ak jak vždycky - na přelomu července/srpna máme v AK letecký svátek - soustředění. Krása tohoto spočívá nejenom v celodením poletování, ale hlavně v pohodě, která na letisku vládne, v těšení (a zdolávání) na sportovní výkony a v neposlední řadě taky v poletových rozborech - většinou podšprajcovaných nějakým tím pivečkem, stejkem, selátkem nebo aspoň opečeným klobáskem. Většina z nás si na tyto časy bere dovolenou a celý rok se na tuto událost těšíme.
Sobota 25.7.
Den začínal v chaosu balení a zkoumání co z toho bude - protože v pátek přešla studená fronta - a tedy lze očekávat rozfoukané počasí - ale co kdyby se zadařilo? Termika byla resetovaná, teoreticky by to mělo fungovat. Na letisku už skalní jádro zahájilo soustředění - bečka už byla naražena.
Hangárování, rozkaz - "... a běžte všichni na start. Létat. " No, počasí bylo větrné. Boční vítr, tak 10m/s - v nárazech i víc - prej by si měl každý zkusit, jaké je to bojovat o život. My, co máme pitotní papíry jsme galatně dali přednost elementárce - ať si chlapci užijí. A užívali si. Vylučování větru při startu zvádali všichni, ale po čtvrté zatáčce nad kukuřicí byl nějaký střih větru či co - zničeho nic to začalo stoupat - brzdy nebrzdy a potom dost a propad dolů tak o 3 mety. A to všecko ve výšce 30m. A to všechno při plném bočním vštru.
A do tohoto šel taky (dobrovolně) Sergej na Vivatu - protože v oleji to zvládá každý blbec - silní jedinci potřebují silné zážitky. Později, když jsem se s ním o tom bavil jsem seznal, že silné asi byly dost.
Když už se vybáli všichni, tak jsme to hodně netradičně kolem 4 zabalili a začala podvečerní zábava - fotbálek, grilované stejky, pivečko - prostě klasika, pohoda. (jsme si už říkali, že víc žerem než létáme).
Uvidíme, co bude zítra.
Hangárování, rozkaz - "... a běžte všichni na start. Létat. " No, počasí bylo větrné. Boční vítr, tak 10m/s - v nárazech i víc - prej by si měl každý zkusit, jaké je to bojovat o život. My, co máme pitotní papíry jsme galatně dali přednost elementárce - ať si chlapci užijí. A užívali si. Vylučování větru při startu zvádali všichni, ale po čtvrté zatáčce nad kukuřicí byl nějaký střih větru či co - zničeho nic to začalo stoupat - brzdy nebrzdy a potom dost a propad dolů tak o 3 mety. A to všecko ve výšce 30m. A to všechno při plném bočním vštru.
A do tohoto šel taky (dobrovolně) Sergej na Vivatu - protože v oleji to zvládá každý blbec - silní jedinci potřebují silné zážitky. Později, když jsem se s ním o tom bavil jsem seznal, že silné asi byly dost.
Když už se vybáli všichni, tak jsme to hodně netradičně kolem 4 zabalili a začala podvečerní zábava - fotbálek, grilované stejky, pivečko - prostě klasika, pohoda. (jsme si už říkali, že víc žerem než létáme).
Uvidíme, co bude zítra.
Neděle 26.7.
Druhý den naznačoval úžasné zážitky. Podle předpovědí by mělo být min. pětistovkové počasí a my piloti začátečníci bysme měli zvládnout pětihodiny s prstem v nose. Realita bohužel nebyla až tak růžová - částečně jsme Termosku asi něčím urazili a částečně jsme si to zavinili my. Ale popořádku.
Ráno se vstávalo pozdě. Až jsem se divil, že v 6 byl ještě klid. Potom, pravda, začal klasický letištní chaos - hangárování, doplňování paliva - někteří kmitali ještě v nočním úboru - a až tento ranní rituál skončil, teprve potom byl čas na snídani. Ale to už to skákalo, tak honem rozkaz a na start. A teď se to nějak zvrtlo na špatnou stranu. Pětihodináři špekulovali, jestli už teď jsou ty optimální podmínky, škola nechápavě hleděla na přizemněné eroplány a instruktoři se věnovali bůhví čemu - zkrátka jsme takto prokoučovali hodinu. Potom pár nesmělých navijáků (nic), pár aerovleků - taky nic moc a to už bylo půl druhé a pomocí školáckých počtů se dalo spočítat, že "...zase nic". K lizu se dostali přeletáři a různí jiní termičtí chrti, později kvečeru si taky konečně skočila škola.
Výsledkem dne bylo 80 startů, Astir v Senici (naštěstí nám kolegové pomohli - děkujeme), nějaké to polétání, opravené drobné závady na Blaníku a navijáku, vynikající Peckův guláš (o kterém se už vypráví legendy), večerní fotbálek a pivko - v souhrnu to snad až tak špatné nebylo.
Druhý den naznačoval úžasné zážitky. Podle předpovědí by mělo být min. pětistovkové počasí a my piloti začátečníci bysme měli zvládnout pětihodiny s prstem v nose. Realita bohužel nebyla až tak růžová - částečně jsme Termosku asi něčím urazili a částečně jsme si to zavinili my. Ale popořádku.
Ráno se vstávalo pozdě. Až jsem se divil, že v 6 byl ještě klid. Potom, pravda, začal klasický letištní chaos - hangárování, doplňování paliva - někteří kmitali ještě v nočním úboru - a až tento ranní rituál skončil, teprve potom byl čas na snídani. Ale to už to skákalo, tak honem rozkaz a na start. A teď se to nějak zvrtlo na špatnou stranu. Pětihodináři špekulovali, jestli už teď jsou ty optimální podmínky, škola nechápavě hleděla na přizemněné eroplány a instruktoři se věnovali bůhví čemu - zkrátka jsme takto prokoučovali hodinu. Potom pár nesmělých navijáků (nic), pár aerovleků - taky nic moc a to už bylo půl druhé a pomocí školáckých počtů se dalo spočítat, že "...zase nic". K lizu se dostali přeletáři a různí jiní termičtí chrti, později kvečeru si taky konečně skočila škola.
Výsledkem dne bylo 80 startů, Astir v Senici (naštěstí nám kolegové pomohli - děkujeme), nějaké to polétání, opravené drobné závady na Blaníku a navijáku, vynikající Peckův guláš (o kterém se už vypráví legendy), večerní fotbálek a pivko - v souhrnu to snad až tak špatné nebylo.
Pondělí 27.7
Den začal netradičně. V 6:02 zazvoní budík, otevřu oko a vidím na trávě Extru. Šmarjá - že bysme to včera zapomněli strčit do hangáru? Ale Cesna stála venku taky. Protřu si oči, kuknu ještě jednou na hodinky - jestli tam nemám náhodou nastavené UTC - fakt, venku byly eroplány. A kolem se pinožilo pár, vcelku střízlivých postav. Tož honem do civilu a hangárovat - co kdyby mobilizace? Později jsem vyzvěděl, že si pár aeroklubáků vzalo k srdci Čárovo brblání. Tož jsme to vytlačili (viz foto) a KONEČNĚ jsem se mohl umýt a něco si vzít na snídani. Tam se to nějak zaseklo a stejně jsme to dotlačili na start až kolem 10. Tam už poskakovali nadržení pětihodinovkáři - bylo mi jasné, že kdybych jim uzmul blaníčka na nějaké místní poletování, tak to je srovatelné se znásilněním prvorozené dcery, tak jsem se radši zdekoval do navijáka. Stejně Viki měl řečí, že se jenom připravuju a připravuju ..
No a zbytek dne jsem viděl z kabiny onoho řvoucího monstra. Viděl jsem starty placaté, starty nahrbené (kdo z koho - chudák lano), starty pulzující (80 - 110 -to hlavně kvůli "umu" navijákaře) starty hladké, ukázkové - že i Mira pochvalně mručel - prostě jsem to tahal nahoru, co to šlo. Celkem 75 startů. A během dne se v čisté obloze (tu a tam cirus) snažili udržet adepti plachtařského umění, ti ale padali, někdo za půl hoďky, někdo tam vydržel hodinku, někdo 4:20 - ale kýžená pětka se bohužel neobjevila. Prej to tam bylo - jak nahoru, tak bohužel i dolu - já jsem si ale jenom kontroloval placku, úhel a rychlost stoupání. Večer jeden skok, hangárování, údržba, něco do zubu a zasloužený odpočinek.
I přes ne zrovna optimální počasí se den musí hodnotit pozitivně. Další adept navijákař, zkušenosti (draze vykoupené) při točení v čisté, seznámení Verči s krásami plachtařiny a vyčerpány všechny úlohy pro připuštění Pepy na sólo. Zítra to má být bez větru - možná, že se najde záminka pro nějakou tu oslavu.
Den začal netradičně. V 6:02 zazvoní budík, otevřu oko a vidím na trávě Extru. Šmarjá - že bysme to včera zapomněli strčit do hangáru? Ale Cesna stála venku taky. Protřu si oči, kuknu ještě jednou na hodinky - jestli tam nemám náhodou nastavené UTC - fakt, venku byly eroplány. A kolem se pinožilo pár, vcelku střízlivých postav. Tož honem do civilu a hangárovat - co kdyby mobilizace? Později jsem vyzvěděl, že si pár aeroklubáků vzalo k srdci Čárovo brblání. Tož jsme to vytlačili (viz foto) a KONEČNĚ jsem se mohl umýt a něco si vzít na snídani. Tam se to nějak zaseklo a stejně jsme to dotlačili na start až kolem 10. Tam už poskakovali nadržení pětihodinovkáři - bylo mi jasné, že kdybych jim uzmul blaníčka na nějaké místní poletování, tak to je srovatelné se znásilněním prvorozené dcery, tak jsem se radši zdekoval do navijáka. Stejně Viki měl řečí, že se jenom připravuju a připravuju ..
No a zbytek dne jsem viděl z kabiny onoho řvoucího monstra. Viděl jsem starty placaté, starty nahrbené (kdo z koho - chudák lano), starty pulzující (80 - 110 -to hlavně kvůli "umu" navijákaře) starty hladké, ukázkové - že i Mira pochvalně mručel - prostě jsem to tahal nahoru, co to šlo. Celkem 75 startů. A během dne se v čisté obloze (tu a tam cirus) snažili udržet adepti plachtařského umění, ti ale padali, někdo za půl hoďky, někdo tam vydržel hodinku, někdo 4:20 - ale kýžená pětka se bohužel neobjevila. Prej to tam bylo - jak nahoru, tak bohužel i dolu - já jsem si ale jenom kontroloval placku, úhel a rychlost stoupání. Večer jeden skok, hangárování, údržba, něco do zubu a zasloužený odpočinek.
I přes ne zrovna optimální počasí se den musí hodnotit pozitivně. Další adept navijákař, zkušenosti (draze vykoupené) při točení v čisté, seznámení Verči s krásami plachtařiny a vyčerpány všechny úlohy pro připuštění Pepy na sólo. Zítra to má být bez větru - možná, že se najde záminka pro nějakou tu oslavu.
Úterý 28.7.
Ráno při hangárování naznačovalo, že něco je jinak. Tráva byla suchá - žádná rosa. To samo o sobě nemusí znamenat žádnou tragédii, nicméně ve vzduchu visí "Pozor, nemusí to vyjít". Radar ukazoval (okamžitě jsme šli na NET), že se sem žene nějaká fronta. Opatrně jsme začali den jenom s dvouma Blaníkama, obzváště bedlivě jsme hleděli na západ co bude a ti pesimističtí (a pragmaticky založeni) se dali do opravování varií - co přístroj, to osobnost a jiný názor.
Během dne to už už vypadalo, že termika funguje, pětihodinovkáři vystřídali školu a Jéňa (zalétavací pilot přes varia) se vydal vyzjistit, jestli se ty budíky aspoň na něčem dohodnou. Sportovci po nějaké té hoďce popadali a Jéňa uštrykoval dokonce během toho testování 120 km.
Vítr se motal jak nudle v bandě (museli jsme měnit start) a neustával. To nešlo moc pod nos Čárovi, který měl v plánu připustit dva žáčky na sóla. Padlo ale rozhodnutí - létejte co to dá, budme končit až se soumtrakem - však ono to někdy přestat musí. A tak škola piglovala okruhy jenom to svištělo. Večer konečně ustal vítr. To byl signál pro ty krvežíznivé bestije, že nastaly letové podmínky a v náletech se vrhali na všecko teplokrevné, spocené a zesláblé od hladu co bylo v akčním rádiu. My jsme jejich podmínky výběru splňovali ideálně. Pohádka 7 jednou ranou by se dala točit v přímém přenosu. To proč jsme tam postávali byla událost soustředění - připuštění žáků na sólo. Obligátní promluvení do duše, okruh, vyplavání při přistání a už si to Pepa a Purgy lebedili v Blaníčku konečně sami. My dole jsme jim připadali asi jako škola verbuňku, protože to tam poskakovalo a tleskalo jedna báseň.
Končili jsme se západem slunce - dokonce nějaká technika zůstala na dvoře - protože jednoduše byla tma. Večer sláva, špekáčky na pivě (které jsem vařil už od oběda) - téměř klasika letošního soustředění. Žijeme tady strašně nezdravě. Ale moc se nám to líbí.
Během dne to už už vypadalo, že termika funguje, pětihodinovkáři vystřídali školu a Jéňa (zalétavací pilot přes varia) se vydal vyzjistit, jestli se ty budíky aspoň na něčem dohodnou. Sportovci po nějaké té hoďce popadali a Jéňa uštrykoval dokonce během toho testování 120 km.
Vítr se motal jak nudle v bandě (museli jsme měnit start) a neustával. To nešlo moc pod nos Čárovi, který měl v plánu připustit dva žáčky na sóla. Padlo ale rozhodnutí - létejte co to dá, budme končit až se soumtrakem - však ono to někdy přestat musí. A tak škola piglovala okruhy jenom to svištělo. Večer konečně ustal vítr. To byl signál pro ty krvežíznivé bestije, že nastaly letové podmínky a v náletech se vrhali na všecko teplokrevné, spocené a zesláblé od hladu co bylo v akčním rádiu. My jsme jejich podmínky výběru splňovali ideálně. Pohádka 7 jednou ranou by se dala točit v přímém přenosu. To proč jsme tam postávali byla událost soustředění - připuštění žáků na sólo. Obligátní promluvení do duše, okruh, vyplavání při přistání a už si to Pepa a Purgy lebedili v Blaníčku konečně sami. My dole jsme jim připadali asi jako škola verbuňku, protože to tam poskakovalo a tleskalo jedna báseň.
Končili jsme se západem slunce - dokonce nějaká technika zůstala na dvoře - protože jednoduše byla tma. Večer sláva, špekáčky na pivě (které jsem vařil už od oběda) - téměř klasika letošního soustředění. Žijeme tady strašně nezdravě. Ale moc se nám to líbí.
Středa 29.7.
Na tento den jsme měli slíbené. Plán byl provést vývoz Pepy a při té příležitosti, že se svezeme s nima na náš první přelet. Kotelny jsme ráno vyumývali, vyjelenicovali, škole a místním poskakovačům jsme utřeli slzičky, vypsali všechny ty byrokracie a že jdeme na to. Začátek byl pravda trošku rozpačitý, pan majstr nás nemohl sehnat do houfu pod jeden stoupák - ale potom zavelel směr Skalica a vydal se na trať. Už jsme byli poučeni, že plachtařina je sport brutální, opozdilci se nechávají napospas lvům - tož jsme radči natočili nos kurzem 51° a honem honem, aby neuletěl. Cinkli jsme otočák, něco vytočili (všecko doprava - sakra) a přeskok k Senici. Ale tam nic, už nám i Jenda s vosičkou pomáhal - já jsem to neustál a z variant skončit v lese jako hrdina a nebo potupně sednout v Senici jsem zvolil tu druhou variantu. Tam naštěstí jsem se setkal se vstřícnými lidmi, jejich 305 mě na takovém kratším laně (spíše krátkém) přetáhla nad Unín a odtud "... domů do Prahy, do Podolí do prdele, to byl výlet".
Kolegové se nějak vylízávali v nuličkách až najednou slyším "Miro POCEM HONEM !!!" Na tuto výzvu museli reagovat Mirkové až někde u Trenčína - protože takto tajemně se oznamuje jenom 5 a výš. Šprajc to byl asi kvalitní, protože ještě kolem desáté se tato situace u piva rozebírala. Kudy dál poletovali nevím, já jsem v ten čas hypnotizoval 305 na tom jejich špagátku. V každém případě přistáli doma se skorem 108 km.
S dalších výkonů - 101 km, 166 km, 89 km, 117 km, uletěná pětihodina - všechno co mělo křídla bylo celý den ve vzduchu. (Večer bohužel i ty svině krvežíznivé).
Záminka na večerní orgie byla kvalitní - ty byly (a ještě jsou) dost intenzivní - pečená kýta (prasátečko), beča Gambrinusu, palačinky, karibská noc (=míchané nápoje, obsluha nahoře bez) - v 21:00 bylo v AK 45 lidí. Kdyby jich tolik bylo aspoň při údržbě techniky nebo při brigádách.
Konečně letecky úspěšný den.
Čtvrtek 30.7.
Konečně. Den začínal v poklidu, čajíček, snídaně, vycházející sluníčko, pohoda na terase a klid. Po včerejčí karibské noci většina z nás necítila potřebu vstávat v 7 hodin. I tak jsme vyhangárovali - ale suché sandály naznačovali, že to nebude až taková bomba. Kolegáčci v Čechách letěli den předtím 750 - my jsme se tetelili, že do den poté přijde k nám - no, bohužel marně. Funělo z boku, z východu (komentovali to, že z východu nemůže přijít nikdy nic dobrého) a tak ti naši ptáčci oceloví schlíple postávali na pojížděcí dráze a doufali, že si jich někdo všimne. My zatím jsme prováděli očistu klubu - noc byla nejenom karibská, ale i docela intenzivní a tu a tam povalovala z melounů vyrobená podprsenka, nedopité sklenice s blady mary, i nějaký ten zbytek piva se našel - a taky bylo zapotřebí zkontrolovat a vylepšit techniku. Kolem oběda to Síďa nevydržel, vykopal to všecko na start a začala klasická kulisa soustředění, kotelny si rozebrali pětihodinovkáři, ti za nějaký ten čas popadali a znovu a znovu. Venku 30°C, žízeň, nevyspání, hlad, horko. Zpesřením (a krásným), téměř vrcholem dne bylo přeškolování ja jinou techniku. Viki se konečně dostal na Ciruse a hromada lidí se vrhla na Muchu - takto dřevák klasického zjevu (překližka, plátno, rok 1959), který je ale hodný, lehký a ve stoupákách nám v kotelnách dává na prdel. Úžasný zážitek v tom letět. Letadlo má duši a během výkjonu si s pilotem vykládá svým jazykem, který zní jako vrzání, lupání, svištění - zatím ještě nemluvím jazykem toho kmene, ale pevně doufám, že si s muškou potykáme. Zatím jsme ve fázi vykání - a to ještě hodně zdvořile.
Jeden by řekl, že toto bude asi vrcholem dne. V mých očích to vrchol byl, ale kromě přeškolování se nám vrátil z přezkoušní Sergej, který zjistil, že mu vlastně benzín až tak moc nesmrdí a bílou krásu plachtařiny míní zprznit motorařinou - zatím na Vivatu. Ještě jsou tam pozůstatky návyků - takže i pod motorem se hlásí " ... dokluz na 10km od letiště ze směru od Skalice" - ale už mu tam cosi rarchotí a není to už ono.
Takže byl hozen z čiré radosti do bazénu, všem nám povyprávěl zážitky a my mu k titulu sólista blahopřejeme a doufáme, že v co nejbližší době motorařinu úspěšně dokončí a vrátí se k nám do klubu.
Jeden by řekl, že toto bude asi vrcholem dne. V mých očích to vrchol byl, ale kromě přeškolování se nám vrátil z přezkoušní Sergej, který zjistil, že mu vlastně benzín až tak moc nesmrdí a bílou krásu plachtařiny míní zprznit motorařinou - zatím na Vivatu. Ještě jsou tam pozůstatky návyků - takže i pod motorem se hlásí " ... dokluz na 10km od letiště ze směru od Skalice" - ale už mu tam cosi rarchotí a není to už ono.
Takže byl hozen z čiré radosti do bazénu, všem nám povyprávěl zážitky a my mu k titulu sólista blahopřejeme a doufáme, že v co nejbližší době motorařinu úspěšně dokončí a vrátí se k nám do klubu.
Pátek 31.7.
Včerejší večer byl hodně netradiční. Což o to - zážitků bylo plno - ale místo opulentní žranice byly suchary a pivo.
Dnešek byl ve znamení vysoké a střední oblačnosti - prostě na přelety to nebylo a tak že si poskáčeme místně a dokončíme přeškolení. Ráno jsme ještě provedli opravu techniky - letouny dostávají během soustředění zabrat, tu a tam jsme nuceni něco opravit. Takže na start jsme šli poněkud později (s trapnou výmluvou, že dneska to stejně nebude) - první vzlet - a nějak se jim nechtělo dole, pořád směr stratosféra - takže honem je následovat - no a nás pár milovníků historie čekala naše muška zlatá. Mira si střihnul dva starty (nechutně dokonalé jak ve startu tak v přistání); přistál, oči navrch hlavy - že byl s tím papírákem v 17 stovkách a že tomu přišel na chuť. Já jsem ho měl následovat - tak jsem se do toho ještě dost hnízdil a prdelil - buď mě pořád něco tlačilo a nebo jsem nedosáhnul na budíky. Zvolil jsem druhou variantu - však při místním točení radio přelaďovat nebudu - start - však jsem nemohl pořádně potlačit - byl jsem moc vzadu. Nějak jsem se tedy dostal nahoru, první nulička a muška se v ní jenom zatřepetala, poslušně se naklonila - a ono to fungovalo. Bavlnka jako když střelí, letadélko se ustředilo jaksi samo, z nuličky byly dva metry a už jsem nakupoval. Nádhera. Smíšené pocity, že krajní polohy kniplu dosáhnu jenom s vypětím sil a pásů byly zapomenuty, do ucha jsem si zapamatoval svist o tónině 75 km a už jsem si jenom vychutnával svobodu v točení. A levou zatáčku a pravou (vím, že v okruhu letiska nesmím, ale v rámci výcviku ...) a dolů a zase se v 500 chytit (čtyřmetr) - dobrý. Potom mě sestřelili. Ze 1300. Prej jsem tam byl dvě hodiny a kolegáčci by chtěli taky. Hmmm. Škoda - tak zase zítra.
No - Jenda se taky přeškoloval. Na Ciruse. Si říkám - sedne, letí - co ten může mít za nerva. Start - a Cirusek vystřelil nahoru a potom zase dolů a zas nahoru - říkám, co ten Jenda blbne? Však do toho sedl vcelku při smyslech a střízlivý - večer u piva se rovykládal. Že tak odstartoval, zakvedlal s tím a molitan mu zůstal v ruce. Ono se to nějak sesmeklo z kniplu. Tož honem levou chytit tu trubku, potlačit, přechytnout ruku (někam pohodit ten molitan se spínačem radia), dokončit vzlet, potom se vybát a přidat jeden zdrávas, za to že ten andělíček strážníček měl hotovost a konečně se věnovat létání. Prej při přistání měl tu samou situaci, ale tu už bral se stojickým klidem - prostě se mu sesmeknul knipl. Už věděl, že dneska nebeská hotovost funguje.
V podvečer jsme to uklidili a úderem páté nás pozval Radek na posezení při zámince křtu jeho nového krasavce - Sting. A tak jsme zobli jednoho plechu pečených kolen a druhého plechu pečené kýty - protože je v těchto hicech nutné doplňovat tekutiny a hlavně iontové nápoje (nejlépe v kombinaci s vitamíny a stopovými prvky), tak na pultu je beča Gambrinusu, druhá beča řezaného, další beča (zatím nenaražena) Budvaru a kdyby těch iontů pochybělo, tak ještě jedna jako železná rezerva. Zítra máme jít na přelet - chci vidět, kdy se půjde spát.
Dnešek byl ve znamení vysoké a střední oblačnosti - prostě na přelety to nebylo a tak že si poskáčeme místně a dokončíme přeškolení. Ráno jsme ještě provedli opravu techniky - letouny dostávají během soustředění zabrat, tu a tam jsme nuceni něco opravit. Takže na start jsme šli poněkud později (s trapnou výmluvou, že dneska to stejně nebude) - první vzlet - a nějak se jim nechtělo dole, pořád směr stratosféra - takže honem je následovat - no a nás pár milovníků historie čekala naše muška zlatá. Mira si střihnul dva starty (nechutně dokonalé jak ve startu tak v přistání); přistál, oči navrch hlavy - že byl s tím papírákem v 17 stovkách a že tomu přišel na chuť. Já jsem ho měl následovat - tak jsem se do toho ještě dost hnízdil a prdelil - buď mě pořád něco tlačilo a nebo jsem nedosáhnul na budíky. Zvolil jsem druhou variantu - však při místním točení radio přelaďovat nebudu - start - však jsem nemohl pořádně potlačit - byl jsem moc vzadu. Nějak jsem se tedy dostal nahoru, první nulička a muška se v ní jenom zatřepetala, poslušně se naklonila - a ono to fungovalo. Bavlnka jako když střelí, letadélko se ustředilo jaksi samo, z nuličky byly dva metry a už jsem nakupoval. Nádhera. Smíšené pocity, že krajní polohy kniplu dosáhnu jenom s vypětím sil a pásů byly zapomenuty, do ucha jsem si zapamatoval svist o tónině 75 km a už jsem si jenom vychutnával svobodu v točení. A levou zatáčku a pravou (vím, že v okruhu letiska nesmím, ale v rámci výcviku ...) a dolů a zase se v 500 chytit (čtyřmetr) - dobrý. Potom mě sestřelili. Ze 1300. Prej jsem tam byl dvě hodiny a kolegáčci by chtěli taky. Hmmm. Škoda - tak zase zítra.
No - Jenda se taky přeškoloval. Na Ciruse. Si říkám - sedne, letí - co ten může mít za nerva. Start - a Cirusek vystřelil nahoru a potom zase dolů a zas nahoru - říkám, co ten Jenda blbne? Však do toho sedl vcelku při smyslech a střízlivý - večer u piva se rovykládal. Že tak odstartoval, zakvedlal s tím a molitan mu zůstal v ruce. Ono se to nějak sesmeklo z kniplu. Tož honem levou chytit tu trubku, potlačit, přechytnout ruku (někam pohodit ten molitan se spínačem radia), dokončit vzlet, potom se vybát a přidat jeden zdrávas, za to že ten andělíček strážníček měl hotovost a konečně se věnovat létání. Prej při přistání měl tu samou situaci, ale tu už bral se stojickým klidem - prostě se mu sesmeknul knipl. Už věděl, že dneska nebeská hotovost funguje.
V podvečer jsme to uklidili a úderem páté nás pozval Radek na posezení při zámince křtu jeho nového krasavce - Sting. A tak jsme zobli jednoho plechu pečených kolen a druhého plechu pečené kýty - protože je v těchto hicech nutné doplňovat tekutiny a hlavně iontové nápoje (nejlépe v kombinaci s vitamíny a stopovými prvky), tak na pultu je beča Gambrinusu, druhá beča řezaného, další beča (zatím nenaražena) Budvaru a kdyby těch iontů pochybělo, tak ještě jedna jako železná rezerva. Zítra máme jít na přelet - chci vidět, kdy se půjde spát.
Sobota 1.8.
Přelet.
Dnešní den měl být ve znamení výkonů.Konečně začalo plachtařské počasí a i když to nebylo úplně nej, nám se po týdením půstu zdálo být srovnatelné s Austrálií. Osazenstvo si rozebralo mašiny a hurá na přelety. Jediná vyjímka byla kotelna (=Blaník), do které si sednul Johny. Další Blaníček šel na vývoz a třetího jsem si zabavil já, že mě Jura ukáže kudy kudy cestička na stovku. Ale těm se nějak nedařilo odstartovat a tak jsem se vydal na cestu sám. No, bojoval jsem - částečně proto, že vední přikázalo, částečně proto, že jsem nechtěl zůstat na ocase hodnocení pilotů. Nakonec z toho byla uštrykovaná stovka (100,08 km). A taky se konečně podařila pětihodina (s napínavým koncem, kdy poslední půlhodinu se bralo všechno - každá nulička dobrá). Takže skóre dnešního dne - co start, to úspěch. Šest zavěšených letů na CPS. A to všechno s navijákem - noc byla bouřlivá a nebyl vlekař.
Dnešní den měl být ve znamení výkonů.Konečně začalo plachtařské počasí a i když to nebylo úplně nej, nám se po týdením půstu zdálo být srovnatelné s Austrálií. Osazenstvo si rozebralo mašiny a hurá na přelety. Jediná vyjímka byla kotelna (=Blaník), do které si sednul Johny. Další Blaníček šel na vývoz a třetího jsem si zabavil já, že mě Jura ukáže kudy kudy cestička na stovku. Ale těm se nějak nedařilo odstartovat a tak jsem se vydal na cestu sám. No, bojoval jsem - částečně proto, že vední přikázalo, částečně proto, že jsem nechtěl zůstat na ocase hodnocení pilotů. Nakonec z toho byla uštrykovaná stovka (100,08 km). A taky se konečně podařila pětihodina (s napínavým koncem, kdy poslední půlhodinu se bralo všechno - každá nulička dobrá). Takže skóre dnešního dne - co start, to úspěch. Šest zavěšených letů na CPS. A to všechno s navijákem - noc byla bouřlivá a nebyl vlekař.
Komentáře
Okomentovat