Šumava 2009

Šumavou od A(ntýglu) po B(oubín) ...



neděle 23.8.2009
Po oslavě mamčiných narozenin předešlého dne nebylo lehké se dobalit, ještě rychle vyfotit, rozdat instrukce zbytku rodiny, nafasovat grilované maso a sekanou (od Štefana jako vždy vynikající) a vyrazit na vlak.
Na nádraží jsme byli včas, zato ve výdejně jízdenek nikdo. Korpulentní dáma v nádražácké uniformě si to přihnala těsně před příjezdem vlaku a měla řeči, ale nakonec jsme odjeli. Vlakem přes Ražice do Strakonic, kvůli výluce autobusem do Horažďovic, kde na nás čekal vláček do Sušice. Pokochali jsme se pohledem na zříceninu hradu Rabí a cestou podél Otavy jsme aspoň pohledem hledali zbytky sejpů po keltských rýžovnících zlata. A dál autobusem přes Kašperské Hory s vyhlídkou na zříceninu hradu Kašperk na Čeňkovu Pilu.
S plnou bagáží jsme si prošli cestu naučnou stezkou Povydří podél Vydry kolem Turnerovy chaty na bývalý královácký statek Antýgl. Celkem 6,5 km s převýšením do 5,5%. Cestou jsme řešili, že řeka Otava nemá pramen: U Čeňkovy Pily vzniká soutokem Vydry a Křemelné, přičemž Vydra vzniká na Modravě spojením Modravského potoka s Filipohuťským a Roklanským. Sám Modravský potok pramení jako Luzenský a své jméno nese až od soutoku s Březnickým potokem.
V kempu (500 Kč za dvě noci) na Antýglu jsme poprvé postavili stan, dokoupili zapomenuté sirky a se setměním jsme zalezli do spacáků. Podle očekávání po mnohaleté odmlce nebylo lehké si zvyknout na tvrdou zem a vlhký a studený vzduch. Každé otočení znamenalo procitnutí ze spánku, spacák jako kdyby nehřál a všechno kolem bylo studené a vlhké.

pondělí 24.8.2009
Ráno svítilo sluníčko, i když mu chvíli trvalo, než se prodralo mezi stromy a začalo vysušovat rosu. Po snídani jsme se vybavili na celodenní výlet. Vyrazili jsme podél Hamerského potoka vzrostlým smrkovým lesem směrem na Filipovu Huť. Tam se před námi rozprostřely šumavské pláně. Centrální náhorní plošina v nadmořské výšce kolem 1000 m, je v místech, kde se kdysi usadil člověk, porostlá travnatými loukami s roztroušenými smrky, které občas přerušuje rašeliniště a občas hustý les. Osady jsou na pláních stejně roztroušené jako ty smrky. Sem tam chalupa a o pár set metrů další. Dneska převážně penziony a rekreační chaty. Ale i tady se renovuje a staví, hlavně na Modravě.
Z Modravy jsme pokračovali malebným údolím Roklanského potoka k Tříjezerní slati. Naučná stezka je krátká, ale opravdu naučná. Viděli jsme rosnatku okrouhlolistou, borůvku, brusinku, klikvu i vlochyni nejen na obrázku, ale i přímo na označeném místě. Dál jsme sešli po modré k Vchynicko – Tetovskému kanálu, který v letech 1799 – 1801 nechali postavit Schwarzenbergové k plavení palivového dřeva. Podél něj jsme se vrátili na Antýgl. Kluci tady odpadli, ale mě zvědavost nedala a zašla jsme se podívat ještě proti proudu Vydry k hradlovému mostu, kde plavební kanál začíná. Ušli jsme 17, respektive 22 km. Večer se opět citelně ochladilo, ale už jsme na to byli připraveni, vzali jsme si na noc o pár vrstev oblečení víc a vyspali jsme v pohodě.

úterý 25.8.2009
Ráno jsme urychleně sbalili ještě vlhký stan, abychom stihli autobus na Kvildu. Tam jsme nakoupili zásoby, prohlédli si dřevěný kostelík a expozici v informačním středisku a vydali jsme se k pramenům Vltavy. Respektive k pramenu Černého potoka, který od soutoku s Malou Vltavou (zvanou též Vltavský potok nese jméno Teplá Vltava a teprve po soutoku se Studenou Vltavou je to prostě Vltava.
Cesta do bývalého hraničního pásma byla po pohraničnících pochopitelně vyasfaltovaná, ale aspoň vedla lesem. Na pramen Vltavy upozorňovala dřevěná socha, pod jejíma nohama okrouhlá mělká studánka plná mincí, z které přepadala voda do malého potůčku. Na napití nás přešla chuť. Více nás upoutalo stanoviště aktivistů Hnutí Duha, kteří pořádali anketu na téma zásahy v Národním parku ano či ne. Krásná ukázka toho, jak se rozhodujeme pod vlivem emocí a ani se nesnažíme pochopit a reflektovat to málo, co o přírodě víme.
Ve zkratce: Kůrovec žije na Šumavě už asi 8000 let. Před cca 200 – 300 lety začal člověk nahrazovat původní bukovo-jedlovo-smrkový porost smrkovými monokulturami, které rychleji rostou. Tím prostřel pro kůrovce stůl hojnosti. Roky se napadené porosty těžily i za tu cenu, že těžká technika ničila slatě. Jenže po vzoru bavorské strany se od těžby upustilo. Lesy kolem pramenů Vltavy patří právě do nejpřísnější I. zóny NP, kde člověk nesmí provádět žádné zásahy. A jsou kompletně zničené. Stojící soušky. Kůrovci z nich už dávno vylétli směrem k hospodářsky využívaným lesům v ostatních částech NP. Tady se zuřivě kácí a odkorňuje, instalují se lapače. Cyklus obnovy šumavského lesa trvá přírodě až 500 let.
Takže před 200 lety jsme něco podělali a teď to chceme spravit nejlépe do příštího léta. Nejlépe tím, že všechny suché a napadené smrky vykácíme a odvezeme, rozjezdíme rašeliniště, odvezeme jediný zdroj živin, který stromy představují pro ostatní život, narušíme vodní rovnováhu a přírodní společenství, o nichž většinou nemáme ani páru. Protože turisté si zaplatili dovolenou v lese a jak k tomu přijdou, aby se dívali na soušky. Přeci nebudou čekat 20 let jako Bavoři, až se příroda sama vzpamatuje.
Ach jo.
Raději jsme se vydali k rozcestí označenému jako Prameny Vltavy. Schovali jsme batohy do mlází a vyšlápli jsme na úbočí Černé Hory s vyhlídkou na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor. A pak zpátky a výšlap přes horu Stráž na Bučinu. Bývalá osada stála na hranicích s Německem, takže po válce neměla šanci. Dneska je zde instalace připomínající železnou oponu, luxusně vyhlížející ale prázdný hotel a společná expozice české a bavorské strany pro návštěvníky národního parku. Dost zoufale jsme hledali vodu, nakonec jsme načepovali přímo z hraničního potoka. Nocovali jsme na nouzovém tábořišti – bivak povolen od 18 do 9 hodin. Ušli jsme celkem 16 km, z toho 10 km s batohy.
V noci se začalo blýskat, v Bavorsku musela být pěkná bouřka, asi dvě hodiny pršelo. Bylo teplo, ale spalo se nám dobře.

středa 26.8.2009
Ráno jsme sice nestihli vypadnout do 9 hodin, ale strážcům parku stačilo, že jsme vzhůru a máme snahu balit. Trochu skráplo, ale pak se vyjasnilo. Nechtělo se nám zase dupat po asfaltu, zvolili jsme tedy na Knížecí Pláně cestu lesem. Z této rovněž zaniklé osady zůstal jen obnovený hřbitov, udržovaný péčí původních vesměs německých obyvatel. Sem tam se pod skupinkou stromů na pastvinách objeví hromada kamenů připomínající, že zde kdysi stálo 59 domů a bydlelo kolem 500 lidí. Dnes tu bydlí akorát stáda krav. Dál jsme šli lesní cestou na Borová Lada. V penzionu Borůvka jsme si dali pořádné jídlo – podle chuti borůvkové knedlíky nebo vepřo-knedlo-zelo. Potkala jsem bývalou spolužačku, trochu jsme splkly, jak ten čas letí – měla zrovna na návštěvě rodiny svých synů i s vnučkou. Nechali jsme si batohy v hospodě a zašli jsme se podívat na Chalupskou slať. Původně jsme chtěli přespat v kempu Zahrádky, ale jednak začalo zrovna mrholit a pak by to znamenalo hodně nabitý program na druhý den. A tak jsme počkali v hospodě až do šesti, nasedli na cyklobus a svezli se do Zátoně. Vyšlápli jsme do kempu, uvařili večeři, postavili stan a zalehli. Za dnešek jsme měli v nohách 14 km, z toho 12 km s batohem.
Kemp byl stejný jak si ho pamatuju před lety – voda v dřevěném korytě, řada kadibudek, šumící horský potok místo koupelny a všude spousty místa. Obloha byla zatažená, noc teplá a potok nás rychle ukolébal ke spánku.

čtvrtek 27.8.2009
Ráno jsme se zapsali na recepci a zaplatili za dvě noci celých 150 Kč. Nalehko jsme vyrazili na Boubín. Cestou tam i zpět jsme obešli vlastní prales, oplocený a nepřístupný, a na vrcholku jsme vystoupali 110 schodů na dřevěnou rozhlednu s vyhlídkovou plošinou. Už cestou nás popohánělo hřmění a z vrcholku (1362 m n.m.) se nám naskytl pohled na modrou oblohu s bělavými mráčky na Boubínem a na bouřkovými mraky zatažené a oparem zahalené vnitrozemí jak na české tak na německé straně. Informační tabule na všech stranách rozhledny nám ukazovaly, co všechno bychom viděli, kdyby bylo vidět dál než na 30 km. Odpoledne se sice vyjasnilo, ale na to jsme nemohli spoléhat. Zpáteční cestu jsme vzali po schodech směrem na Kubovu Huť a pak po pohodlné cestě po vrstevnici kolem rekonstruovaného loveckého zámečku a kolem druhé strany pralesa k Boubínskému jezírku. Pojedli jsme a pak už jsme se jen přesunuli do kempu, rozvalili jsme se na karimatky a užívali jsme si sluníčka. Ještě předtím jsem se s Míšou zašla podívat na zastávku na odjezd vlaků na druhý den. Celkem jsme ušli 18 km.

Pátek 28.9.2009
Ráno jsme vstali o hodinu dřív, už v sedm. Sbalili jsme batohy, nakonec mokrý stan a vyrazili na jeden km vzdálenou zastávku Zátoň. Posnídali jsme zbytky zásob a za chvíli už přisupěl cyklovláček o dvou vagonech, průvodčí hrdě prohlásil, že nám klidně prodá jízdenku až na slovenské hranice a skutečně vyhledal vlakové spojení až do Petrova. Ještě nám poradil, že levněji než skupinová jízdenka nás vyjde ČD Net za 900 Kč. Ve Strakonicích jsme opět kvůli výluce nabrali zpoždění 20 minut, ale do Brna jsme ho téměř stáhli a stihli jsme navazující vlaky. Cesta dlouhá 454 km nám trvala 10 hodin 37 minut.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011