Hanse 385 „Nanoy“
Mach, Máří, Šárka, Simona, Peťka
Mach, Máří, Šárka, Simona, Peťka
Už rok plánujeme dovolenou - začalo to jenom jsme přijeli z té loňské. Někdy v lednu jsme začali shánět posádku, hlavně kvůli letenkám; kluci se věnují rodinám a partnerkám, tak že nakonec pojede Šárka a její kamarádka Simona.
I objednali jsme loď, dle doporučení Toma Hanse 385, všecko v elektrice, a letenky. Na leteckém trhu se uchytila nová společnost Air Serbia, sice je to s přestupem, ale létají dobrodružně a levně. No a potom jsme půl roku hledali někoho do party - hlavně chlapa - nakonec se nechala ukecat Peťka s Peťou.
Zaplaceno, nachystáno, ještě honem vinobraní a konečně bylo 20.9. a odjezd. Letělo nám to v 9:40, pohoda. Nechal jsem se ukecat na parkování někde u hotelu, takže se dá očekávat hledání a že vyjedeme radši s rezervou. Jedem, jedem a najednou cedula "Flughafen" tak honem jsem to strhnul doprava - a byl křik, protože my nechceme na letiště, ale někam jinam. Chtěl jsem se pravda zařadit do původní trasy, ale vedlo to do protisměru na dálnici, takže nakonec že ne. Tak jsme se vydali na ten Flughafen - dojedem ke vstupnímu terminálu. Tam všude taxíky, zmatek - ale když už jsme tady, tak jsme vyhodili bagáž, Šárku, a my se vydali hledat ten hotel.
Peťka byla na cestě už od čtvrtka, Simona tak 14 dnů před odletem oznámila, že jede na svatbu a že nás dožene cestou. Ono - chvilku před odjezdem oznámil i Peťa, že přijede jindy a že nás nějak dožene. To už jsou dvě výjimky, už se mi to trochu nelíbilo.
No přiletíme do Athén, Peťka že je v krámě a nakupuje. Plán byl vyjet hnedka navečer, Sounion, nejkrásnější západ slunce (Byron), romantika. Realita byla ale trochu jiná. Peťka nakupovala. V jiném krámě, než hlásila do telefonu, takže hledání hledání. Po strašné době, až jsme ji našli, vidím, že v košíku je toho jenom polovina, ona telefon u ucha a řešila milého, který oznámil, že nepřijede. Už bylo pozdě, takže žádný odjezd, že přespíme, ráno check-in a pryč.
Večer další vzrůšo. Není možné složit depozit. Naše spořka se rozhodla (o nás bez nás), že v rámci bezpečnosti nebude povolovat transakce do zahraničí.
Zaplaceno, nachystáno, ještě honem vinobraní a konečně bylo 20.9. a odjezd. Letělo nám to v 9:40, pohoda. Nechal jsem se ukecat na parkování někde u hotelu, takže se dá očekávat hledání a že vyjedeme radši s rezervou. Jedem, jedem a najednou cedula "Flughafen" tak honem jsem to strhnul doprava - a byl křik, protože my nechceme na letiště, ale někam jinam. Chtěl jsem se pravda zařadit do původní trasy, ale vedlo to do protisměru na dálnici, takže nakonec že ne. Tak jsme se vydali na ten Flughafen - dojedem ke vstupnímu terminálu. Tam všude taxíky, zmatek - ale když už jsme tady, tak jsme vyhodili bagáž, Šárku, a my se vydali hledat ten hotel.
Peťka byla na cestě už od čtvrtka, Simona tak 14 dnů před odletem oznámila, že jede na svatbu a že nás dožene cestou. Ono - chvilku před odjezdem oznámil i Peťa, že přijede jindy a že nás nějak dožene. To už jsou dvě výjimky, už se mi to trochu nelíbilo.
No přiletíme do Athén, Peťka že je v krámě a nakupuje. Plán byl vyjet hnedka navečer, Sounion, nejkrásnější západ slunce (Byron), romantika. Realita byla ale trochu jiná. Peťka nakupovala. V jiném krámě, než hlásila do telefonu, takže hledání hledání. Po strašné době, až jsme ji našli, vidím, že v košíku je toho jenom polovina, ona telefon u ucha a řešila milého, který oznámil, že nepřijede. Už bylo pozdě, takže žádný odjezd, že přespíme, ráno check-in a pryč.
Večer další vzrůšo. Není možné složit depozit. Naše spořka se rozhodla (o nás bez nás), že v rámci bezpečnosti nebude povolovat transakce do zahraničí.
Neděle 21. 9.
4:30 budíček. Všichni vzhůru, jenom Šárka (byl to její budík) spala.
Peťka bez bagáže. Tu někomu odevzdala při příletu (někdo = neznámá osoba na letišti, který působil důvěryhodně), aniž si na něho vzala kontakt a ten to někam odložil. Nevíme kdo to byl, kde bydlí, kam to dal. Celé ráno řešíme baťoh.
11:35 start. Cíl - Kythnos. To je 25 NM a fakt, že vyplouváme k polednímu, mě značně znervózňuje. Jenom vyrazíme a ujedeme tak majli si vzpomněla Peťa, že musí mít Internet a ať se zase vrátíme.
12:30 druhý odjezd.
Odjezd a plavba (a večer) zcela podle zvyklostí. Zrcadlo, nuda, houpání, blbě, koupačka na volné vodě, nuda, spaní, zátoka.
Vcelku se líbily lázně. Na večeři bylo cosi zdravého, ale nejlepší kuchař zaúřadoval. Večer jsme ještě čarovali s Internétem - neúspěšně, takže ráno musíme do civilizace lovit vlny (WiFi) abychom tu krabičku s pomocí Eriety nějak přemluvili k životu.
4:30 budíček. Všichni vzhůru, jenom Šárka (byl to její budík) spala.
Peťka bez bagáže. Tu někomu odevzdala při příletu (někdo = neznámá osoba na letišti, který působil důvěryhodně), aniž si na něho vzala kontakt a ten to někam odložil. Nevíme kdo to byl, kde bydlí, kam to dal. Celé ráno řešíme baťoh.
11:35 start. Cíl - Kythnos. To je 25 NM a fakt, že vyplouváme k polednímu, mě značně znervózňuje. Jenom vyrazíme a ujedeme tak majli si vzpomněla Peťa, že musí mít Internet a ať se zase vrátíme.
12:30 druhý odjezd.
Odjezd a plavba (a večer) zcela podle zvyklostí. Zrcadlo, nuda, houpání, blbě, koupačka na volné vodě, nuda, spaní, zátoka.
Vcelku se líbily lázně. Na večeři bylo cosi zdravého, ale nejlepší kuchař zaúřadoval. Večer jsme ještě čarovali s Internétem - neúspěšně, takže ráno musíme do civilizace lovit vlny (WiFi) abychom tu krabičku s pomocí Eriety nějak přemluvili k životu.
Pondělí 22.9.
Peťce stále nešel aktivovat internet a my jsme stále neměli dořešené složení kauce. takže jsme ještě zajeli do Merikhas na kafe a připojení na internet a pak jsme konečně vyrazili na jih.
Vítr foukal jižní, ale už se dalo plachtit, tedy křižovat proti větru. Kevlarové plachty jsou úžasné, samopřehazovaci kosatka taky, ale trimování se nějak nedařilo. Cílem byl Sifnos, zátoka Váthí na jihozápadě. Po dvou hodinách plachtění jsme ujeli asi 4 míle, Sifnos byl doslova v nedohlednu a večer na krku. Místo na Sifnos jsme tedy zamířili na Serifos do jižní zátoky Koutala. Vzhledem k předpovězenému západnímu větru by měla být i lépe chráněná než Váthí.
Mach se dnes rozhodl, že ze mě udělá kapitána. Vyjetí ze stání v Merikhas jsem ještě zvládla, ale kotvení v Koutala jsem vzdala. Zátoka pěkná, voda hluboká a černá, na břehu pár domů a kostelíček.
Navečer začalo trochu foukat a pak začaly silnější nárazy, které v noci utrhly vedle stojící výletní jachtu od zajišťovacího lana na břehu. Šárka a Peťka opět spaly na palubě jako prevence před mořskou nemocí, ale místo odpočinku celou noc kontrolovaly, jestli se na ně neřítí plovoucí hotel.
Peťce stále nešel aktivovat internet a my jsme stále neměli dořešené složení kauce. takže jsme ještě zajeli do Merikhas na kafe a připojení na internet a pak jsme konečně vyrazili na jih.
Vítr foukal jižní, ale už se dalo plachtit, tedy křižovat proti větru. Kevlarové plachty jsou úžasné, samopřehazovaci kosatka taky, ale trimování se nějak nedařilo. Cílem byl Sifnos, zátoka Váthí na jihozápadě. Po dvou hodinách plachtění jsme ujeli asi 4 míle, Sifnos byl doslova v nedohlednu a večer na krku. Místo na Sifnos jsme tedy zamířili na Serifos do jižní zátoky Koutala. Vzhledem k předpovězenému západnímu větru by měla být i lépe chráněná než Váthí.
Mach se dnes rozhodl, že ze mě udělá kapitána. Vyjetí ze stání v Merikhas jsem ještě zvládla, ale kotvení v Koutala jsem vzdala. Zátoka pěkná, voda hluboká a černá, na břehu pár domů a kostelíček.
Navečer začalo trochu foukat a pak začaly silnější nárazy, které v noci utrhly vedle stojící výletní jachtu od zajišťovacího lana na břehu. Šárka a Peťka opět spaly na palubě jako prevence před mořskou nemocí, ale místo odpočinku celou noc kontrolovaly, jestli se na ně neřítí plovoucí hotel.
Úterý 23.9.
Vstávali jsme ještě za tmy, abychom byli včas na Serifosu a nalodili Simonu. Slunko se vyhouplo za horou, když jsme kolem sedmé vyplouvali.
Cestou stále Ještě foukalo kolem 15 uzlů, hodinu jsme si zaplachtili, opět na předobok.
V Kamares foukal západní vítr a před přístavem nás minul trajekt. Simona oznamovala zvracející cestující na palubě, muselo to s nimi pěkně cvičit.
První přistání nevyšlo, protože nedržela kotva. Ukázalo se, že jsme chytli kotvou jakési staré lano, ale uvolnili jsme se celkem rychle. Na druhý pokus šla kotva do vody a vzápětí přestal fungovat její ovladač. Byli jsme tak trochu zakotvení uprostřed zátoky, vítr nás naštěstí odvál od ostatních lodi a Mach hledal mezi náhradními díly novou pojistku. Na třetí pokus jsme to konečné dali.
Simona už na nás čekala, po koupeli a po kafi jsme vyrazily na Kastro, zatímco Mach hlídal loď, protože vítr docela sílil. Bus měl jet až ve tři čtvrtě na tři, ale ve dvě jela nějaká mimořádná linka do Apolonia, odkud jsme to vzaly pěšky.
Staré dobré Kastro bylo jako vždy jak po vymření, kostelíček stál nad mořem na svém místě, minimarket a taverny jakbysmet. Daly jsme si úžasnou obědovečeři a vrátily se busem zpátky.
V Kamares zatím Mach hlídal naši loď, dotahoval kotvu, vyvazoval sousedy Rusy a Francouze, doplnil vodu a asi se moc nenudil.
Večer jsme se zašli vykoupat a protože se vítr trochu utišil, zašli jsme na další kolo řeckých dobrot, až jsme jen odfukovali a sotva doskočili na badenplato.
Vstávali jsme ještě za tmy, abychom byli včas na Serifosu a nalodili Simonu. Slunko se vyhouplo za horou, když jsme kolem sedmé vyplouvali.
Cestou stále Ještě foukalo kolem 15 uzlů, hodinu jsme si zaplachtili, opět na předobok.
V Kamares foukal západní vítr a před přístavem nás minul trajekt. Simona oznamovala zvracející cestující na palubě, muselo to s nimi pěkně cvičit.
První přistání nevyšlo, protože nedržela kotva. Ukázalo se, že jsme chytli kotvou jakési staré lano, ale uvolnili jsme se celkem rychle. Na druhý pokus šla kotva do vody a vzápětí přestal fungovat její ovladač. Byli jsme tak trochu zakotvení uprostřed zátoky, vítr nás naštěstí odvál od ostatních lodi a Mach hledal mezi náhradními díly novou pojistku. Na třetí pokus jsme to konečné dali.
Simona už na nás čekala, po koupeli a po kafi jsme vyrazily na Kastro, zatímco Mach hlídal loď, protože vítr docela sílil. Bus měl jet až ve tři čtvrtě na tři, ale ve dvě jela nějaká mimořádná linka do Apolonia, odkud jsme to vzaly pěšky.
Staré dobré Kastro bylo jako vždy jak po vymření, kostelíček stál nad mořem na svém místě, minimarket a taverny jakbysmet. Daly jsme si úžasnou obědovečeři a vrátily se busem zpátky.
V Kamares zatím Mach hlídal naši loď, dotahoval kotvu, vyvazoval sousedy Rusy a Francouze, doplnil vodu a asi se moc nenudil.
Večer jsme se zašli vykoupat a protože se vítr trochu utišil, zašli jsme na další kolo řeckých dobrot, až jsme jen odfukovali a sotva doskočili na badenplato.
Středa 24.9.
Ráno jsme plánovali odjezd v deset. Jenže o půl vyjeli naši sousedi a zjistili, ze mají zamotanou kotvu do cizího řetězu na asi 7 m hloubce. Jejich kapitán šel do plavek a do vody a my jsme měli na další dvě hodiny o divadlo postaráno.
Konečně před polednem jsme vypluli, opět s trochou nervů, protože vítr se stočil k východu a opět zesílil a kotva šla nahoru tak moc pomalu, až nás to sfukovalo na další lodě u trajektového mola. Ještě v zátoce jsme vytáhli plachty na druhý ref a plachtili jsme až na Serifos do Livadi. Foukalo kolem 17 uzlů, vlny asi metr. Postupně jsme se za kormidlem vystřídali všichni, akorát Simona měla ještě žaludek na vodě a Mach chrněl v kokpitu.
V Livadi jsme obkroužili zátoku. Od mola právě odjížděla jachta a na jejím místě už jsme se skoro viděli. V tu chvíli Petka otestovala ovladač kotevního vrátku a ono nic. Kotva se ani nehnula. Rychlá změna plánu a přistáli jsme bokem vedle trajektového mola. Češi ze sousední lodi nás oblažili několika radami typu - musíte mít nastartovaný motor - ale kotva nejela ani pak.
Mach dostal kontakt na místního mechanika, Peťka volala Erriete. A že v pět dojde mechanik. Mach nám popřál hezký výlet a dámské osazenstvo vyrazilo busem na Chóru. A opět moje stará známá schodiště místo uliček, kostelíčky, kavárničky a obchůdky a taverny. Na náměstíčko jsme dorazili před setměním a holky to okamžitě vyhodnotily nejmíň na dvojku bílého. Sedělo se krásně, až nám ujel bus v půl osmé. Když jsme se o hodinu později vrátily, vyřítil se z lodi Mach vytočený na celý svět, protože mechanik pochopitelně sliboval a nedošel a Harris nezavolal a my jsme si užívaly na kopci. A to je asi tak všechno...
Ráno jsme plánovali odjezd v deset. Jenže o půl vyjeli naši sousedi a zjistili, ze mají zamotanou kotvu do cizího řetězu na asi 7 m hloubce. Jejich kapitán šel do plavek a do vody a my jsme měli na další dvě hodiny o divadlo postaráno.
Konečně před polednem jsme vypluli, opět s trochou nervů, protože vítr se stočil k východu a opět zesílil a kotva šla nahoru tak moc pomalu, až nás to sfukovalo na další lodě u trajektového mola. Ještě v zátoce jsme vytáhli plachty na druhý ref a plachtili jsme až na Serifos do Livadi. Foukalo kolem 17 uzlů, vlny asi metr. Postupně jsme se za kormidlem vystřídali všichni, akorát Simona měla ještě žaludek na vodě a Mach chrněl v kokpitu.
V Livadi jsme obkroužili zátoku. Od mola právě odjížděla jachta a na jejím místě už jsme se skoro viděli. V tu chvíli Petka otestovala ovladač kotevního vrátku a ono nic. Kotva se ani nehnula. Rychlá změna plánu a přistáli jsme bokem vedle trajektového mola. Češi ze sousední lodi nás oblažili několika radami typu - musíte mít nastartovaný motor - ale kotva nejela ani pak.
Mach dostal kontakt na místního mechanika, Peťka volala Erriete. A že v pět dojde mechanik. Mach nám popřál hezký výlet a dámské osazenstvo vyrazilo busem na Chóru. A opět moje stará známá schodiště místo uliček, kostelíčky, kavárničky a obchůdky a taverny. Na náměstíčko jsme dorazili před setměním a holky to okamžitě vyhodnotily nejmíň na dvojku bílého. Sedělo se krásně, až nám ujel bus v půl osmé. Když jsme se o hodinu později vrátily, vyřítil se z lodi Mach vytočený na celý svět, protože mechanik pochopitelně sliboval a nedošel a Harris nezavolal a my jsme si užívaly na kopci. A to je asi tak všechno...
Čtvrtek 25.9.
Ráno jsme se probudili u hnusného mola a čekali na mechanika. O půl desáté po dalším telefonátu s Errietou konečně dojel, konstatoval, že elektromotor na kotvě nefunguje, a to bylo všechno.
Mach rozhodl, že pojedeme na Kythnos. Úplně původní plán byla opět zátoka s termálním pramenem, pak jsme diskutovali o možnosti bočního stání v Merikhas. Nefoukalo, moře jako rybník a tak Mach musel objíždět kdejaké skalisko na jihu Serifosu, protože foceni se zoomem není ono, ale nakonec za dvě hodiny jsme byli ve staré známé zátoce, která už byla docela zaplněná. Mach vymyslel, ze budeme kotvit po skotském způsobu, shozením kotvy do vody. Bohužel byl jediný, který měl představu, jak na to. Zůstali jsme stát sice na dobré hloubce, ale pár metrů od kamenů u břehu, což nás děvčata zrovna neuklidňovalo. Ale pořád jsme to braly jenom jako krátkou zastávku před přejezdem do Merikhas.
Vyrazily jsme do bazénku, já, Šárka a Simona. Válíme se ve vodě, a najednou Mach začal na přídi divoce gestikulovat. Chce abychom se vrátily na loď? Proč? Je nějaký problém? Chce se jít taky koupat?
Opustila jsem holky ve vodě a valila zpátky. Sotva jsme stála polonahá a mokrá na palubě, Mach nadšeně oznamoval, že lodě odjely a budeme překotvovat. Kotva už byla volná, loď se točila kolem řetězu. A že hoď to do vody. Jak, z které strany, rychle nebo pomalu.... nepodstatné detaily. Tak ze půjdu za kormidlo. A couvat. To mi taky moc nejde. Po veškerém šaškování jsme stáli asi metr od původního místa. Další pokus už jsem nerozchodila a Mach to najednou zvládl všechno sám a zakotvil uprostřed zátoky. Rozhodl se totiž zůstat v zátoce na noc, protože předpověď počasí nám přála a v Merikhas hrozilo, že už už bude boční stání obsazené.
Mezitím doplavala na loď Šárka a začalo se řešit, ze kapitán něco rozhodne a posádka neví nic, případně si něco domyslí, a to pochopitelně úplně blbě.
Myslím, ze Simona naše pocity a situaci Machovi popsala naprosto jasně, takže Mach holky konečně uklidnil, vysvětlil své konání a vyvezl je do taverny. Tam si holky objednaly rybu, kterou jim udělali nevykuchanou, ble. A zpátky se vrátili všichni ještě před soumrakem úplně potichu, protože na zpáteční cestě chcípl i motor na dinghy. To přišlo už docela k smíchu každému. Večer jsme ještě přepíjeli emoce, ale nikdo už neměl chuť plavat na břeh s uzlíčkem v ruce a s pasem v zubech.
Ráno jsme se probudili u hnusného mola a čekali na mechanika. O půl desáté po dalším telefonátu s Errietou konečně dojel, konstatoval, že elektromotor na kotvě nefunguje, a to bylo všechno.
Mach rozhodl, že pojedeme na Kythnos. Úplně původní plán byla opět zátoka s termálním pramenem, pak jsme diskutovali o možnosti bočního stání v Merikhas. Nefoukalo, moře jako rybník a tak Mach musel objíždět kdejaké skalisko na jihu Serifosu, protože foceni se zoomem není ono, ale nakonec za dvě hodiny jsme byli ve staré známé zátoce, která už byla docela zaplněná. Mach vymyslel, ze budeme kotvit po skotském způsobu, shozením kotvy do vody. Bohužel byl jediný, který měl představu, jak na to. Zůstali jsme stát sice na dobré hloubce, ale pár metrů od kamenů u břehu, což nás děvčata zrovna neuklidňovalo. Ale pořád jsme to braly jenom jako krátkou zastávku před přejezdem do Merikhas.
Vyrazily jsme do bazénku, já, Šárka a Simona. Válíme se ve vodě, a najednou Mach začal na přídi divoce gestikulovat. Chce abychom se vrátily na loď? Proč? Je nějaký problém? Chce se jít taky koupat?
Opustila jsem holky ve vodě a valila zpátky. Sotva jsme stála polonahá a mokrá na palubě, Mach nadšeně oznamoval, že lodě odjely a budeme překotvovat. Kotva už byla volná, loď se točila kolem řetězu. A že hoď to do vody. Jak, z které strany, rychle nebo pomalu.... nepodstatné detaily. Tak ze půjdu za kormidlo. A couvat. To mi taky moc nejde. Po veškerém šaškování jsme stáli asi metr od původního místa. Další pokus už jsem nerozchodila a Mach to najednou zvládl všechno sám a zakotvil uprostřed zátoky. Rozhodl se totiž zůstat v zátoce na noc, protože předpověď počasí nám přála a v Merikhas hrozilo, že už už bude boční stání obsazené.
Mezitím doplavala na loď Šárka a začalo se řešit, ze kapitán něco rozhodne a posádka neví nic, případně si něco domyslí, a to pochopitelně úplně blbě.
Myslím, ze Simona naše pocity a situaci Machovi popsala naprosto jasně, takže Mach holky konečně uklidnil, vysvětlil své konání a vyvezl je do taverny. Tam si holky objednaly rybu, kterou jim udělali nevykuchanou, ble. A zpátky se vrátili všichni ještě před soumrakem úplně potichu, protože na zpáteční cestě chcípl i motor na dinghy. To přišlo už docela k smíchu každému. Večer jsme ještě přepíjeli emoce, ale nikdo už neměl chuť plavat na břeh s uzlíčkem v ruce a s pasem v zubech.
Pátek 26.9.
Nad ránem pršelo, holky se stěhovaly z kokpitu do nor. Ještě rozednění bylo deštivé a pošmourné. Postupně vykouklo slunce, Simona usmažila vejce se slaninou, Šárka uklidnila kuchyni a svět dostal šanci se vrátit na své místo. Ne že by to všichni úplně využili.
Plachtili jsme celý den, vítr do 15 uzlů, ale malé vlny a sluníčko nad hlavou. Natankovali jsme u pumpy a pohodově přistáli za vydatné asistence zaměstnanců maríny – věc v Řecku jinde nevídaná.
Večer se zvedl vítr a dokonce pršelo, ale to nám už bylo jedno.
Nad ránem pršelo, holky se stěhovaly z kokpitu do nor. Ještě rozednění bylo deštivé a pošmourné. Postupně vykouklo slunce, Simona usmažila vejce se slaninou, Šárka uklidnila kuchyni a svět dostal šanci se vrátit na své místo. Ne že by to všichni úplně využili.
Plachtili jsme celý den, vítr do 15 uzlů, ale malé vlny a sluníčko nad hlavou. Natankovali jsme u pumpy a pohodově přistáli za vydatné asistence zaměstnanců maríny – věc v Řecku jinde nevídaná.
Večer se zvedl vítr a dokonce pršelo, ale to nám už bylo jedno.
Sobota 27.9.
Při předávce lodi jsme se dozvěděli, že problém v elektromotoru kotvy spočíval ve vadném kontaktu. To člověka opravdu potěší...
Busem z Lavria na letiště to tentokrát trvalo celou hodinu a půl se dvěma přestupy. Zpátky zase přes Bělehrad, ve Vídni vyzvednout auto a před jedenáctou večer jsme byli doma.
Při předávce lodi jsme se dozvěděli, že problém v elektromotoru kotvy spočíval ve vadném kontaktu. To člověka opravdu potěší...
Busem z Lavria na letiště to tentokrát trvalo celou hodinu a půl se dvěma přestupy. Zpátky zase přes Bělehrad, ve Vídni vyzvednout auto a před jedenáctou večer jsme byli doma.
Celkem jsme upluli 135,3 nm.
Zapsal Mach a Máří
Komentáře
Okomentovat