Sobota 31.8
Tak to tady ještě nebylo. Odjezd probíhá dle plánu, bez nervů. Pravda, ráno nezvonil budík, ale s tím jsem snad i počítal. Dopravu a ranní organizaci zajišťoval Rasťo. Na letisku jsme nechali auto (za perfektních 45€), duty-free, whisky – prostě klasika.
Autobus do maríny, těžké kabele, loďa až úplně v pr… – na stání 8 – a tam se už dostalo ke slovu balkánsko-jižní fludum. Cosi polámané na lodi – takže čekat, pivo za nekřesťanský peníz, pořád něco nebylo, pořád čekat a pořád „za 10 minut“. Holkám zvednul náladu jakýsi pikolík, který v rámci dobrých kšeftů je vyvezl autem na nákupy včetně dovozu nákupu. My až někdy večer jsme se dostali k lizu s přebírkou, pan majitel je pedant (až téměř chorobý), takže loď je vymazlená do posledního detailu, klíčové prvky jsou nové (plachty, baterky) a nebo v neskutečném pořádku (motor, elektronika). Až mě děsí abychom mu to odevzdali tak jak jsme to přebrali. Prej jsme byli představeni jako velmi významný a velmi zkušený klient – s takovouto pověstí mu nemůžu potom odevzdat třeba posraný hajzlík.
Loďa je veliká a komfortní. Dobré.
Večer večeře u Vasilise – ale teďka mě tam nastrali, jednak jsem přišel pozdě (až k 10), dostal jsem jakési suché kuře a vedle zlatá mládež u stolu řvala jak na lesy.
Loďa je veliká a komfortní. Dobré.
Večer večeře u Vasilise – ale teďka mě tam nastrali, jednak jsem přišel pozdě (až k 10), dostal jsem jakési suché kuře a vedle zlatá mládež u stolu řvala jak na lesy.
Neděle 1.9.13
Že vyjedeme brzo. Původně jsem chtěl v 8, potom jsme potkali Pepika (je tady strašně známých), ten plánuje vyjet v 6, posádka mě ale ukecala na 9. Stejně jsme vyjeli kolem 1/2 desáté). Zatím je klidná voda – jedeme Kyklády východní cestou a chceme se hodně zdržet na malých kykládách. Ale prej foukne i 7 moře.
Tak naštěstí sedmička nebyla, ale vlnek jsme si užili. Po nějaké hodině motorování (foukalo tak 16) že to vytáhnem. Na takový parádní bočák. To byl téměř ideální čas. Klidná voda a silnější vítr. To se tam každý zájemce snažil z toho vymáčknout maximum, ale my jsme připosraně na první den vytáhli plachty jenom na 1. ref. Co kdyby. Ještě že to tak bylo. Na cípu pevniny to trochu fouklo – to bylo ještě parádní – a jachting. Rychlost 6 a jedem až kam to půjde. Jenomže potom se už k čerstrvému větru (20 – 25) přidaly vlnky a potom i vlny, to už tam byl dávno druhý ref – a to už se tak nemluvilo na palubě – maximálně od kormidelníka zaznělo „vlna“ a čvách. Jenomže houpání si vybíralo daň, první odpadnul Kuba, Laco taky moc nemluvil – ale toho jsem aspoň dotlačil ke kormidlu, takže delfínci v jeho případě byly bez večeře. Zato Kuba si s něma povídal celou cestu. Bezpečné to bylo, ale taky nepříjemné.
Loď jede jak dráha, pravda, trošku se víc naklání a je dost návětrná, ale obecně spokojenost. Až teda na couvání. Zatím asi nejhoší bestija – naštěstí je tam bow-truster, takže jsem si musel masňácky tím pomáhat na odkopnutí špice. Zítra budeme trénovat.
Ve 4 jsme konečně skončili na N.Kea. Sice jsme chtěli jinam, ale další 3 hodiny se mlátit na vlnách, to bylo moc i na mě.
Tady je to klasická rybářská zapadlá dědinka, nábřeží, kavárny (WiFi) – děs a běs. Kluci se ohodili a šli kontrolovat, zda někdo nemá zájem o jejich geny, zbytek si dal čas a večerní procházka.
trasa
Že vyjedeme brzo. Původně jsem chtěl v 8, potom jsme potkali Pepika (je tady strašně známých), ten plánuje vyjet v 6, posádka mě ale ukecala na 9. Stejně jsme vyjeli kolem 1/2 desáté). Zatím je klidná voda – jedeme Kyklády východní cestou a chceme se hodně zdržet na malých kykládách. Ale prej foukne i 7 moře.
Tak naštěstí sedmička nebyla, ale vlnek jsme si užili. Po nějaké hodině motorování (foukalo tak 16) že to vytáhnem. Na takový parádní bočák. To byl téměř ideální čas. Klidná voda a silnější vítr. To se tam každý zájemce snažil z toho vymáčknout maximum, ale my jsme připosraně na první den vytáhli plachty jenom na 1. ref. Co kdyby. Ještě že to tak bylo. Na cípu pevniny to trochu fouklo – to bylo ještě parádní – a jachting. Rychlost 6 a jedem až kam to půjde. Jenomže potom se už k čerstrvému větru (20 – 25) přidaly vlnky a potom i vlny, to už tam byl dávno druhý ref – a to už se tak nemluvilo na palubě – maximálně od kormidelníka zaznělo „vlna“ a čvách. Jenomže houpání si vybíralo daň, první odpadnul Kuba, Laco taky moc nemluvil – ale toho jsem aspoň dotlačil ke kormidlu, takže delfínci v jeho případě byly bez večeře. Zato Kuba si s něma povídal celou cestu. Bezpečné to bylo, ale taky nepříjemné.
Loď jede jak dráha, pravda, trošku se víc naklání a je dost návětrná, ale obecně spokojenost. Až teda na couvání. Zatím asi nejhoší bestija – naštěstí je tam bow-truster, takže jsem si musel masňácky tím pomáhat na odkopnutí špice. Zítra budeme trénovat.
Ve 4 jsme konečně skončili na N.Kea. Sice jsme chtěli jinam, ale další 3 hodiny se mlátit na vlnách, to bylo moc i na mě.
Tady je to klasická rybářská zapadlá dědinka, nábřeží, kavárny (WiFi) – děs a běs. Kluci se ohodili a šli kontrolovat, zda někdo nemá zájem o jejich geny, zbytek si dal čas a večerní procházka.
trasa
Pondělí 2.9.13
Nějak jsem se probudil v 7 a fučalo. Loď byla ještě mrtvá, ale už tehdá jsem cítil, že bezvětří nebude. Ještě že se musí koupit chleba – a večer při strategické poradě „jak dál“ jsme se shodli, že další den to nebudeme hrotit, takže nebylo až tak kam spěchat. Na dnešek bylo naplánováno 30 Nm – na Siros. Ale ne do Ermoupoli, ale někam do zátoky (Grammata – na severu). Vyjeli jsme a dle očekávání foukalo a museli jsme jet na boční vlny. A tak nějak pořád jsme ubírali plachet – až to nakonec skončilo pod 2. refem a to už byla loď i podplachtěná, plavba byla bezpečná a tak jsme se učili všichni vyjíždět vlny. A že byly.
Jinak všecko skoro podle plánu, příjezd ve 3, kotvení ve 4 (a není to furt ono), koupačka (studená voda) ticho, mrtvo.
trasa
Úterý 3.9.13
Ráno, tak jak se to píše v prospektech. Klidné procitnutí, koupačka v osamělé zátoce, chutná snídaně – prostě idila. A odjezd v klidném moři, takový rybnik. Ale ten rybnik byl i za hodinu i za dvě a to už člověku leze na mozek. Kdyby aspoň trochu fouklo. Ano, po cestě jsme objevili kostelíček ve skale, ke kterému si Máří okamžitě vymyslela pověst o zachráněném rybáři, byla i koupačka na volné vodě – ale furt na pozadí bylo bezvětří, houpání a slunko. Odpoledne (ve 4) jsme přijeli na Páros – požadavek byl k antoníčku (stojánek s elektrikou) – nákup a rozchod. Ale nějak se nám ty prohlídky komplikují. Jednak Lucka má jakousi dolámanou nohu, takže pajdá jak Pejrak (a nevydrží) a do toho Radka chytli záda. Ale fest. Leží, skučí, nadává – z části na to, že ho to bolí, zčásti na to, že všecky ty mladé kočeny (a že jich tady je) nebudou náležitě uspokojeny. Rosťa všecky nemůže zvládnout.
Tady ve městě je kostel sta dveří – museli jsme ho vidět – a fakt to stojí za to. Oněch 1000 roků duchovní služby na návštěvníka dýchne. Ještě je tady benátská pevnost – u vody – zajímavá tím, že zedníci stavěli z toho co bylo po ruce. A když nebyly cihly, tak si pomohli antickými sloupy, které nakrájeli jak salám a hned byl materiál na kus zdi.
trasa
Ráno, tak jak se to píše v prospektech. Klidné procitnutí, koupačka v osamělé zátoce, chutná snídaně – prostě idila. A odjezd v klidném moři, takový rybnik. Ale ten rybnik byl i za hodinu i za dvě a to už člověku leze na mozek. Kdyby aspoň trochu fouklo. Ano, po cestě jsme objevili kostelíček ve skale, ke kterému si Máří okamžitě vymyslela pověst o zachráněném rybáři, byla i koupačka na volné vodě – ale furt na pozadí bylo bezvětří, houpání a slunko. Odpoledne (ve 4) jsme přijeli na Páros – požadavek byl k antoníčku (stojánek s elektrikou) – nákup a rozchod. Ale nějak se nám ty prohlídky komplikují. Jednak Lucka má jakousi dolámanou nohu, takže pajdá jak Pejrak (a nevydrží) a do toho Radka chytli záda. Ale fest. Leží, skučí, nadává – z části na to, že ho to bolí, zčásti na to, že všecky ty mladé kočeny (a že jich tady je) nebudou náležitě uspokojeny. Rosťa všecky nemůže zvládnout.
Tady ve městě je kostel sta dveří – museli jsme ho vidět – a fakt to stojí za to. Oněch 1000 roků duchovní služby na návštěvníka dýchne. Ještě je tady benátská pevnost – u vody – zajímavá tím, že zedníci stavěli z toho co bylo po ruce. A když nebyly cihly, tak si pomohli antickými sloupy, které nakrájeli jak salám a hned byl materiál na kus zdi.
trasa
Středa 4.9.13
Ráno v 7 foukalo. Vzal jsem si na sebe bouřkové kraťasy a popřál všem dobrého jitra. Znalí poznali vo-co-go a na snídani začali polykat hrsti kinedrilů. Já jsem si dal špek. Jenom jsem se v skrytu bál aby varováni nevyznělo naplano. Při vyjíždění jsme měli zamotanou kotvu – klasicky, kdo měl do prdele díru, ten radil. A protože jsme vyjížěli vyloženě v pitomý čas, tak vlevo kaťoš, vpravo kaťoš, do toho švýcar radil co máme dělat (tan co nám zaknutloval onu kotvu – ale musím mu přiznat, že věděl jak na to) a Kuba mával rukama jak větrný mýn – chvilku doleva, chvilku dozadu – prostě maso. Ale podařilo se. Tak to vydrcneme, postavím loď proti větru, hlavní plachta – že na 2. ref a puf – plachta je venku celá, do toho vítr 20+ a plno debatérů „co buděme robiť“. Naštěstí to šlo klikou zarolovat, gena na 2. ref, vyvalit oči, stáhnout prdel a probíjet se větrem. Bylo to plnohodnotné jachtání. Zábradlíčko ve vodě. Až někdy kolem poledne jsme si mohli dovolit zahnout doprava, plné plachty, vítr zadobok, klouzání po vlnách a pohoda. Naxos jsme vzdali (jednak kvůli kurzu a taky kvůli časovému skluzu – přece jenom to křižování zdržuje.
Ráno v 7 foukalo. Vzal jsem si na sebe bouřkové kraťasy a popřál všem dobrého jitra. Znalí poznali vo-co-go a na snídani začali polykat hrsti kinedrilů. Já jsem si dal špek. Jenom jsem se v skrytu bál aby varováni nevyznělo naplano. Při vyjíždění jsme měli zamotanou kotvu – klasicky, kdo měl do prdele díru, ten radil. A protože jsme vyjížěli vyloženě v pitomý čas, tak vlevo kaťoš, vpravo kaťoš, do toho švýcar radil co máme dělat (tan co nám zaknutloval onu kotvu – ale musím mu přiznat, že věděl jak na to) a Kuba mával rukama jak větrný mýn – chvilku doleva, chvilku dozadu – prostě maso. Ale podařilo se. Tak to vydrcneme, postavím loď proti větru, hlavní plachta – že na 2. ref a puf – plachta je venku celá, do toho vítr 20+ a plno debatérů „co buděme robiť“. Naštěstí to šlo klikou zarolovat, gena na 2. ref, vyvalit oči, stáhnout prdel a probíjet se větrem. Bylo to plnohodnotné jachtání. Zábradlíčko ve vodě. Až někdy kolem poledne jsme si mohli dovolit zahnout doprava, plné plachty, vítr zadobok, klouzání po vlnách a pohoda. Naxos jsme vzdali (jednak kvůli kurzu a taky kvůli časovému skluzu – přece jenom to křižování zdržuje.
Přijeli jsme na ostrov Schinousa, zátoka Mersini – v originále takový Kykládský bohem zapomenutý kraj, ale onu romantiku objevili už před náma zbohatlíci z Athén (součástí vesnice je heliport), pěkné, typické, ale trochu skanzenoidní. Nově postavené schody do zátoky, každý stupeň osvětlený lampou, molo kde nic není nasvícené jak v Holywoodu – prostě unie už neví kam cpát prachy. Přistání bylo taky s jistým adrenalinem, foukalo z pravoboku a dost silně, tu kačenu ještě nemám v ruce, až napodruhé a s kotvou tak 45° doprava. Podle předpovědi to má být zítra rozfoukané, později se prognózy už mírnili a dle rybářů – easy. Five to six.
trasa
trasa
Čtvrtek 5.9.13
Prej budeme za větrem, v bezpečí, maximálně poskočíme do jiné zátoky. Ono včerejší manévry jich dost vyděsili. Jeli jsme na zaďák od Naxosu dole, za kolečkem stál Honza a snažil se cinknout rekord. A Laca to nějak znervozňovalo – a že se to musí stáhnout, protože nebezpečí, nebezpečí. Tak jsem vylezl ke stěžni rolovat plachtu a Honza dostal befél to vyvlát po větru. No a nevím co dělal, loď která je sviňsky návětrná se rozhodla, že pujde čumákem proti větru. S plnýma plachtama v takové 25 větru. Tak se to poněkud nahlo i vydal jsem pokyn Lacovi, ať s tím něco udělá. No a ten se za to postavil a loď v tomto bočním náklonu zafixoval, zastavil a ani tam a ani nazpátky. Potom si nakonec pomohl motorem. Dost se mi to nelíbilo – a posádka byla i vyděšená. Teďka když se pohne lísteček, tak dámy blednou , žádné moře, jenom motor a pokud možno jet od hospody k hospodě. Tak to je důvod, proč dneska máme naplánované asi 4 míle.
Naštěstí jsem ukecal cíl cesty na Ios – a teďka, po prožitém dni seznávám, že to byl dobrý nápad. Pravda, ujeli jsme 23 Nm, kotvili někdy kolem 6, ale zato jsme na Iosu, bezpečné zátočině (v pilotu píšou, že vyhlášená koupáním v naturistickém duchu), celý Ios má být plný diskoték – uvidíme. Cesta byla přesně dle gusta holek, cesta těsně kolem skalisek Iraklie (a fakt těsně), koupačka nad vrakem sestřeleného válečného letadla – odhadem Fiat CR42 – jachtání pod plachtama po větru v příjemném 15 kn větru a nakonec zmiňované bezpečné kotvení. Santorini je tak do 20 Nm – každý hledí na tu stranu, vzdychá – ale to by fakt už nešlo.
trasa
Prej budeme za větrem, v bezpečí, maximálně poskočíme do jiné zátoky. Ono včerejší manévry jich dost vyděsili. Jeli jsme na zaďák od Naxosu dole, za kolečkem stál Honza a snažil se cinknout rekord. A Laca to nějak znervozňovalo – a že se to musí stáhnout, protože nebezpečí, nebezpečí. Tak jsem vylezl ke stěžni rolovat plachtu a Honza dostal befél to vyvlát po větru. No a nevím co dělal, loď která je sviňsky návětrná se rozhodla, že pujde čumákem proti větru. S plnýma plachtama v takové 25 větru. Tak se to poněkud nahlo i vydal jsem pokyn Lacovi, ať s tím něco udělá. No a ten se za to postavil a loď v tomto bočním náklonu zafixoval, zastavil a ani tam a ani nazpátky. Potom si nakonec pomohl motorem. Dost se mi to nelíbilo – a posádka byla i vyděšená. Teďka když se pohne lísteček, tak dámy blednou , žádné moře, jenom motor a pokud možno jet od hospody k hospodě. Tak to je důvod, proč dneska máme naplánované asi 4 míle.
Naštěstí jsem ukecal cíl cesty na Ios – a teďka, po prožitém dni seznávám, že to byl dobrý nápad. Pravda, ujeli jsme 23 Nm, kotvili někdy kolem 6, ale zato jsme na Iosu, bezpečné zátočině (v pilotu píšou, že vyhlášená koupáním v naturistickém duchu), celý Ios má být plný diskoték – uvidíme. Cesta byla přesně dle gusta holek, cesta těsně kolem skalisek Iraklie (a fakt těsně), koupačka nad vrakem sestřeleného válečného letadla – odhadem Fiat CR42 – jachtání pod plachtama po větru v příjemném 15 kn větru a nakonec zmiňované bezpečné kotvení. Santorini je tak do 20 Nm – každý hledí na tu stranu, vzdychá – ale to by fakt už nešlo.
trasa
Pátek 6.9.2013
Ráno jsme se sešli v salonu a trumfovali se, kdo se hůř vyspal – vepředu nás budilo chrastění kotevního řetězu přes kameny, zadní kajuty praskání v obložení kajut. Vyjeli jsme po snídani na mírně zvlněné moře, mírný vánek podle předpovědi, takže jsme motorovali, opalovali se a četli si. Na oběd byla v plánu zastávka na Sikinosu v přístavu Skala. Ukázalo se, že na Choru je to pořádný kus cesty do kopce, takže plánovaný výlet jsme zrušili. Na gyros bylo ještě moc brzy, dali jsme si na pláži pozdní snídani a na dingim se vrátlili na loď. Další cíl byl Folégandros, přístav Karvostási. Dali jsme si koupel na pláži, Mach absolvoval návštěvu u pobřežní hlídky a pak honem honem jsme chytali autobus do Chóry. Konečně opravdové Kyklády. Vyšlápli jsme kopec k bílému kostelu na kopci, zatímco Lucka na nás počkala na jednom ze čtyř náměstí Chóry. Prošli jsme si křivolaké uličky připomínající Santorini, akorát bez davů turistů. Poseděli jsme u gyrosu, pokochali se vyhlídkou z útesů, koupili obrázek. Už jsme skoro chtěli zamířit nazpátek, když jsme konečně objevili, kudy do Kástra. Bylo to úplně typické úžasné Kástro, vonící bílými květy jakýchsi kytek a aviváží z čerstvě vypraného prádla sušícího se v bočních uličkách. U kostelíka jsme si počkali na západ slunce – romantika až to praštělo. Do přístavu jsme se vrátili už potmě a ještě jsme zašli na menší večeři – prý nejlepší kykládské krevety saganaki. Machovi se podařilo stáhnout předpověď počasí, ale moc nás nepotěšila, protože na pondělí se v ní opět objevila červená čísélka.
trasa
Ráno jsme se sešli v salonu a trumfovali se, kdo se hůř vyspal – vepředu nás budilo chrastění kotevního řetězu přes kameny, zadní kajuty praskání v obložení kajut. Vyjeli jsme po snídani na mírně zvlněné moře, mírný vánek podle předpovědi, takže jsme motorovali, opalovali se a četli si. Na oběd byla v plánu zastávka na Sikinosu v přístavu Skala. Ukázalo se, že na Choru je to pořádný kus cesty do kopce, takže plánovaný výlet jsme zrušili. Na gyros bylo ještě moc brzy, dali jsme si na pláži pozdní snídani a na dingim se vrátlili na loď. Další cíl byl Folégandros, přístav Karvostási. Dali jsme si koupel na pláži, Mach absolvoval návštěvu u pobřežní hlídky a pak honem honem jsme chytali autobus do Chóry. Konečně opravdové Kyklády. Vyšlápli jsme kopec k bílému kostelu na kopci, zatímco Lucka na nás počkala na jednom ze čtyř náměstí Chóry. Prošli jsme si křivolaké uličky připomínající Santorini, akorát bez davů turistů. Poseděli jsme u gyrosu, pokochali se vyhlídkou z útesů, koupili obrázek. Už jsme skoro chtěli zamířit nazpátek, když jsme konečně objevili, kudy do Kástra. Bylo to úplně typické úžasné Kástro, vonící bílými květy jakýchsi kytek a aviváží z čerstvě vypraného prádla sušícího se v bočních uličkách. U kostelíka jsme si počkali na západ slunce – romantika až to praštělo. Do přístavu jsme se vrátili už potmě a ještě jsme zašli na menší večeři – prý nejlepší kykládské krevety saganaki. Machovi se podařilo stáhnout předpověď počasí, ale moc nás nepotěšila, protože na pondělí se v ní opět objevila červená čísélka.
trasa
Sobota 7.9.2013
Ráno začalo v hektickém duchu, ryche odstartovat ať jsme co nejdříve na cestě. Snídaně proto probíhala až na vodě. Moře ale bylo jako zrcadlo, takže celá plavba probíhala na motor. Většina posádky si v takovém počasí buď četla nebo se opalovala, minimálně do doby než jsme se dostali k pobřeží Milosu.
Ráno začalo v hektickém duchu, ryche odstartovat ať jsme co nejdříve na cestě. Snídaně proto probíhala až na vodě. Moře ale bylo jako zrcadlo, takže celá plavba probíhala na motor. Většina posádky si v takovém počasí buď četla nebo se opalovala, minimálně do doby než jsme se dostali k pobřeží Milosu.
U pobřeží se kapitán rozhodl pro podrobnou prohlídku každé jeskyně, výběžku či skalní stěny. Fotek a videa máme opravdu požehnaně a když se Mach po dlouhém naléhání posádky konečně rozhodl ukončit slalom mezi podvodními kameny, zakotvili jsme i v uctivé vzdálenosti od pobřeží na koupačku.
Na Milosu jsme po přistání a svačince sedli na autobus a jeli do vesnic Plaka a Tripiti. Tam jsme nejdříve všichni vylezli na kopec na hrad s krásným výhledem. Poté jsme se vydali hledat muzeum s kopií Venuše Milétské (což nakonec byla tak jediná zajímavá věc v celém muzeu), katakomby (zavřené) a amfiteátr (opravoval se). Amfiteátr jsme našli po celkem dlouhém bloudění, během kterého jsme prošli kolem cedulky „Tady byla nalezena Venuše Milétská” – mimochodem pastevcem který hledal kameny pro zdejší typické zdi vedoucí od nikud nikam. Po opětovném nalezení autobusové zastávky jsme se vrátili do přístavu, kde ale také nebylo skoro nic, kromě několika restaurací a možná deseti obchodů. Restaurace a kostelní zvonkohry ale stačily na jednu věc – nikdo z nás se pořádně nevyspal
trasa
trasa
Neděle 8.9.2013
Ráno kapitán suše zavelel odjezd v půl desáté, směr Sifnos a vůbec – pohyb pohyb, odpoledne začíná foukat, bude foukat celé pondělí a musíme najít bezpečné kotviště. Celý den jsme křižovali až ke vjezdu do zátoky Kamáres. Přistáli jsme u mola vedle sympatického Nora a poslouchali poryvy zrychlujícího se větru. Večer Lucku napadlo, že vlastně se mluvilo o mooringu a že od nábřeží vede do vody černé lano. Za chvíli jsme byli nejen zakotvení, ale i vyvázaní na laně a se zádí dost daleko od betonového mola. Hůř na tom byl soused, kterého poryvy větru natláčely na beton. Mooring na něj nezbyl a nakonec se vyvázal na mooringové lano naše a sousední lodě. Navečer jsme otestovali pláž a sprchy, prošli si uličky s obchůdky s místní keramikou. Přístavní městečko bylo po odjezdu trajektů s turisty klidné a sympatické. Noc byla v rámci možností bez průšvihů, až na poryvy, hvízdání větru a rachocení lan.
trasa
Ráno kapitán suše zavelel odjezd v půl desáté, směr Sifnos a vůbec – pohyb pohyb, odpoledne začíná foukat, bude foukat celé pondělí a musíme najít bezpečné kotviště. Celý den jsme křižovali až ke vjezdu do zátoky Kamáres. Přistáli jsme u mola vedle sympatického Nora a poslouchali poryvy zrychlujícího se větru. Večer Lucku napadlo, že vlastně se mluvilo o mooringu a že od nábřeží vede do vody černé lano. Za chvíli jsme byli nejen zakotvení, ale i vyvázaní na laně a se zádí dost daleko od betonového mola. Hůř na tom byl soused, kterého poryvy větru natláčely na beton. Mooring na něj nezbyl a nakonec se vyvázal na mooringové lano naše a sousední lodě. Navečer jsme otestovali pláž a sprchy, prošli si uličky s obchůdky s místní keramikou. Přístavní městečko bylo po odjezdu trajektů s turisty klidné a sympatické. Noc byla v rámci možností bez průšvihů, až na poryvy, hvízdání větru a rachocení lan.
trasa
Pondělí 9. 9. 2013
Ráno jsme v klidu posnídali až nám ujel autobus v půl jedenácté. O hodinu poději jsme vyjeli do Apollonie, odkud jede další linka na Kástro. Těsně před odjezdem připlula do zátoky Bavárka 50. Usoudili jsme, že v takovém počasí jezdí jen opravdoví jachtaři, i když se nám nelíbil jejich záměr nacpat se do mezírky vedle nás. S vědomím, že na lodi zůstal Radek, jsme se vydali poznávat krásy ostrova. Kástro zůstalo stejné jako před pěti lety – motorka bavorák, mramorové vany v uličkách, průchody a podchody, kostelík na útesu. Akorát vítr rval čepice z hlavy, moře bylo temně modré s bílými čepicemi a v zátoce, kde jsme kotvili, šla zpěněná voda přes betonové molo.
Právě jsme se chystali do taverny na kafe a ouzo, když zazvonil telefon. Radek volal, že jsme větrem natlačení na fendry na molo a že co má dělat. Naštěstí si Rosťa půjčil skútr a byl taky na Kástru. Mech nasadil přilbu a už valil zpátky k moři. Ukázalo se, že Bavárka 50 se narvala do té mezírky vedle nás, utrhla nás od mooringu a ještě nám zřejmě pohnula s kotvou. Naštěstí si nevšimli dalšího mooringu, který Mach použil a ještě se přitahl kotvou.
Za hodinu byl Mach zpátky. Rasťo s Kačkou se vydali na projížďku po ostrově na skútru, Lacovci s naším Honzou odjeli posledním odpoledním busem do Apolonie a nás nějak na ouzo přešla chuť. Vítr se začal pomalu tišit, ale pořád bylo všude plno prachu. Večer jsme se naprosto škodolibě pobavili nad sousední posádkou, která se nijak nechtěla znát k problémům , které nám se svou lodí způsobili. Jejich spouštěcí lávka byla dost vysoko nad molem a zřejmě nevěděli, že si ji musí spustit, takže když se jedna postarší členka posádky snažila přejít na loď, zvrtla se s ní lana i s lávkou na bok a dáma visela nad vodou. Chvíli to vypadalo, že se vydrápe přes springy, ale nakonec za ní žuchl do vody i borec ze sousedního motoráku, který se ji snažil zachytit. Nikomu se nic nestalo, dokonce se ani nepopíchali o ježky. Ale nějak jsme nechápali, proč se taková banda obtloustlých důchodců bez jakýchkoliv zkušeností vydává na moře.
Kluci večer otestovali italskou pizzerii s velmi kladným ohlasem a udělali si noční výlet na Kástro. A pak už jen podle nátury vínko, ukojit závislost na internetu a spát.
Ráno jsme v klidu posnídali až nám ujel autobus v půl jedenácté. O hodinu poději jsme vyjeli do Apollonie, odkud jede další linka na Kástro. Těsně před odjezdem připlula do zátoky Bavárka 50. Usoudili jsme, že v takovém počasí jezdí jen opravdoví jachtaři, i když se nám nelíbil jejich záměr nacpat se do mezírky vedle nás. S vědomím, že na lodi zůstal Radek, jsme se vydali poznávat krásy ostrova. Kástro zůstalo stejné jako před pěti lety – motorka bavorák, mramorové vany v uličkách, průchody a podchody, kostelík na útesu. Akorát vítr rval čepice z hlavy, moře bylo temně modré s bílými čepicemi a v zátoce, kde jsme kotvili, šla zpěněná voda přes betonové molo.
Právě jsme se chystali do taverny na kafe a ouzo, když zazvonil telefon. Radek volal, že jsme větrem natlačení na fendry na molo a že co má dělat. Naštěstí si Rosťa půjčil skútr a byl taky na Kástru. Mech nasadil přilbu a už valil zpátky k moři. Ukázalo se, že Bavárka 50 se narvala do té mezírky vedle nás, utrhla nás od mooringu a ještě nám zřejmě pohnula s kotvou. Naštěstí si nevšimli dalšího mooringu, který Mach použil a ještě se přitahl kotvou.
Za hodinu byl Mach zpátky. Rasťo s Kačkou se vydali na projížďku po ostrově na skútru, Lacovci s naším Honzou odjeli posledním odpoledním busem do Apolonie a nás nějak na ouzo přešla chuť. Vítr se začal pomalu tišit, ale pořád bylo všude plno prachu. Večer jsme se naprosto škodolibě pobavili nad sousední posádkou, která se nijak nechtěla znát k problémům , které nám se svou lodí způsobili. Jejich spouštěcí lávka byla dost vysoko nad molem a zřejmě nevěděli, že si ji musí spustit, takže když se jedna postarší členka posádky snažila přejít na loď, zvrtla se s ní lana i s lávkou na bok a dáma visela nad vodou. Chvíli to vypadalo, že se vydrápe přes springy, ale nakonec za ní žuchl do vody i borec ze sousedního motoráku, který se ji snažil zachytit. Nikomu se nic nestalo, dokonce se ani nepopíchali o ježky. Ale nějak jsme nechápali, proč se taková banda obtloustlých důchodců bez jakýchkoliv zkušeností vydává na moře.
Kluci večer otestovali italskou pizzerii s velmi kladným ohlasem a udělali si noční výlet na Kástro. A pak už jen podle nátury vínko, ukojit závislost na internetu a spát.
Úterý 10.9.2013
Podle předpovědi mělo být bezvětří, horko a nuda. Nechápu, jak to ti balónkáři tak dovedou uhodnout. Ráno to ještě chvilku vypadalo na dobrodrůžo, protože ti debili angličtí nám kromě utrhnutí mooringu ještě zamotali kotvu. Takže jsem ráno jezdil po zátoce jak ožralá potápka. Ale zadařilo se, vyhákli jsme to – kolegáčci ani nějak nezareagovali že jim casnujeme s řetězem a vyjeli jsme. Bezvětří, horko, nuda. Za chvilku jsme byli v cíli – zvolili jsme opět civilizaci – ale protože od minula byl na palubě dost bordel (písek a tak) neměli jsme moc chuti se poflakovat v ospalé maríně a že ještě koupačka, oběd a civilizace až potom. Toto se naštěstí dost hrubě povedlo. Zátoka na koupačku exelentní, času a času, potom přistání – dostal jsem sice panáka, ale nebylo to až tak úplně ono. Tato bestija mě furt překvapuje. Po přistání klasika – kafe, wifi a chora s kastrem nad přístavem. Já jsem tam nejel – a udělal jsem asi chybu. Došli nadšeni, prej tam nejsou uličky, jenom schody a schodky – holt až někdy příště.
trasa
Podle předpovědi mělo být bezvětří, horko a nuda. Nechápu, jak to ti balónkáři tak dovedou uhodnout. Ráno to ještě chvilku vypadalo na dobrodrůžo, protože ti debili angličtí nám kromě utrhnutí mooringu ještě zamotali kotvu. Takže jsem ráno jezdil po zátoce jak ožralá potápka. Ale zadařilo se, vyhákli jsme to – kolegáčci ani nějak nezareagovali že jim casnujeme s řetězem a vyjeli jsme. Bezvětří, horko, nuda. Za chvilku jsme byli v cíli – zvolili jsme opět civilizaci – ale protože od minula byl na palubě dost bordel (písek a tak) neměli jsme moc chuti se poflakovat v ospalé maríně a že ještě koupačka, oběd a civilizace až potom. Toto se naštěstí dost hrubě povedlo. Zátoka na koupačku exelentní, času a času, potom přistání – dostal jsem sice panáka, ale nebylo to až tak úplně ono. Tato bestija mě furt překvapuje. Po přistání klasika – kafe, wifi a chora s kastrem nad přístavem. Já jsem tam nejel – a udělal jsem asi chybu. Došli nadšeni, prej tam nejsou uličky, jenom schody a schodky – holt až někdy příště.
trasa
Středa 11.9.2013
Konečně že budeme spát v tiché zátočině. Trasa byla Seriphos-Kythnos. Charakter plavby – nuda. Nicméně cíl vyvážil trasu – zátočinka, vzadu písečná kosa (Kačka s Rasťou tam stavěli hrad, ale prej došly VLNY…), my jsme kotvili víceméně u vjezdu, jednak se mi to tam víc líbilo, ale hlavně jsou tam lázně. Tož teda lázně. Z kameňů takové ohrazení jak pro kačeny, ale bublá tam teplá voda. Akurát se tam pořád montovali nějací lidi. První to byl domorodec, potom nás předběhli mlaďoši ze sousední lodě. My jsme se zakecali právě s oním domorodcem. Plaval a ukazoval, že chce jehlu. Když jsme vyzvídali, jakou chce niť (aby mu to ladilo), tak že niti netřeba, že s tou jehlou se míní operovat. To tak. Kubovi zajiskřili očénka – a že od řezání je tady on a žádný amatér mu do toho nebude kecat. V předtuše co přijde jsem chlapovi už hnedka zkraje dával frťana. Měl pořezaný palec + škaredou třísku, Kuba se vyřádil. Nakonec došla ke slovu i ona vychvalovaná stříbrná páska, kterou jsme mu zafixovali obvazy, a vnější igelity. A až potom hurá do lázní. Dokonce Radek se zmohl a šel si nahřád záda. A pomohlo mu to. Jinak klasický zátočinový program, koupačka, kino a tak.
trasa
Konečně že budeme spát v tiché zátočině. Trasa byla Seriphos-Kythnos. Charakter plavby – nuda. Nicméně cíl vyvážil trasu – zátočinka, vzadu písečná kosa (Kačka s Rasťou tam stavěli hrad, ale prej došly VLNY…), my jsme kotvili víceméně u vjezdu, jednak se mi to tam víc líbilo, ale hlavně jsou tam lázně. Tož teda lázně. Z kameňů takové ohrazení jak pro kačeny, ale bublá tam teplá voda. Akurát se tam pořád montovali nějací lidi. První to byl domorodec, potom nás předběhli mlaďoši ze sousední lodě. My jsme se zakecali právě s oním domorodcem. Plaval a ukazoval, že chce jehlu. Když jsme vyzvídali, jakou chce niť (aby mu to ladilo), tak že niti netřeba, že s tou jehlou se míní operovat. To tak. Kubovi zajiskřili očénka – a že od řezání je tady on a žádný amatér mu do toho nebude kecat. V předtuše co přijde jsem chlapovi už hnedka zkraje dával frťana. Měl pořezaný palec + škaredou třísku, Kuba se vyřádil. Nakonec došla ke slovu i ona vychvalovaná stříbrná páska, kterou jsme mu zafixovali obvazy, a vnější igelity. A až potom hurá do lázní. Dokonce Radek se zmohl a šel si nahřád záda. A pomohlo mu to. Jinak klasický zátočinový program, koupačka, kino a tak.
trasa
Čtvrtek 12.9.2013
Minulý den jsem si zkoušel jestli to jde sám (bez pomoci) zakotvit. Šlo to. Takže dneska došlo na druhý test – vyjet. Pohoda. A že to přeskočíme k Sounionu, podíváme se na chrám, zase zátočina, takže nějaký ten klidný režim. Dokonce jsme i plachty vytáhli – ale žádný ref, hladina jak zrcadlo a do toho takové dýchání. Ale 4 uzly to dalo, tak proč pálit naftu? Tož, přijeli jsme tam, lodí plno, chrám obehnaný plotem, ještě vstupné tam chtěli, na pobřeží jakýchsi světel a domorodců – jednohlasně jsme se shodli, že víckrát ne. Jo a ještě řvali ožralí švýcaři. Naštěstí mě Máří upozornila že v povinné výbavě lodi je fog-horn, tož jsem jim zatroubil, že takto holomci ne. A kupodivu na druhé lodi měl kdosi podobný nápad. Zátočinová klasika.
trasa
Minulý den jsem si zkoušel jestli to jde sám (bez pomoci) zakotvit. Šlo to. Takže dneska došlo na druhý test – vyjet. Pohoda. A že to přeskočíme k Sounionu, podíváme se na chrám, zase zátočina, takže nějaký ten klidný režim. Dokonce jsme i plachty vytáhli – ale žádný ref, hladina jak zrcadlo a do toho takové dýchání. Ale 4 uzly to dalo, tak proč pálit naftu? Tož, přijeli jsme tam, lodí plno, chrám obehnaný plotem, ještě vstupné tam chtěli, na pobřeží jakýchsi světel a domorodců – jednohlasně jsme se shodli, že víckrát ne. Jo a ještě řvali ožralí švýcaři. Naštěstí mě Máří upozornila že v povinné výbavě lodi je fog-horn, tož jsem jim zatroubil, že takto holomci ne. A kupodivu na druhé lodi měl kdosi podobný nápad. Zátočinová klasika.
trasa
Pátek 13.9.2013
Poslední den se nesl v duchu odříkání a hesla „sežer co najdeš“. Plánovací inženýři zvládli logistiku skoro na 100% (chyběl jim jenom jeden den), cosi jsme ráno našli a že se v Athénách najíme. Dokonce nám fouklo, i plachétky jsme vytáhli – ale to bylo spíše z nostalgie, koupačka na špagátě a konečně Kalamaki. Mladých jsme vyštvali na gyros, že potom půjdou do města a v poklidu jsme čekali na předávku lodě. Dokonce na nás poštvali i potápěče – však tak to má být, nic zlého jsme neudělali, ať se podívá. Alo potom panáček vylezl, cosi štěbetal po řecky a chtěl foťák. A zas pod loď. To mě už zaujalo a začal jsem se zajímat cože tam je takového zajímavého. Prej máme poškozené kormidlo, je to na vytažení lodi a okamžitou opravu. A pohoda šla hnedka pryč. Jednak jsem už začal tušit ty cifry za opravu a potom – jak to vysvětlit majiteli? A jak se to mohlo stát? Až teďka jsme se dozvěděli, že to angličani, jak nás utrhli z mooringu tak nás taky narazili kormidlem na kámen a nějakou dobu to tam bušilo. vysvětlování problému Georgovi bylo kupodivu bez emocí – spíš se divil (a nechápal) proč jsme okamžitě neodstavili loď a nespustili nějaký krizový scénář – ono údajně když k něčemu takovémuto dojde (každý den se máme potápět a kontrolovat loď zespodu) tak je reálné nebezpečí, že se kormidelní list rozloupne a spadne dolů. A někde na móři je neovladatelná loď s lidma – důvod na PanPan či MayDay.
Nicméně důvody a vysvětlení je jedna strana věci, ve druhé polovině je 600€ za opravu a doma si to řeš s pojišťovnou jak umíš.
trasa
Poslední den se nesl v duchu odříkání a hesla „sežer co najdeš“. Plánovací inženýři zvládli logistiku skoro na 100% (chyběl jim jenom jeden den), cosi jsme ráno našli a že se v Athénách najíme. Dokonce nám fouklo, i plachétky jsme vytáhli – ale to bylo spíše z nostalgie, koupačka na špagátě a konečně Kalamaki. Mladých jsme vyštvali na gyros, že potom půjdou do města a v poklidu jsme čekali na předávku lodě. Dokonce na nás poštvali i potápěče – však tak to má být, nic zlého jsme neudělali, ať se podívá. Alo potom panáček vylezl, cosi štěbetal po řecky a chtěl foťák. A zas pod loď. To mě už zaujalo a začal jsem se zajímat cože tam je takového zajímavého. Prej máme poškozené kormidlo, je to na vytažení lodi a okamžitou opravu. A pohoda šla hnedka pryč. Jednak jsem už začal tušit ty cifry za opravu a potom – jak to vysvětlit majiteli? A jak se to mohlo stát? Až teďka jsme se dozvěděli, že to angličani, jak nás utrhli z mooringu tak nás taky narazili kormidlem na kámen a nějakou dobu to tam bušilo. vysvětlování problému Georgovi bylo kupodivu bez emocí – spíš se divil (a nechápal) proč jsme okamžitě neodstavili loď a nespustili nějaký krizový scénář – ono údajně když k něčemu takovémuto dojde (každý den se máme potápět a kontrolovat loď zespodu) tak je reálné nebezpečí, že se kormidelní list rozloupne a spadne dolů. A někde na móři je neovladatelná loď s lidma – důvod na PanPan či MayDay.
Nicméně důvody a vysvětlení je jedna strana věci, ve druhé polovině je 600€ za opravu a doma si to řeš s pojišťovnou jak umíš.
trasa
Celkem jsme upluli nějakých 368 Nm (podle logu lodi 341), viděli jsme kus světa, utvrdil jsem se, že to lodě od žabožroutů jsou strašné pro lidi, ale jede to jak dráha – tato Bavárka byla sice rychlá, ale refovat se muselo už někdy kolem 18 větru a pocitový strop byl něco před 30, byla strašně návětrná (až na hraně neovladatelnosti) a za celých 14 dnů jsem se s ní nenaučil couvat tak abych si byl jistý, že vím jak se zachová. Víckrát ne. Trasu, kterou jsme jeli můžu každému jenom doporučit, pro mě to bylo zajímavější než celé slavné Santorini.
Komentáře
Okomentovat