všecko naznačovalo, že tento weekend bude úžasné počasí.V pátek jsem celý den vyhlížel z okna kanceláře na tu Austrálii a litoval, že tam nemůžu být.
Na webu ale padaly zmínky, že v sobotu to bude podobné. Něco po 8 hodině jsme přijeli - a hnedka mi Martin oznamoval, že "smůla - 8832 je moja. byl jsem tu dřív". Pro tento stroj mám slabost - a přeletovat v něčem jiném ... - no, tak dá se, ale. Naštěstí kdosi navrhnul, že by se mohla udělat vyjímka a muchu bysme pustili i do terénu. Jenom jestli by byl zájemce. BERU!!! - můj výkřik byl místo tečky v oznámení. Muška moje zlatá. No, chystali jsme se jak vrabci z Čech , Čára klasicky po ránu vytočený, co nám tak trvá - a že pojedeme - plechová kavalerie + ten dřevák. Ale nějak se to potom začalo kazit. Prostě neumíme spolupracovat. Jsme to vytočili (MiraH, Honza a já) a zavelel jsem - směr Skalica. Kolegáčci seznali, že tomu asi velím a vydali se v uctivém odstupu za mnou. Já jsem si mohl krk vykrouti - kde sakra jsou - no drželi stopu, ale mimo můj dohled. Cinkli jsme otočák a opět velím - směr Senica. Ticho. Mira se tím směrem vydal - Honzy nebylo. Hledím vlevo, vpravo - nikde nikdo, tož "snad to nerozmění" a za Mirou. Radošovce - krizové místo - opět nic v dohledu pro nakoupení, chytnul jsem nerva a že domů.U Holíče jsme něco nabrali - jenom mi bylo furt divné, že ať letím, kam letím to letadélku v PDA pořád sedí na zemi v Holíči. Si říkám - něco je špatně, ale nebyl čas bádat. Reset (přišel jsem min. o 40 km) chytlo se to a dolů, podél Moravy. Zase u Brodského výšky nebylo, kluků jsem cítil, že by mohli být někde za mnou (po cestě jsme chytli Honzu), nikdo s pomocnou rukou - tak otočit o 180 a domů. Druhé to chybné rozhodnutí (ono ta plachtařina je o pevných nervech) Naštěstí Mira mě následoval (Honza si přibral výšky a individualisticky se trhnul a pokračoval), dotočili jsme základnu a směr Senica. Tam jsme se opět nějak ztratili (9710 byla obecně mlčenlivá), já jsem se šel zachraňovat k Senici - měl jsem i výšku, ale odvahy bylo pomálu - tak jsem si tam vystoupal a rezignovaně jsem šel domů - bo mě to samotného nebavilo. Tam jsem to ve 4 hodiny přizemnil a do večerního večera jsem musel poslouchat, proč jsem sedal tak brzo.
Hlavní zážitek z mušky byl ale večer, kdy jsem ji měl ve večerním olejíčku přeskočit. Palo mě vyvlekal pod nějaký mrak - on tam byl třímetr. Přeskok nepřeskok, to se musí. Tak jsem to vyšruboval až pod základnu a v tom večerním olejíčku a měkém zapadajícím slunci jsem si poletoval pro radost. Skalica, vinohrady, morava, baťák - ono se tomu nechtělo dolů, tak jsem se kochal. Toto mi spravilo náladu z nepodařeného přeletu. A navíc jsem snad i pěkně sednul (očumován celým auditoriem letiska) do vymezeného.
Komentáře
Okomentovat