hodiny, tak pomalu ale jistě vyženou posádku nahoru, blíže k bortu. A konec plavby byl téměř za tmy. (kolem 8). Kotva, dvě lana na zádi, večeře v místní hospůdce a spát. Tam jsme viděli inspiraci na rybaření - kanice (či co) bratru metr. S tlamou, že by tam vlezl fotbalový míč.
Sobota 5.5.2007
Sobotní jízda opět pod motorem, jemný zaďák. Prádlo máme venku, ale visí to schlíple. Takže každý se poflakuje, rožní se vepředu na síti a protože každý jeden máme spánkový dluh, tak je to jak náletu mouchy tse-tse. Fouká. Plachty ven - autopilot (!!!) a rychlost 7 uzlů. Příjemná klidná plavba zpestřovaná kokteilem (pomerančový juice, nakrájené pomeranče, metaxa, led) Famózní - padla na to flaška metaxy. Cílem bylo úžasné Ermoupoulis. Kdysi dávno to bylo prej hlavní město (jenom chvilku) s mramorovým náměstím, dívadlem a-la LaScala, a dvěma kostelíkama. Akurátže na kopci. jeden by nevěřil, jak může být v 7 hodin horko. A nahoru vedou bíle ovápněné schody. Takže večer probíhal v duchu nádherných kýčovitých fotek (pro lepší dojem jsme přirazili k městskému molu) a gyrosu na palubě. Tam se nějak zadařilo udat další flašku metaxy. Michal tam "oficiálně" oslavil 15 - přáli mu všichni mimo rodičů. Jo - příjezd byl v 18:01
Neděle 6.5.2007
Odjezd 10:40. Před tímto bylo ospalé ráno - krámky byly zavřené, takže jenom rychlá snídaně a pryč. Zase to bylo na motor směrem ke "karibské pláži" - takto ostrůvku N.Rinia (???) - a nutno říct, že ostrůvek nezklamal, Scenérie jak v Karibiku. Někteří se nenechali rozhodit teplotou kolem 17°C na display a vlezli do vody, ale bylo to opravdu spíš pro otužilce, jemnovitě Michal st. Michal ml. a Máří (to jako já - nechápu co se to se mnou stalo). Po luxusním obídku pro chudé (brambory vařené v mořské vodě se smaženou cibulkou na olivovém oleji) jsme z Karibiku pokračovali na ostrov Delos - bájné centrum celých Kyklád, kde bohyně Leto povila bohy Apollóna a Artemis. Doložená historie hovoří o obchodním a kulturním centru z období rozkvětu Athénského spolku. Pak ale chtěli athéňané všechno pro sebe, bohové seslai na Delos epidemii a aby si Athény bohy zase usmířili, vyhlásili Delos za posvátné místo, kde se nesmí rodit ani umírat, Prostě lidi jenom na návštěvu. A to nejpozději do 15 hodin. Bohové nám nebyli příznivě nakloněni. Přijeli jsme k molu těsně po třetí hodině, místního rybáře jsme ještě ukecali, abychom mohli přistát, ale vzápětí jsme narazili na strážkyni pamětihodností, která byla neoblomná a ani Zdenina výřečnost sní nepohnula. Pokochali jsme se tedy aspoň zdálky pohledem na zbytky starověkého města. Zblízka jsme obdivovali rozvetlé záhony neznámých tučnolistých květin. Zamířili jsme na ostrov boha Dionýsa Naxos, podle legendy utěšitele a následně manžela Ariadny. kterou zde zanechal athénský princ Theseus poté, co ho vyvedla z Mínotaurova bludiště na Krétě. Dionýsos kromě toho objevil na ostrově vinnou révu, respektive její produkt a tak se s ním nakonec Ariadna asi neměla špatně. Začalo foukat, takže sailng - yachting- katamaring. Cestu nám zpestřilo dovádění delfínů kolem katamaránu, zdálo se, že z nás mají stejný zážitek jako my z nich. Příjezd byl do klidné maríny na ostrově Naxos kde stojí nedokončený chrám Apolona. Před večeří jsme vyrazili za místními památkami. Nejdříve výstup k bráně Portara z onoho nedokončeného Apollónova chrámu. A pak vzhůru do starého města. Křivolaké uličky (že by místní obyvatele inspiroval pobyt pověstné Ariadny?) přecházející často ve schody, takže chvílemi nebylo zřejmé, jestli jdeme po ulici nebo lezeme k někomu do domu. Na vrcholku pak benátská pevnost Kástro plná starobylých domů. Na dvorečku jednoho z domů se právě konal koncert - housle, loutna a místní hudba spojující prvky evropské a turecké melodiky. Ani se nám nechtělo vracet, ale už padala tma.
Pondělí 7.5.2007
Odjezd v 8:00 protože včera se objevil kvečeru takový pantáta, že chce platit, ale už hned ze zečátku se omlouval za crazy ceny, protože na loď našeho chatakteru (38 stop katamarán, kotvící bokem) by to vyšlo na 50€ - a to se zdálo nelidské i jemu. A naznačil, že dneska už má office zavřenu a zítra to otevírají až v 8 - a když tam nebudem, tak nic neviděl. A ještě nás nechal nabrat vodu. Takže byl ranní odjezd, čaj, čerstvý chleba a hnedka za přístavem plachty. Tlak nám klesá a funí 20 uzlů - uvidíme. Cíl dneška je Santorini. Do Santorini jsme dorazili navečer, kapitán předem domluvil s místním rybářem kotvení na bójce. Takže v rámci utužování dobrých vztahů jsme se šli najíst k rybáři do jeho taverny. Skvělá volba - jídelníček plný mořských potvor a ryb, ovšem byly i souvlaki a kotlety. S plnými břichy a potmě jsme začali stoupat do kopce k světlům města Oia. Cesta nebyla cesta, ale v podstatě schodiště místy zdobené exkrementy oslíků, kteří zde během dne vozí zmožené turisty. Prostě schody do nebe. Na konci nás čekal cukrárna s kafíčkem a typickými řeckými sladkostmi. Už když jsme seděli v taverně, začal sílit vítr, cestou nahoru fičel, až nás bolely uši a vháněl písek do očí, v cukrárně rozrazil okenice a pak kvílel za komínem. Na zpáteční cestě se sice trochu utišil, aspoň zdánlivě, ale představa jak se vracíme na dingy zpátky na katamarán nebyla nijak lákavá. Kapitán se ujal funkce převozníka a natřikrát nás dovezl na loď. Motor zdechl jenom jednou a to naštěstí u lodi, když se do něj zamotalo lano, při nastupování ani při vystupování nikdo nespadl do vody a dingy se ani jednou neobrátil dnem vzhůru. Až na ten vítr a vlny celkem standardní úroveň služeb.
Úterý 8.5.2007
K ránu se vítr trochu utišil a tak jsme si na státní svátek mohli přispat. Po snídani jsme se vydali opět po schodech nahoru, tentokrát za plného slunce. Skály hrály všemi barvami, které lze vytvořit kombinavcí bílé, červené a černé. Ve městě ovšem vítězila bílá a typická modrá. Prošli jsme si úzké uličky starobylého města, pevnost, větrné mlýny, co mívaly místo lopatek napnuté plachty. Objevili jsme i původní tvář tohoto města, obydlí vytesaná do skály, respektive do pemzy na úbočí kopce. Hlídala je babička celá v černém s prošedivělým strništěm na bradě. Určitě to vůbec nebyla čarodějnice. A všude spousta zvířat, Koček stejně jako na jiných ostrovech a zde navíc psi. Žádní podvraťáci, ale pěkní velcí psi spali v odpoledním horku všude kam se člověk podíval. Kolem šesté jsme se sešli dole v přístavu u rybáře, opět na večeři. Tentokrát bylo moře podstatně klidnější, ale přesto jsme se vrátili na loď už kolm deváté.
Středa 9.5.2007
Podle původního plánu jsme měli vyjet v 8 hodin, abychom si obepluli a prohlédli krátery uprostřed kaldery, případně zkusili koupání v sirných pramenech a stihli dojet na další ostrov. Jenže ráno byli všichni úplně jako Jára Cimrman - ležící a spící.
Tento stav byl vyvolán večerním posezením nad několika flaškama Metaxy - ten večer jsme dobrali poslední ze 6 flašek. Já jsem zavčasu vycouval - protože šohaj večér, šohaj ráno - ale ne každý toto zlaté pravidlo ctí. A úcta ke kapitánovi nedovolila pana šéfa probudit. Když se konečně probudila část osazenstva, bylo kolem desáté. Na kochání nebyl už čas, přesto jsme kolem kráterů projeli dost blízko, abychom viděli černou lávu. Černá a červená v odstínech od cihlové po temně rudou - tahkle nějak to asi vypadá v pekle. Na jižní straně ostrova jsme viděi i několik letovisek s černým pískem a postavičkami na plážích. Tady zřejmě už začala sezóna. Navečer jsme dojeli na nejzápadnější ostrov Dodekanés Astipalii. Ostrov ve tvaru motýla - my jsme zakotvili někde u zadečku. Před západem slunce jsme vyběhli na kopec prohlédnout si ruiny bývalé pevnosti. Tu postavili Benátčané na obranu proti pirátům a to tak, že okolostojící domy byly součástí opevnění. Pak ale přišli Turci a ostrov se naopak stal útočištěm pirátů. Nakonec v roce 1956 přišlo zemětřesení... Dali jsme si opulentní večeři v příjemné hospůdce na počest kapitánových kulatin, na kafe a tsipouro jsme se zastavili v hospůdce u větrných mlýnů a večer jsme zakončili na nábřeží u ouza, tsipoura a skořicového likéru. Takže tento večer bylo skóre 2-2-2 (tsipouro-ouzo-tsipouro). Ještě že jsme honem šli dom, protože sohajové rčení by vzalo za vlast.
Tento stav byl vyvolán večerním posezením nad několika flaškama Metaxy - ten večer jsme dobrali poslední ze 6 flašek. Já jsem zavčasu vycouval - protože šohaj večér, šohaj ráno - ale ne každý toto zlaté pravidlo ctí. A úcta ke kapitánovi nedovolila pana šéfa probudit. Když se konečně probudila část osazenstva, bylo kolem desáté. Na kochání nebyl už čas, přesto jsme kolem kráterů projeli dost blízko, abychom viděli černou lávu. Černá a červená v odstínech od cihlové po temně rudou - tahkle nějak to asi vypadá v pekle. Na jižní straně ostrova jsme viděi i několik letovisek s černým pískem a postavičkami na plážích. Tady zřejmě už začala sezóna. Navečer jsme dojeli na nejzápadnější ostrov Dodekanés Astipalii. Ostrov ve tvaru motýla - my jsme zakotvili někde u zadečku. Před západem slunce jsme vyběhli na kopec prohlédnout si ruiny bývalé pevnosti. Tu postavili Benátčané na obranu proti pirátům a to tak, že okolostojící domy byly součástí opevnění. Pak ale přišli Turci a ostrov se naopak stal útočištěm pirátů. Nakonec v roce 1956 přišlo zemětřesení... Dali jsme si opulentní večeři v příjemné hospůdce na počest kapitánových kulatin, na kafe a tsipouro jsme se zastavili v hospůdce u větrných mlýnů a večer jsme zakončili na nábřeží u ouza, tsipoura a skořicového likéru. Takže tento večer bylo skóre 2-2-2 (tsipouro-ouzo-tsipouro). Ještě že jsme honem šli dom, protože sohajové rčení by vzalo za vlast.
Čtvrtek 10.5.2007
Ráno jsem vstával později než Michal! A motory už běžely. Hrůza. Hnedka po vyplutí už jsme vytahovali prádlo - a vcelku to vypadalo slibně. 12 uzlů vítr, 7 uzlů rychlost. Bohužel to nevydrželo dlouho, móře jak rybník a brumli brumli. A opět jsme se rožnili a spali a spali. Jediné, co vybočovalo z ospalé atmosféry byl Michal, který "dobrovolně" šúroval palubu. Nutno ale podotknout, že to dělal dobře. A teplota vody (na budíkách) rostla. Byl okamžik, kdy teplota byla 24,4°C. Samozřejmě dle Murphyho, když byla teplota ucházející, tak kapitán chrněl takže se jelo dál. A až k večeru, kdy budíková teplota byla 21,6 a slunko už nehřálo jsme zaveleli "kópačka" a všichni do vody. Pocitově ta voda byla tak na úrovni severního móře. Končili jsme na Kalimnosu v .... kde se ale vyjevily problémy. Voda (kterou jsme nutně potřebovali) byla na nábřeží u silnice - tedy smrad, randál. Tak jsme se rozhodli přeparkovat - bohužel toto rozhodnutí padlo až 19:30 - další bísto bude zátoka Vathi - a asi za tmy. V Pothii jsme se krátce zastavili v místní dílně na zpracování mořských hub. Zátoka Vahti na nás dýchla teplým vzduchem a vůní nejrůznějších květů. Čichové vjemy doplňovalo teskné mečení koz ztracených v šeru ve stráni nad zátokou. Než jsme zakotvili u nábřeží ve vesnici Rina byla opravdu tma. Do hospody to bylo přes ulici, ale vyhrávali nám ještě v jednu v noci. To poněkud zkazilo náš pocit bukolické idyly.
Pátek 11.5.2007
Ráno se zvedl vítr a všechny naráz vzbudilo drcnutí kotevního řetězu (tedy až na našeho Michala). Míša si přinesla z vycházky na břeh plod opuncie a ruce plné ostnů. Takové klidné ráno. V deset jsme vyjeli, vítr až 17 uzlů, ale moře bylo překvapivě klidné. Teplota vody v zátoce 17,9°C. Na volném moři se se sílícím větrem zvedly i vlny - v téle oblasti prý takové neobvykle mírné a klidné moře. Projeli jsme se kolem ostrova Pserimos s řadou pěkných zátok a pláží, některé byly obydlené, v jiných se pásly kozy. Na výjezdu ze závětří ostrova vítr pěkně zesílíl a opět se plachtilo. Rychlost kolem 9 uzlů, když nám pomohla vlna, naskočila na dispeji i magická desítka. Zamávali jsme skále s namalovanou řeckou vlajkou a vzhůru do Turecka. Jen co jsme zajeli za první mys, hladina moře se zázračně uklidnila a z pobřeží na nás dýchl horký vítr. Teplota vzduchu záhy stoupla na neuvěřitelných 33°C. Dali jme lehký obídek sestávající ze zapečených těstovin ala Zdena a zakotvili jsme v písčité zátoce. Voda 21,6°C zlákala všechny ke koupání, potápění a slunění na pobřeží. Kolem čtvté jsme se pomalu sbalili a přejeli přímo do maríny do města Bodrun. Tomáš se vrátil z kanceláře se špatnou zprávou = Turci zpřísnili pohraniční režim a každá cizí loď při vstupu do přístavu se musí proclít a projít hraniční kontrolou. Zábava na půl dne. Naštěstí příslušné úřady už měly zavřeno a otvírají až někdy po osmé ráno. Navečer jsme se vydali do města. Hrad byl už zavřený, místní div světa - Mausoleum si odvezli Britové do Londýna a tak jsme skončili v místních uličkách plných krámků a na můj vkus poněkud vlezlých prodavačů. V turecké restauraci neměli kebab a obsluha nebyla z nejrychlejších.
Sobota 12.5.2007
Ráno jsme se pochopitelně v osm nevzbudili, ale kapitán takticky usoudil, že brzkým odjezdem bychom zbytečně připoutal pozornost. Před desátou jsme vyklouzli z maríny bez jakéhokoli zájmu a přemístili se vedle zátoky z předchozího dne. Opalování, koupání, vinný střik a špagety. Odpoledne jsme se přesunuli do cíle své cesty na ostrov Kos. Kus cesty jsme plachtili, moře ale bylo klidné. Rodiště nejslavnějšího lékaře Hippokrata se pyšní spoustou různě polámaných památek z antiky a prastarým Platanem u hradu. Nakoupili jsme poslední dárečky a sešli se na poslední večeři v řecké restauraci. Zdena s Tomem vyměnili přebytky vína za metaxu a tak příslovečně skončil Metaxa cup.
Celkem jsme upluli asi 300 Nm.
Trasa plavby
Komentáře
Okomentovat