Jak jsme dělali s Honzou pilotky

Jak jsme dělali s Honzou pilotky

Druhým rokem chodíme s Honzou na letisko. Sport je to krásný, úžasný, strašně nás to baví a teďka nastal onen den, kdy "zúčtujeme spolu" - den, kdy školáci elementárky se měli stát piloty. Pokusím se popsat můj subjektivní pohled co bylo a jak jsme se vybáli.

Tož na sobotu jsem spolu s Mirou zblbnul "spolužáky" - že se na letisko musí dojít co nejdřív, protože jednak je tam práce a taky když inspektóři uvidí snahu, budou třeba shovívavější. Tož jsme přifuňáli k letisku něco po osmé, tam brána zavřítá, ticho, zima - prostě bez života. Jenom pár nešťastníků poposedávalo v autech s nevyřčenou obavou, že se snad nic nestalo a snad někdo přijde. (Později jsme se dozvěděli, že to Peťka vzdala a šla se pro jistotu podívat domů na Internet, jestli tam není nějaká zmínka, že jsme zkrachovali nebo co). Naštěstí chvilku před tím, než jsme vymrzli, se ukázala svérázná figurka na babetě - takto pojmenovaná "čkalov" - to náš inspektor Čára se přiřítil a pustil nás. A tady jsem si uvědomil, že jsme se za ty dva roky snad něco naučili - bez nějakého přikazování či udílení rozkazů jsme se všichni rozprskli na patřičná místa - jedna parta hangárovala, druhá vytahovala naviják, třetí zajišťovala PHM - prostě souhra, fungující stroj žáčků aeroklubu. Jenom jsme to přichystali, tak nám instruktoři začali udílet rady do života. K nezaplacení byla ta, kdy nám kladli na srdce, ať nezapomeneme zavřít podvozek po aerovleku. Podvozek? V životě jsem na tu páku nešáhl - tak nějak tuším, že je to vpravo dóle, ale jestli se s tím kvedlá dopředu či dozadu - čort znájet. A toto mám předvádět examinátorovi, coby rutinní postup. Šmarjááá - to bude den.
No a potom jaksi bez formálního vypuštění jsme se volně, loudavě sunuli na nula čtverku - funělo od severu a dost silně. Oblačnost 8/8, zataženo, pochmurno - a všude kolem prej prší. Honem vytýčit všecko potřebné - a obzvlášť pečlivě (přece si neuděláme před cizákem ostudu) a už se blížilo Mitsubishi s instruktorama a examinátorem. Maroš (tak mu říkali) vypadal vyrovnaně až skoro žoviálně usměvavý - nicméně byl to element, který nás chce vykoupat. Takže ostražitost byla na místě. První start (Peťka) - pohoda. Jenom se Maroš poněkud udiveně přeptával, jestli to děláme vždycky, že na okruhu oni podvozek nezatahují. No co na to odpovědět? "Jasněéé, vždycky. A ve středu aj dvakrát". Druhý start a nám dole vyjely oči - jenom to Peťka zvedla, tak jí vyskočily brzdy. Co včíl? V metodice o tom není řeč, v praxi jsme tuto variantu mimořádné situace nezkoušeli. Tak nějak pocitově jsme měli každý nějaké řešení, ale co má být správně, to jsme se jenom dohadovali. Peťka to řešila zkráceným okruhem - snad i trošku riskantním, naštěstí s tím sedla správně, jaksi to dopadlo. Další harmonogram startů byl ale změněn. Přijela vlečná a že pilot nebude mrznout a buďme rádi, že to šlo nahodit, takže aerovleky. No ohromné. Funělo tak, že se člověk necítí jistě ani na navijáku, čtrnáct dní jsme v tom neseděli, nové, delší lano a hnedka začínat aerovlekem. Mira jenom brblal "mám já toto zapotřebí?" - ale už jsme se tam tlačili a šroubovali vývrtky, pády a různé (očekávané) vymyšlenosti. I na to zatahování podvozku došlo. Nervozita pomalu opadávala - už došlo i na humor - to když blaníček zahlásil, že dělá nácvik vývrtek někde nad Hodonínem, tož my dole vpravo hleď a nad Hodonínem nic. Vlevo, vpravo, nahoru dolů - oči jsme si mohli vyhledět - prostě tam nebyl. Až potom někdo letoun objevil nad Kopčanama - o 180 stupňů mimo - tož si to jenom trošku spletli. Po aerovlecích jsme pokračovali s navijákem, tam jsme se ale cítili všichni silní v kramflecích, nějaké to motání lana či přerušení tahu nás až tak nevykývalo. Dokonce i přistání (v onom větru) bylo plus mínus v normě. Sednul poslední (Honza) a začalo pršet. Jeden by řekl, že jsme měli zprdele kliku. Dál už byl zbytek dne v pevné režii - nějaký ten páreček, ať nepadneme hlady, zahangárovat, uklidit a provést poletový rozbor. A shodou okolností se tam objevila beča Gambrinusu, pečené žebra, špízy, bifteky, saláty, dort (teda byl to perník, ale vypadalo to jak dort) a do toho ovocné mísy (meloun v rumu), burčák, víno, nápoje a-la karibská noc - a nějak jsme tak rozborovali prej až do páté ranní.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011