Řecko 2009 - severní Sporády

Můj milý deníčku...
katamarán Belize 43 Carpe Diem
posádka - kapitán Tonda, Mach, Laco, Eva, Máří, Lucka, Kuba, Ivetka, Kačka, David



neděle 5.7.2009
Auto, VW Transporter Atlantis, jsme naložili už den předem. Ráno v 6 nás naložili Měchurovi a vyjeli jsme směr Slovensko. V 7 hodin jsme minuli Bratislavu a za chvíli už nás vítala maďarská rovina. Směrem na Szeged vystřídala na chvíli rovinu hezká vrchovina, ale před hranicemi kopečky zmizely a všude jen kukuřice. Na hranice jsme dojeli v 11 hodin a zařadili jsme se do nekonečné kolony. Všude kolem samé německé auto plné tureckých rodin, které jeli do své staré vlasti na prázdniny. Nevím jak projížděli Německem, ale tady bylo běžné, že děti seděly na předním sedadle matce na klíně nebo naopak v zavazadlovém prostoru kombíků. Stáli jsme další dvě hodiny prakticky na místě, než se jeden Srb naštval a boční pruh vyhrazený pro kamiony, kterým někteří řidiči natvrdo kolonu předjížděli, zablokoval svou dodávkou. Pak se konečně fronta pohnula a v půl čtvrté jsme pokračovali do Srbska. Překvapila nás úpravná zelená krajina, lehce zvlněná, obdělávaná políčka, sady a vinohrady. Večer jsme na jihu Srbska vjeli do serpentin v úzkém údolí mezi vysokými horami. Asi půl hodiny jsme stáli na hranici Srbsko - Makedonie. Z Makedonie jsme mnoho neviděli, sice byl úplněk, ale brzy se zatáhlo. Silnice byla zrádná, navenek vypadala jako široká pohodlná dálnice, ve skutečnosti co pár kilometrů přišel pořádný houpanec, že tlumiče jen břinkaly. V 1:15 jsme přejeli po krátkém čekání z Makedonie do Řecka. Kolem 3:30 jsme dojeli na parkoviště u Soluně a trochu jsme to zalomili. Po probuzení jsme posunuli čas o hodinu dopředu a v 6:45 jsme vyjeli na poslední část cesty. Pokochali jsme se pohledem na pohoří Olympu a v 9 hodin jsme dojeli do Volosu.

pondělí 6.7.2009
Další půlhodinu jsme jezdili v přecpaných jednosměrkách kolem přístavu, než jsme našli místo k zaparkování. Sice na vyhrazeném parkovišti, ale pár hodin nás tam nechali. Na katamaránu jsme střídali posádku Tomáše Kapičky.
Sice jsme původně chtěli ještě navečer vyjet do zátoky Trikeri na kotvu, ale jednání na kapitanátu nebrala konce kvůli chybně napsaným crewlistům. Když se kolem sedmé zatáhlo, byli jsme docela rádi, že jsme vyvázaní u mola. Ačkoliv zde už asi měsíc nepršelo, právě dnes se přihnalo černé mračno od západu, bouřka, lijavec a pak dlouhý vytrvalý déšť.

úterý 7.7.2009
Konečně jachting. Ráno jsme v klidu a v pohodě dali snídani - jogurt s medem nesměl chybět - a naštěstí i nějaké masisko se našlo a že pojedem. Toník namačkal trasu do počítače, vypadlo mu, že to bude 45 NM. A to že je dost. Tak jsme vyrobili náhradní variantu, nakopli motor a po hladině hladké jak zrcadlo jsme se vydali směrem pryč od civilizace. Za 2 a půl hodiny jsme se zastavili na Trikeri na hoďku na koupačku, polívka a pokračujem.
Nakonec jsme dojeli až na původně plánované místo u ostrova Tsougria. Ještě jsme si trochu zaplachtili, ale vítr šel přímo proti nám. Zátoka s barem a slunečníky nás nijak neoslovila, navíc nebyla chráněná před avizovaným západním větrem, který měl v noci přejít. Takže jsme přejeli na Skiathos do zátoky západně od městečka, pryč od hotelových pláží. Mach byl vyslán s lanem na břeh vyvázat záď. Na první pokus jsme se octli v nepříjemné blízkosti podvodního skaliska. Druhý pokus by vyšel, ale pochyběl kotevní řetěz. Při třetím pokusu se nechytla kotva, na počtvrté to už vyšlo. Mach se pochopitelně tvářil strašně promrzle, jen aby vyfasoval panáka whisky. Povečeřeli jsme, popili, děcka si ustlaly na síti.

středa 8.7.2009
Ráno část posádky spočítala štípance od komárů a po koupeli a po snídani (smažená vajíčka a la Laco) jsme se vrátili do zátoky na Tsougrii, abychom si konečně prohlédli jezero - téměř vyschlé a zarostlé sítinou. Mnohem víc se nám zalíbil pravoslavný kostelík na útesu nad mořem. Po obědě a po kafíčku jsme vyrazili, a že se bude plachtit.
Jenže Mach iniciativně nahodil udici a už jsme měli vlasec namotaný na šroubu.
V pozdním odpoledni jsme zamířili na Skopelos na chráněné kotviště v zátoce Panormou. Krásný jižní záliv byl plný jachet, některé zápolily s uvolněnou kotvou a když jedna definitivně odjela, zkusili jsme zakotvit a vyvázat záď, jenže ani na třetí pokus se kotva nechytla. Zamířili jsme dál podél západního pobřeží Skopelosu na sever a zkusili první následující zátoku s přístavem Néo Klima. Cestou jsme míjeli několik krásných pláží, které jsme podle množství slunečníků překřtili na řecké Bibione. Až později jsme zjistili, že právě zde na pláži Kastani a Milia se natáčely některé scény z Mama Mia. Podle Waterspilota je Néo Klima malé přeplněné mělké stání u mola - ve skutečnosti nové molo, chráněný značený vjezd, elektřina a voda zdarma a jen pár jachet vyvázaných podélně. Zbylo místo akorát pro nás. První přistání u mola bylo poznamenané naší nervozitou, ale podařilo se na první pokus , což ocenil i místní borec.
Ze zakotvených jachet nás zaujal náš soused - na boku jachty cedulka "RETIRED - no money, no time, no phone, no adress". Velmi inspirativní.
Vykoupali jsme se rovnou v přístavu, přešli jsme molo a zasedli v první taverně na večeři. Řecká klasika, velmi příjemná obsluha. Díky Evě jsme ochutnali ekmek   - řecká sladkost sestávající z těsta na způsob katáifí, na tom chlazený krém a navrchu sekané ořechy. Na závěr jsme dostali melounové talíře a ohřátou metaxu.

čtvrtek 9.7.2009
Ráno jsme zaběhli nakoupit, doplnili jsme vodu. Mach i Laco si postupně vyzkoušeli odjezd a přistání u mola za zvědavého přihlížení usedlíků, kteří si zjevně mysleli, že jsme to od rána už nějak přehnali s pitím.
Objeli jsme Skopelos z jihu a zastavili jsme se na koupání pod útesem s malou jeskyňkou. Šikovně jsem si sáhla na ježka, takže Eva a Lucka musely vyoperovat pár ostnů z bříšek prstů. Pak jsme chvíli plachtili (7kn) podél jižního pobřeží ostrova Alonisos a když vítr ustal, pokračovali jsme na motor do zátoky Ormos Peristera na ostrově Peristera. Zakotvili jsme, vyvázali záď a začala siesta, koupání, opalovačka. Pak se ukázalo, že došel led a hrozilo, že bar bude muset zavřít. Posádka se jala hecovat Macha, ať vezme člun a doveze led z nejbližší vesnice (Pozn.: Peristera nemá tvalé osídlení, pouze několik rybářských chatek na pobřeží.) Nicméně Mach sbalil Lucku, skočili do vody, do každé ruky chlazenou plzeň a doplavali na břeh za rybářem. Nejenže dostali pytel ledu, ale i tašku ryb. Nějaké tak do 20 cm a jednu mladou murénu. Dokonce už vykuchaných, tak Lucka je očistila, naložila do marinády, sestavili jsme plynový gril (děkujeme tímto Zdeně a Tomášovi) a udělali jsme si grilpárty. Nápojem dne se stala metaxa s pomerančovým džusem na ledu.
Tady bych vyzvednul machovo (moje) řečnické umění. Ono to vypadá, jak kdyby byla samozřejmost dojít k prvnímu rybářovi a nafasovat led. Začínalo to tím, že jsem na zídku postavil plzeň a povidám "kuknite, takové pivo (mimochodem je to vaše) a zteplá. Ale kdybysme měli led..." Lucka se k temu zavlnila, rybáři přepli na první signální a byli naši.
Večer jsme si dali noční koupačku v moři plném světélkujícího planktonu, úžasný zážitek.

pátek 10.7.2009
Kapitán dopředu avizoval brzké odplutí po osmé hodině. Mach sotva uvařil čaj a už jsme se odvazovali. Směr Skantzoura, prohlédnout si případné kotviště, než se vydáme na jih na Skýros. Od rána foukalo, jenže sotva jsme vystrčili nos zpoza ostrova, otočil se vítr proti nám a přišly vlny. Vítr tak 15 uzlů, ale vysoké a krátké vlny zešikma přímo proti nám. V kuchyni začaly létat hrnky, snídaně se stěhovala po stole, do toho jsme hledali kinedryly a homeopatika na mořskou nemoc. Dřív než jsme pozavírali všechny okna a lukny, měl Kuba i Laco s Luckou ve své kajutě poněkud mokro. Část posádky zezelenala, zalezla do kokpitu a upřela pohled do dáli. Kapitán položil řečnickou otázku, jestli tohle chceme dalších 7 hodin, i když odpověď byla předem jasná. Otočili jsme o 180° a chlapi vytáhli trochu kosatky. V tu chvíli klídek, pohoda, mírné pohupování - akorát o snídani už nebyl moc velký zájem.
Zakotvili jsme na chvíli vedle vraku rybářské lodi a kapitán naplánoval náhradní trasu na sever, do srdce mořské rezervace. Ještě jsme zastavili ve vesnici Steni Valo na Alonnisosu doplnit zásoby a vyrazili jsme. Počasí klidné, moře jak rybník a vítr se uklidnil.
Propluli jsme mezi ostrovy Alonnisos a Peristera, trochu nás ofouklo meltemi a chlapi vybalili prádlo a křižovali jsme až na sever ostrova Kira Panagia. Tam jsme vklouzli úžinou do kryté zátoky, v tu chvíli byla hladina jak rybník, sluníčko, cikády, kozy na břehu a medúzy ve vodě. Mach uvařil rizoto, respektive jednu z mnoha variant jeho oblíbeného pokrmu a pak jsme plynule přešli na pitný režim.

sobota 11.7.2009
Ráno byla hladina pořád jako rybník, ale kolem stěžně už hvízdal vítr. Vajíčka k snídani jsme raději vynechali a zamířili jsme ještě dál na severovýchod k ostrovu Gioura. Podle jedné z řeckých bájí se zde setkal Odysseus na své cestě z Tróji s Kyklopy. Jeskyní bylo v pobřežních skalách opravdu dost, ale divoké kozy jsme neviděli, ani středomořské tuleně. Jenom racky, bouřňáky, černé potápky. Při plavbě dál kolem Gioury se zvedly vlny a část posádky pobledla. Náladě nepřidal ani vyfouknutý zbytek záchraného ostrůvku plovoucí kolem nás a naštěstí prázdný. Podívali jsme se zdálky na nejsevernější část Sporád - ostrůvek Psathoura se čtyřicetimetrovým majákem a pak kapitán otočil loď. Skákání po vlnách okamžitě skončilo, místo toho nás vlny začaly podjíždět a zezelenala druhá část posádky. Na zadní vítr a na motýla jsme se vrátili k ostrovu Kira Panagia, projeli jsme kolem kláštera na východním pobřeží - původně jsme chtěli přistát a podívat se na jedno z mála obydlených míst v této části Sporád, ale nikomu se nechtělo tahat plachty dolů a pak zase nahoru. Vítr i moře se postupně uklidnilo a navečer jsme zakotvili v zátoce na jižním okraji Kira Panagia. Večer se zátoka postupně zaplnila. Nejdřív přijel dřevěný keč, pak nějací Italové, kteří k naší radosti skončili vedle nás i s tuc-tuc muzikou. Před půlnocí přijel trimrán s porouchaným motorem a zakotvil nad naší kotvou. A nad ránem přijela před nás další jachta, asi po noční plavbě, protože zakotvili a celé dopoledne se neukázali.
Moře bylo krásně azurové, teplota vody příjemně osvěžující. Pojedli jsme česnečku a začali jsme chystat selské omelety, když se za západním kopcem objevil černý mrak. Připravili jsme se na bouřku, ale spadlo jen pár kapek a ochladilo se. Večer se zase vyjasnilo a tak jsme měli kino - namačkaní v kokpitu jak sardinky jsme se v rámci ideové přípravy na návštěvu ostrova Skopelos podívali na film Mama Mia. 

neděle 12.7.2009
Ráno bylo opět větrné, na otevřeném moři se lámaly bílé čepice a posádce se nechtělo ven ze zátoky. Posnídali jsme, chlapi zkontrolovali předpověď, podle níž mělo být tak 2 - 3 stupně Beauforta. Boční vítr nás v noci trochu stáhl k italským sousedům, tak jsme různě manévrovali s kaťošem, abychom je neohrozili. Zato jejich kapitán byl vyložený flegamatik.
Ke 12 hodině čepice na volném moři ukazovaly tak na 5 moře (v noci přešla studená fronta), vyčkávali jsme dál. Odpoledne vítr neustal, stočil se na boční, kotva se posunula a museli jsme se  převázat. Kolem čtvrté kapitán oznámil, že pokud neodplujeme, budeme stejně muset překotvit, což co do složitosti manévru vyjde nastejno. Tak jsme se sbalili, dali si panáka, celkem elegantně odvázali obě záďová lana, dotáhli Macha do lodi, vybrali kotvu a vyrazili vstříc bělajícím se čepicím vln směr Alonnisos. Moře bylo tak Bf 4, vlny asi 2 m, ale zvládli jsme to v pohodě. Uprostřed průlivu chlapi vytáhli trochu kosatky, tím se loď ještě více zklidnila a když jsme se schovali za Alonnisos, bylo to už v pohodě. Snažili jsme se najít chráněné kotviště, ale v přístavu v Patitíri pro nás nebylo místo a okolní zátoky byly buď málo chráněné nebo plné. Tak jsme vyrazili na Skopelos, že zkusíme osvědčenou Néo Klima. Průliv mezi Alonnisosem a Skopelosem jsme projeli opět s kosatkou a s rychlostním rekordem 10 uzlů - pravda, trochu nám k němu dopomohly vlny. Ačkoliv jsme si mysleli, že jihozápadní pobřeží Skopelu bude před větrem chráněné, opak byl pravdou. Vlny se stavěly proti nám jako hradby a prakticky jsme stáli na místě. Nejbližší přístav v Agnondas byl naše spása. Slunce už zapadlo, když jsme vjeli do přístavu a vyvázali jsme se bokem u mola. Zřejmě asi nad ústím místního septiku, tak jsme ještě přetáhli katamarán o jednu délku dál. Večeře v místní taverně na břehu moře byla pozdní, rychlá, ale zlepšila náladu.

pondělí 13.7.2009
Bohužel noc nám náladu nezlepšila. Přicházely poryvy větru a občas i vlny, ráno přijel trajekt. Katamarán celou noc cvičil na lanech dopředu dozadu, od mola a k molu. Nakoupili jsme jídlo a metaxu, nabrali vodu, doplnili naftu a pryč. Zrovna přijížděl trajekt, a když jsme viděli, jak s ním vítr cvičí, že musel opakovat přibližovací manévr, byli jsme rádi, že jsme pryč.
Zakotvili jsme o kousek dál jihovýchodně v zátoce Stáfylos, uvařili jsme oběd a vydali se na průzkum ostrova aneb po stopách Mama Mia. Z naší desetičlenné posádky vyrazili na břeh Tonda, Laco s Luckou a Máří. Vystoupili jsme na opačném konci pláže Stafylos, prozkoumali několik slepých uliček a nakonec, když jsme vylezli na kopec nad naším kotvištěm, dostala mužská část výsadku hlad a žízeň. Naštěstí taveren bylo nablízku dost. Dali jsme si pivo, pak nějaký salát a keftedesy. Tím naši muži začli považovat ostrov za prozkoumaný a rozhodli se pro návrat. S Luckou jsme se vydaly dál mezi apartmány. Silnice úzká, řidiči zběsilí, ale příjemně pofukovalo a cesta vedla z kopce. Ani ne za hodinku jsme byly v městečku Skopelos. Zjistili jsme, že zpáteční autobus nám jede za hodinu a půl. Dost času na prohlídku přístavu plného jachet a hlavně na prohlídku centra s množstvím kostelíčků, úzkých uliček, domů s dřevěnými balkony nad úzkými uličkami či spíše schodišti. Cesta nás zavedla až do útulné kavárny s vyhlídkou na moře. Daly jsme si frapé, které zde prý při natáčení popíjela i Meryl Streepová, Pierce Brosnan a další herci.
Po návratu Lucka rychle připravila marinádu na kuřecí maso a večer Laco opět griloval. Pak bylo promítání - Mach pouštěl Absurdistán. Film opravdu poněkud absurdní, takže po jeho shlédnutí jsme se odebrali přemítat do svých kajut.

úterý 14.7.2009
Ráno jsme opulentně posnídali, pro zájemce nechyběla vajíčka a teplé párky. Moře klidné, vítr mírný a tak jsme vyrazili po stopách Mama Mia. Zdálky jsme si prohlédli Skopelos, zajeli jsme se podívat do malebné úzké zátoky Glisteri bay, kde je umístěná villa Donna. Pak Tonda vystudoval v materiálech od Zdeny, že kostelík Agios Ioanis je ještě dalších 10 mil na sever. Chvíli jsme váhali kam dál, ale nakonec zvědavost převážila. A stálo to za to. Podařilo se nám zakotvit jižně od mysu Kástri přímo pod kostelíčkem. Dingim jsme na dvě skupiny přejeli na břeh, vyšlápli jsme asi 200 schodů, poslední část prakticky vytesaných ke skále a pokochali se krásnými výhledy. Dál jsme pokračovali kolem severního konce ostrova s malebným majákem. Na západním pobřeží se objevila Glossa na kopci a pod ní přístav Loutraki - přeplněný a nehezký. Raději jsme zamířili opět do oblíbené Néa Klima. Pěkně foukalo i při klidném moři a tak chlapi na poslední úsek ještě vytáhli plachty a v tu chvíli Mach stahl kraťasy, zařval "man over board" a skočil do vody. Prvotní nápad, že jsme si toho jako nevšimli a jedeme dál, byl zavržen. Kačka ukazovala na Machovu hlavičku poskakující ve vlnách, chlapi na plachty zastavili, ale zasekl se stoper a nešlo ovládat vypouštění hlavní plachty. V tu chvíli si Sunsail, který plachtil opodál, všiml Macha plácajícího se na hladině, sbalil plachtu a už už se borec vrhal do vln. Honem jsme volali, že pouze trénujeme. Katamarán se konečně pohnul, Mach udělal pár temp a byl prohlášen za zachráněného. Vyhodnocení cvičné akce bylo asi takové, že na katamaránu bez motorů ani ránu, ale ještě dlouho potom jsme rozvíjeli teorie, jak by se zachránci ze Sunsailu tvářili na Machův holý zadek.
Přistáli jsme, v Néa Klima tentokrát bylo méně místa, takže zádí. Zašli jsme opět do stejné taverny. Tak jak jsme byli poprvé nadšeni, tak jsme byli tentokrát zklamaní. Eva dostala rybu napůl syrovou a další objednávku na retsinu a vodu už nám ani nedonesli. Po návratu jsme si dali pohárek na dobrou noc a šli spát.

středa 15.7.2009
Ráno vstáváme čím dál tím později. Kolem deváté konečně byl čaj a nějaký zob. Vyjeli jsme směr Skiatos a na plachty jsme ho objeli z jihu a západu. Kubovi se zalíbilo kormidlování pod plachatmi včetně křižování - kdy jindy se taky podaří, aby mohl velet tatíkovi. Pak přestalo foukat, tak jsme zastavili u mysu Kástro se zbytky hradeb, objevili jsme malou plážičku se stříbrošedým pískem pod strmým útesem plným mořských racků. Koupačka byla krátká, ale velmi osvěžující. Dál jsme objevovali pláže skryté i ty ve stylu Bibione na severu a východě ostrova, velmi krásná skaliska a útesy. Tentokrát stála za kormidlem Kačka a bezpečně nás provedla mezi všemi ostrůvky a skalisky a dál kolem přístavu Skiathos až na místo, kde jsme kotvili první den. Uvařili jsme maso s rýží, popili víno a metaxu a whisky a ořechovku (nikoli nutně v tomto pořadí) a byl čas jít spát.

čtvrtek 16.7.2009
Ráno jsme si pospali do devíti, v klidu se nasnídali a vyjeli jsme. Nikomu se zpátky do Volosu nechtělo. Padaly různé návrhy, že poplujem na Skýros, který jsme neviděli, nebo dokonce do mezinárodních vod, kde podle názoru mužské části posádky má kapitán právo oddávat a tedy i rozvádět. Den jsme strávili opalováním, četbou, plachtěním, taky jídlem a několika zastávkami na moři i v zátoce kvůli koupání. Kolem sedmé jsme dojeli na plachty až před přístav a když se konečně podařilo lokalizovat panáčka na břehu, zakotvili jsme hned na kraji mola. Kapitán šel zkontrolovat, jestli naše auto zůstalo na svém místě (zůstalo), zbytek posádky se učinil krásným a večer jsme konečně vyrazili do civilizace na gyros a na pivo a na nákupy.
Celkem jsme mezi ostrovy Severních Sporád upluli 286 námořních mil.

pátek 17.7.2009
Tomanovi odfrčeli v 10 hodin na letiště, my jsme nabalili auto, předali katamarán do péče úklidové četě a v 11:15 vyrazili na cestu domů. Ještě jsme se zastavili u Soluně na odpočívadle u dálnice na oběd a nákupy dárečků. Přechody před hranice byly celkem rychlé, do 25 minut. Konečně jsme se mohli kochat Makedonií. Z hranicemi s Řeckem jsme vjeli do hlubokého údolí mezi horami podél řeky Vardar. Zelené hory se střídaly se skalnatými srázy a dole se valila řeka přes kameny. Mezi tím vším silnice kroužila po úbočích a po mostech. Pak hory skončily, objevilo se široké údolí lemované horami. Sem tam se v dohledu objevila vesnička, červené střechy na mnohdy nedostavěných domcích, prašné cesty, a všude políčka, vinohrady a sádky. Občas se na návrší objevil pravoslavný kostelík a nebo se uprostřed vesničky tyčil jako prst štíhlý minaret. Celkový dojem rušil jen nepořádek na parkovištích kolem cest a kolem benzínek. Nerovnosti na silnici nás díky odlehčenému autu už tolik nevyváděly z míry, ale bylo jich dost.
Před srbskými hranicemi se opět začaly kopce vzpínat výš a stejná krajina pokračovala i v Srbsku. Pole, pastviny, stádečka krav, skleníky s rajčaty, rybáři kolem řeky Južna Morava. Přeběhl nám mráz po zádech, když jsme v protisměru viděli autobus se zádí zahalenou v dýmu a šlehajících plamenech. Už stál a všichni lidé utíkali i se zavazadly pryč. Čumilové v našem pruhu skoro zastavili dopravu a představa, že začnou hořet nádrže, když jsme ho konečně míjeli, nebyla moc příjemná.
Asi po dvou hodinách jízdy Srbskem jsme zastavili u motelu Rubin. Cestou do Řecka jsme viděli v Srbsku pár pěkných hotýlků, ale tenhle k nim zrovna nepatřil. Dýchl na nás závan socialismu a to doslova - pach starých koberců a dřevotřísky. Pokoje s masivními žebrovanými radiátory měly okno k dálnici, tři postele, židli a stolek. Sociální zařízení představovala trojkombinace záchodu, umyvadla a sprchy. Splachovadlo místo do záchoda splachovalo na zem, světlo nad umyvadlem bylo jaksi přidrátované do elektriky, že jsme ho ani nerozsvěceli a sprchová baterie dštila vodu všude kolem nemluvě o tom, že nastavit teplotu vody bylo téměř nemožné. To vše za 35 euro za dvě osoby na pokoji. Jenže pořád lepší než spát na parkovišti v autě. Zašli jsme si aspoň na večeři, která nás příjemně překvapila. Bifteky s hranolky, zeleninové saláty, vše chutné a čerstvé, obsluha rychlá a ochotná. Akorát ten brouk, co lezl po pečivu (pěkně vypasený rus), kazil dojem. Ještě jsme si koupili plástečkový med za 4 eura za kilo. Na pokoji bylo jak v sauně, žádná klimatizace ani ventilátor. Jen dveře na balkon, hluk z dálnice a komáři.

sobota 19.7.2009
Moc jsme se nevyspali, respektive když jsme konečně usnuli, zabušil na dveře David, jestli vstáváme. Rychlá sprcha, k snídani chléb s máslem a švestkovými povidly (ještě byla v nabídce omeleta) a v 7 hodin jsme už odjížděli. Směrem k Maďarsku se krajina zplošťovala do nudné nížiny. Ocenili jsme, že v Srbsku se buduje dálnice i v sobotu. Na maďarských hranicích jsme stáli jen půl hodiny. Celník se sice vyptával, prohlížel si tašky a vnitřek auta, ale k prohlídce nás neodstavil. I tentokrát stála v protisměru pěkně dlouhá fronta. Z celého průjezdu Maďarskem zaujal pouze most přes Dunaj - několik kilometrů dlouhý most nad několika rameny řeky a nad korunami lužního lesa zaplaveného vodou z Dunaje.  V Budapešti nás zdržely ucpané silnice a pak jsme se dostali do bouřky s průtrží mračen, který se změnil v liják, a ten vydržel až do Petrova.

Rekapitulace cesty:
Slovensko - průjezd z Skalice do Rajky 1 - 1.5 hodiny - dálniční známka na okno
Maďarsko - průjezd 3 - 4 hodiny - dálniční známka - autovignete - nikam se nelepí, policie ji kontrolovala na výjezdu z parkoviště
Srbsko - průjezd asi 6 hodin - mýtné platíme za dodávku jako za autobus (11; 8; 24; 6.5 Eur) - berou karty i Eura, vrací Eura
Makedonie - průjezd asi 2 hodiny - mýtné (1; 3; 2 Eur) - berou Eura
Řecko - z hranic do Volosu 4.5 hodiny - mýtné platíme několikrát ve výši 1 - 2.5 Eur, berou karty
Celková délka Petrov - Volos ca 1500 km.
Úroveň parkovišť je v Maďarsku a Srbsku různá (tak jako u nás) - na velkých benzínkách (Shell, ÖMV) jsou WC čistá a zdarma, jinde se platí 0.5 - 1 Euro, jednou jsme narazili na záchodky toitoi, proti nimž byl i domeček se srdíčkem na dvorku mé babičky symbolem čistoty a hygieny. V Makedonii jsme šli raději za stromky. Řecko pak představuje návrat k západním standardům.
Mapa trasy

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011