Přeplavba Athény-Sardínie

Zážitky mohou být kladné nebo záporné, ale hlavně musí být intenzivní! A dobrodružství je sada průserů, které jsme přežili.



Tak jsem se těšil, a tak blbě to začalo. Totkaj se mi objevil v poště mail – prej přeplavba lodi na Kanáry, Atlantik, Casablanca – hmmm. A prej za 400€. Tož že jo – ale celá cesta Athény – Kanáry je 3x10 dnů – a to prostě nemám. Takže jenom jednu část. Tož samozřejmě Atlantik. Ale potom Tonda se vytasil s letenkama na Gib a zpátečníma z Tenerife – a z hrušky důle. Na to nemáme. Tak prej Athény – Sardinie. Což o to, zdůvodnění se vždycky najde, aspoň si prohlédneme Itálii, pěkně to naštudujem a potom tam vyvezu cajzla. A že jo. S Tondou. No a potom nějaké komplikáto s lodí – neměli posádku, takže se jede jenom na Maltu a zas dom – to nám nevadí – a že bude smíšená posádka Řekové a my – tož to už trošku vadilo, přece jenom v té angličtině – já massa bob mluvit ne moc good, ale že to nějak skousnem. A jeden ten Čech (Zdenda) že jede autem, tož hnedkaj, že mu tam přibalíme demižón. To nějak nevyšlo, protože on je teda spíš pivař, ale když víno, tak že teda jo – že má rád něco aromatického (archivní sauvignon) a nebo výběry z hroznů. Tak toto jsme zrušili a že pojedem bez vína. No a v pondělí před odletem (letělo se ve středu) na mě sedla chřipka. Taková typická. Bolení všeho, zima, horko, člověk bez nálady - no a v temto mám jet na vodu? Se mě nechtělo nikam. Ale to že bych došel o takové peníze - nic - jedeme.
Pozn. Máří: Ten zásadní problém byl, že Mach odlétal s rozvíjející se virózou a taky bez pořádných bot, protože ty, co si objednal přes internet, mu byly malé.
Katamarán Nautitech 47
kapitán: Vasilis
posádka řecká: Mimi, Kiriakos, Gina (Vasilisova žena), Rula (rodinná přítelkyně) a Vasilisovy děti Nathali (2 roky) a Vangelis (8 měsíců )
posádka česká: Mach, Tonda, Zdenda; z Messiny Tomáš a Martin
Středa 10. 11. 2010
Díky blbému telefonu, který sám ví nejlíp, kolik je hodin, jsem vstával o hodinu spíš. No - aspoň jsem si přečetl Internet. Létadlo, Kalamaki (tentokrát autobusem) kaťoš - a tam nikdo. Jenom nějaký Řek (Mimi) nám sdělil, že Vasilis nějak není. Tak jsme tam hodili bagáž - takoví trochu rozpačití, protože se prej mělo vyrazit už dneska - naštěstí se ukázala Erieta (Vasilisova ségra) - a prej jestli nepůjdeme nakoupit. Teďka? Je 5 hodin. Co jste tady do teďka dělali? Tak že jo. A hnedkaj jsme se ptali (protože fuňálo tak, že mi to vzalo klobouček - a že jsem na to trénovaný) jestli jsou nutné echt jachtařské water-proof boty. Tož asi jak kdyby ses ptal rabína, jestli musíš do synagogy nosit čepičku. Že prej of-course, móře je raw. Tak honem Eriettu ukecat, ať nás vezme do jacht shopu (samozřejmě jsme už neměli ponožky), honem koupit goretexové gumáky (a měli tam bezva klobouček - tak šup tam s ním) - potom Tondovi jenom vyjely oči - prej za tolik peněz by nakoupil klobúky půlce Vacenovic. A potom do kšeftu. Tři košíky všelijakých pytlovin (jak kdyby to kupovala Zdena - samé speciality, všechno echt řecké - ale potom došlo na placení - a Tondo zaplať. A jak si Toník představoval, jaký je Rotschild - tak po nákupu neměl ani na hajzlík. Cena 422 €. Potom jsme to donesli - a anarchie. Nikdo nic nevěděl, všecko až co Vasilis - tak jsme hodinu přelézali jídlo, které nikdo nebyl ochotný uklidit. Naštěstí tak v 7 došel, hello, hello - jdu na kapitanát a prej jedeme. S tím jedním Řekem jsme se bavili - prej je tam teďka 7Bf. Tož jsme tak polkli a začali hledat ponožky do tych gumáků - naštěstí potom došel Vasilis z kapitanátu, kde mu řekli, že funí 7 Bf a žádné razítko mu nedají. Že chcou mět klidnou noc bez zachraňování. Tak jsme aspoň probrali představy co bude. Prej budeme chytat ryby. Tož já že I hope. Errieta že ne - must belive. A vasilis prej I'll do it.
Večer jsem si dal vitamínky a hnedka jsem lehnul. Víckrát ne. Ale máme tady felčara - onen Zdenek je voják, felčar. Albánie, Irán, Afganistán a tak. Tož je jiný - teďka už si dovedu vysvětlit proč. Ale to pujde. Konflikty nejsou. Ještě mě drží horečka, ale jenom tak trochu. A zas opačný extrém - hic jak v krávě. Běhám s holým břuchem a chybí mi kraťase.
Čtvrtek 11. 11. 2010
Tak jsme to vydrcli. Ráno se vstávalo v 7 a nějak chyběla snídaně. Což o to, čaj a kafe bylo, ale potom nějak tak, co si kdo uzmul. Doplnit vodu a hurá na móře. Fuňál takový ten gentle breez - nějakých 15 kn - vytahli jsme to (anglické názvosloví je vcelku problém - si to pamatuju zatím podle prvních písmen. H je výtah, S je vyložení ráhna a K je jezdec) a hnedka jeli 8 kn. Na obyčejnou patnáctku. Bohužel to za nějakou půlhoďku lehlo, takže motor. No a tak jedem, jedem, konca to nemá, jedem , hlad - a nic. Tož tak pokukujem, co ostatní - nic, tu a tam si někdo ulomí kus krajičku chleba se sýrem - no my už s Tondou ohryzávali mastný rožek stola - a potom že přeca neumřem a vybalili jsme včerejší lepeňáky (já rohlíky) co nám ženušky nadělily a jsme přeca na dovolenéj. A furt to jelo a jelo. Potom konečně cosi před nama - Korinťák. A Vasilis na Zdendu: "Jels někdy už Korynťákem? A umíš to s katamaránem? Tak dneska si to zkusíš." A hotovo. Staraj sa. Kam, komu se ohlásit, jak to tam vypadá. Ono to stejně těsně před vyvrcholením začal dozorovat, kolegové si řecky poštěbetali co a jak, ale přistání vyjetí skutečně dělal Zdenda. No a potom jak začal filmovat, si k temu stoupnul Tonda. Tož jezdil dobře, ale na užívání to nebylo. Jsme tam valili nějakých 7kn, vlevo metr, vpravo metr (to je úzké až bože až) a na pravý bok člověk nevidí. Takže kudy jede se dozví až pohledem dozadu, jak to vypadalo před chvílí.
Na vstupu za náma dojela Gina. A naráz to dostalo úplně jiné grády. Dole se to rozvonělo, začaly se vařit špagety, Vasilis objevil slaninu a nějak mu zašmakovala (tak to osmažil i s kožou), vínečko, jachting. Tak jsem tak začal pokukovat, kde to přistanem - to nebude jenom tak. Do konce zátoky je to 50 Nm, a potom ještě kousek (chcem spat na Kefalonii) - odhadujeme, že přistaneme tak ve 4 v 5 nad ránem. Rozepsaly se hlídky. Vasilis se nás zeptal první, prej kdy chceme byt. Tož obecně je nám to jedno, ale když už se ptal ? Tak od 9 do půlnoci. Aspoň se vyspíme. Jak to slunko zapadlo - zima jak sviňa. Už jsem trojvrstevnatě oblečený - ale to nebude stačit. Uvidíme, jak na sebe narvu 4 tričénka, košelu a nějakou tu vestu. Ale zatím není tak zle.
Pátek 12. 11. 2010
Jedeme, jedeme, jedeme. Začalo to motorováním, nám s Toníkem končila hlídka o půlnoci a že pujdem spat. A naráz hrkot, obá jsme byli auf - vytahovaly se plachty. Ve 3 ráno. Potom to jelo sice potichu, ale podstatně divočejc. Se mi zdálo, že s Čárou děláme nácvik vývrtek a pádů a že mi před tím ukazuje stavy beztíže. No a potom jsem se probudil v luftě. A prásk. A prásk. Tonda se vedle jaksi vrtěl - prej kde máme ty prášky na sea-sick. Cosi si vzal - ale už bylo 6 a začínala další směna. Tak že vstanem - dávám si ponožky a vidím Toníka jak nějak tak kvaltuje na WC. A bylo zle. Toho to vzalo fest - dole nebyl schopný, nahoře to taky nešlo a to bylo před náma půl dne. Tak že bude vyjíždět vlny - ty byly vcelku fest, ono jak má člověk co dělat, musí myslet na jiné věci. Ale nezdá se to - i obyčejné pozorování unavuje. Já jsem s ním tam chvilku stál a už jsem byl zralý si tak lehnout. Taky mi dvakrát nebylo, ale udržel jsem to. Tonda chudák celý den střídavě makal a střídavě blinkal. Konečně kolem poledne jsme přijeli na Kefalonii, doplnit naftu. Tak jsem si dal sprchu (už jsem smrděl i sám sobě) a šli jsme nakoupit. Nějaké to ovoce. A ve 3 hodiny, že pojedeme dál. Skutečně třetí hodina, vydrcli jsme to a naráz vidím Mimiho, jak jde v plné zbroji. Žluťáky, gumáky a tak. My jsme běhali bosky. Tož si říkáme, co bude, když už i Řekové se oblíkají? Tonda nelenil a všecko si vytahal nahoru. Já (blbec) jsem si to jenom přichystal dole. No za chvilku to začalo a bylo to divoké. Tondovi dvě hoďky odpočinku očividně nestačily, mně taky nebylo a navíc po té nocovce jsme byli dost unavení. A že pojedeme. Dva dny. Směny jsme si rozhodili vždycky Řek a Čech - na mě to naštěstí vyšlo jako nejlepší čas - 21:00-24:00 a potom 6:00-9:00. Na hlídce jsem usínal (ale snad to nebylo až tak poznat) a dole to bylo strašné. A všecko mokré, slané, a neskutečný bordel všude. Ony zvyky na lodi jsou pro nás dost otřesné. Uvaří se jídlo a hotovo. Nechali to v hrnci, ať si každý najde, co chce. Takže já jsem celý den držel dietu, protože mi bylo blbé šmejdit po kuchyni a co si vezmu, to. Ráno - to samé, ale to už jsem se neupejpal, banány jsme sice kupovali děckám, ale když si brali i jiní?
Sobota 13. 11. 2010
Bordel, mokro, slano, hlad, únava. Odkroutil jsem si službu a šel spat. Dole ne, jenom tady v salónu jsem vytuhnul. Kurz pořád 260, rychlost 7.6, autopilot na vítr 60° Až kolem 4 si to lehlo, taky jsem se už vyspal, žaludek naznačuje, že mu blbě nebude, tu a tam uzmu suchar nebo jabko, snad to pujde. Gina se začala motat v kuchyni a naštěstí to zmerčil Zdenda a začal budovat svých 5 minut hvězdné slávy. Jemně ji odsunul bokem, vzal si zástěru, UMYL maso a nádobí, vytáhnul svoje nože a z kotlet a kuřecího začal odřezávat bordel, kosti a tak. Výsledkem byla vynikající surovina, kterou nakořenil (oni Řekové to jenom posolí a dost). A teďka se griluje. Tonda po malé plzni už vypadá taky normálně, konečně bude první jídlo. Před náma máme ještě 10 hodin plavby, ale lehnul vítr, po celodením plácání běží motor (a jeli jsme i hodinku na genakr) - sice to rachotí, ale nehoupá. VEČEŘE. Všecky písmenka jsou moc malé na to, co Zdenda připravil. Grilovaná kotleta, nakořeněná pikantním čímsi, opražená slaninka k tomu a vařená zelenina jako příloha. Mana nebeská. Po takovémto zážitku se hnedka lepší sloužilo. Navíc Tonda už začal být ready (tlačil do hlavy jak prajz), to taky pozvedne náladu a jak si začínáme přivykat na služby, byl jsem i dopředu vyspaný. Navíc jsem měl opět nejlehčí směnu. A protože voda jak rybnik, šli jsme spát (V PYŽAMU !!!) do kajuty.
Neděle 14. 11. 2010
Probudili jsme se bez budíku (tedy tehdy, kdy tělo chce) v maríně Messina. Žádné houpání, vize, že celý den (nebo aspoň dopoledne) se nebude nic dít. Připravil jsem snídani - vajíčka se špekem - a dle místních tradic pro Čechů a Mikiho. Ostatní se nezeptali - nic nebude. První den, kdy den začíná jak má. Breberák, vajíčka, kafíčko - ranní pohoda. Potom, že se podíváme do města a pojedem. Bohužel město bylo někdy v 18. století pobořeno zemětřesením a tedy chybí takové to centrum, obchůdky a tak. Zase na druhou stranu - je to sice jih (s jižní mentalitou) ale už to není Balkán, ale Evropa. Auta novější, snaha udržovat jakýsi řád - a obchody. Byli jsme v potravinách - no cítil jsem se jak Češi, co vyjeli po revoluci do Rakóska. Těch salámů a pršutů. Jedna šunka lepší než druhá - bych jim to tam sežral všecko. Tak jsme si koupili 200g pršuta - jenom tak. Na chuť. A vynikající. Ale jak říkám - pomník hrdinům, bronzová panenka Mária a nic. Prej dneska přeskočíme na Lipary (nějakých 6 hodin) - uvidíme. Měli jsme vyjet před 10 minutami, ale nějak jsme nepočítali s balkánským koeficientem. Tak uvidíme.
Zapomněl jsem zmínit, že dneska se k nám přidal Tomáš s Martinem. On ten Martin bude taky pěkný Ducháček, jak mu byly představovány děcka, tak hnedka se hrnul k Nathali - že ju naučí čésky. A "Řekni prdel. Prdel." Nešlo jí to.
Už včera a i dneska jsme vytahovali genakr. Takovou tu velikou plachticu na předek. Včera to fungovalo jako taková veliká gena - na 10 větr rychlost 6 - a to na 70° předobok. Dneska nám fuňálo do zad, tak jsme to uvázali zas jinačím stylem, takový spinakr - a zas to jelo jak gula. Jsme cinkli na zaďák i 10 kn. Potom to nějak lehlo, zbytek jsme domotorovali (opět přijíždíme za tmy, ale už si nějak přivykám - navíc tady je kapitánů - práce pomáli žádná) a večer že pujdeme do hospody. Zdenda měl toho "BaBa a Bééé" už pomalu dost a takticky je v uličkách někde ztratil. Jsme dali večeřu - průměrná kvalita, nadprůměrná cena - a nějak tak vyhlížím panáka a spát
Dnešní den byl snad první, který jsem si tak přestavoval, jak by jachting mohl být. Den, který měl řád, dokonce jsme vydrhli palubu (na to se už nedalo dívat), co chvilku jsme něčeho zobli (ale o stravovacím referentu tady neslyšeli ani v pohádkách ovčí babičky), Tonda měl úžasnou náladu - nebylo mu blbě - dobré.

Pondělí 15. 11. 2010
Hnedka po ránu že pujdeme do kafárny na kafe a Internet - ale před tím že pujdeme nakoupit ještě pár drobností. No Maríja - víckrát ne. Hodinu se mrcasíme vycházkovým krokem kamsi do města, další hodinu a půl se nakupuje na vánoce a snad i na velikonoce, potom jsme nějak zapomněli na Chárona a přischli nám kočárky (a další půl hoďky jsme čekali) a nakonec, že koupíme oběd (místo snídaně už byl čas na oběd) - kuře - a zase jsme tam 30 minut tvrdli, protože řezník seznal, že na dobré věci se musí čekat. Jinak to bylo poprvé, kdy mě v řeznictví lustrovali, jak se jmenuju, a do své knihy zákazníků si psali, komu tu flákotu prodali (jinak vélice pěkné a čisté řeznictví).
Po vynikajícím menu - kuře na rozmarýnu - že teda skočíme na to kafé a Intenet - ale že zas pojedem. Jsme teda na půl hoďky vyskočili ven, ale stejně nic nebylo. Oni ti talijáni začínají makat až večer.
Tak nalodit a něco po druhé motorujeme směr Palermo. Ve středu má foukat a tak ať jsme někde skovaní. Po cestě jsme zastavili na nějakém rifu - prej chytíme ryby. Zdenda už hnedka po startu se vmontoval do kuchyně - rybařině nevěří - a že udělá guláš. Až měl cibulku, zjistil, že jsme mu koupili falešnou svíčkovou, tak to krásné masíčko s těžkým srdcem nakrájel na kostky a teďka už 3. hodinu vaří gulášek.
---
I když se nám plavba víceméně stabilizuje a dny začínají mít svůj řád, je tady pár skutečností, které nemůžou jít spolu dohromady. Loď funguje jako rodinná dovolená Vasilise (dětičky, kamoška, ženuška, kamarádi) a do toho jede pár Čechů na jachtařskou zdokonalovací plavbu. A jenom se diví místním zvyklostem, proč dny nemají ani náznak stability, celý den nahoře řvou děcka (a fest) - a když ne, tak se buď batolí pod nohama a my se jenom bojíme, na koho z nich šlápnem, a nebo tam spí a zase musíme být potichu. Jinak celá posádka je kuřácká - a FEST kuřácká, Zdenda či Mimi si odpalují jednu od druhé - ráno místo vůně čaje máme servírované Camelky či Malbora. Stejně jako před řevem, před tímto člověk taky neuteče.
Lipary jsou úžasně fotogenické a krásné ostrovy a sem ještě musíme jet. Naprosto mě to uchvátilo. Ale chce to sem jet sám, podle svého zvyku.
---
V 8 hodin Zdenda zavelel a že "večeře". Opět famózní zážitek. Gulášek, jemný, nicméně výrazné chuti s noky. A noky byly jakési řecké, uvnitř s nějakýma rajčatama. Výborné. Protože opět jedeme nocovku a Vasilis se ptal nás (opět), kterou chceme směnu - tak jsme chtěli zas tu nejmilejší 9-12. A zase s Toníkem. Hladina jak zrcadlo, větříček tak kolem 8 - ono teda pravda, zima je. Jsme skoro v plné zbroji, ale není to nepříjemné a hodně toho je o pohodlí. Takovouto plavbu si užíváme.
Aha, užíváme. Tonda klepkal deníček a větérek se zvednul z nějakých 6 na 8, potom na 10 - zajiskřilo nám v očičkách, že bysme to mohli vytahnout, potom z toho bylo 12, 16, 18 a lodička začala poskakovat. To zaznamenal i Tonda (nemohl se trefit do klapiček) a kolem té 20, 22 jsme to s pomocí Vasilise a Tomáše vytahli. Chvilku jsme bojovali - a potom že pujdeme spat. Dokonce jsme i chvílu spali, ale potom jsem se praštil o strop - a že dosť bolo a pryč. Ten večerní gulášek jsme nemínili ztratit. Tonda se poskládal v saloonu, ale na druhého tam už nebylo místo. Jednak bordel, jednak Mimi. Tak jsem vytuhnul venku a do rána vcelku vymrzl.
Úterý 16. 11. 2010
Ráno v 8 dle předpokladů jsme už měli končit, ale protože celá noc byla proti vlnám, cíl byl někde v nedohlednu. Tak jsme poskakovali, ocelová obloha, ocelové moře, tu a tam přeprška. Mokro, zima - a dle místních zvyků nic. Žádné kafe, snídaně. Konečně ke 12 jsme dojeli - nějaké to Capo za Palermem, představa je taková, že dnešek a asi i zítřek tady přečkáme (má být 7Bf) a potom nějakých 200Nm a jsme doma.
Jo někdy ráno (bylo už vidět) rybáři konečně vytahli tuňáka. Rozměrama byl stejný jak ten řecký (toho jsme uvědoměle pustili), ale tohoto chudáka prej vzala ta třpytka nějak blbě, takže se teďka připravuje carpacio a ještě cosi.
Sicílie je úžasně hornatá a taková divoká. Ne že bych sem chtěl jet ještě jednou, ale třeba jako túrista autem, proč ne?
Jsme se šli projít. Městečko tak s 9 hotely, autostrádou jak v amerických filmech, krásnou pláží a romantickou skálou (tu jsem nafotil snad 10x) Tož vlezem tam a mrtvo. Totální mrtvo. Ani ten pes, který by tam zdechnul tam nebyl. Hickock by se tam bál. Prošli jsme to - že potkáme aspoň zombie - ale ani to ne. Tak domů - tam zase by saloon obsazen dětmi a řevem, tak se schováváme, kde to jde. Martin spáchal makaróny, Tonda opět (jako vždy) umyl po celé famíliji nádobí (dneska mu ještě babča radila, jak to má dělat) a počítám, že si budeme večer číst. Zítra musíme být tady schovaní (7-8 Bf), no a potom se uvidí.
Středa 17. 11. 2010
Další den začínal v klidu, snídaně, čaj - venku funí skoro strašně, a tu a tam prší, zabíjíme čas. My se s Toníkem zabáváme s počítači, kluci šli ven, že pujčit auto. Lenost nakonec zvítězila a my že nikam nepůjdem. Teďka večer, když si sdělujeme zážitky, to možná mohla být chyba - někde na kopci je nějaká středověká pevnost - kluci to hodnotili jako velmi intenzivní zážitek (a že toho v Evropě už viděli dost), my jsme měli flákací den. Procházka, oběd, dvě hodiny instalování map na PC, pizza (večeře) a večer pohárek a pokecání. Jsme tady česká sekce, kolegáčci jsou někde v terénu. I s děckama. 
Zítra nás čekají 2 dny v 6-7 Bf do čumáku. Tedy 48 hodin nespat. Nemáme naftu, nejsme absolutně připraveni (třeba nejsou tady mapy, předpověď zajišťujem my s Tondou). Asi se ještě před vyplutím ťuknem...
Čtvrtek 18. 11. 2010
Už od rána jsem byl nabuzen, že dneska to bude. Ale večer s ohledem na větr zvítězil nápad, že pojedeme po obědě. Na to okamžitě vzniknul plán, že když je to tak, tak se pojedeme podívat na "castro" - takto na  město Erice. Uvnitř je to prej echt úžasné. A že budeme vyrážet v 7. Kolem 7 jsem se vzbudil - s patřičnýma výčitkama, že všichni budou čekat na mě. Nahoře jenom Gina v pyžámku - prej kalimera a věnovala se dál kašičkám. Já jsem si udělal čaj (+2 hrnky) a čekal, až to vyleze z pelechu. Potom jsem vypil hrnek Tondovi - stejně prej je to na něho silné, a potom i Tomášovi (co se studeným čajem) - no kolegáčci se vybatolili o půl deváté - a prej kde je čaj. Tak jsme natlačili něco do hlavy a vydali se do onoho města. Na kopečku se člověk ocitne zpátky v 16. století (jenom tam jezdí tu a tam auta), ale žijou tam lidi. Takže antény, dráty, vysílače, bankomat - a do toho preisové střechy a okapy tak ze 18. století. A kameň, kameň. Úzké uličky, gotické oblouky nade dveřma do kuchyně, garáže s erbem - no úžasné. Katedrála, bells tower a výhled na Sicílii. Samý kopec, skály, kde se lámou mramorové desky. Ještě jsme se na zpáteční cestě zastavili na Skopelu, ale to už byla taková vodička. Dojedem - a prej ještě to není ono, počkáme. A že se vyjede až ve 3 ráno. Tož uvidíme.
Pátek 20. 11. 2010
Stutečně třetí hodina, rachot na palubě a jedeme. Vlnky rozumné, větr tak kolem 20 - co víc chtět? My jsme měli službu od 6 - to mi vyloženě vyhovovalo. Takže východ slunka, romantika, delfínci (prej). Včera tomu ještě předcházela nádherná večeře -  jak jsme se dozvěděli, že pojedeme v noci, prej hospoda. Ale zas se nám nechtělo. A objevili jsme v ledničce fazolky, Tak že uděláme brambory s cibulkou a fazolky se slaninkou. A protože to furt a furt nechtělo byt hotové, tak jsme to zapíjeli a zapíjeli, byla tam i nějaká neznámá whisky - když jsem k tomu dal ještě večeřu, tak jsem usínal uprostřed věty.
Ono, asi si nějak zvykáme - dneska byl na hlídce čaj (musel jsem ho  uvařit), potom jsem zbaběle zdrhnul před řvoucíma dětičkama - dojdu nahoru - tam Frank Sinatra, Billy Holiday, ze včerejších brambor jakási omeleta (se sýrem a vajíčkama) - dvakrát jsem se ptal jestli můžu a když dvakrát řekli, že jo, tak jsem jim to sežral. Teďka je móře tak 2 větérek kolem 18 sailing, jachting, enjoying. A zas sedím na palubě s holým břuchem. A to je 19.11. (ráno jsem měl 6 vrstev). A takto v hnípání, čtení brakové literatury a podřimování proběhl celý den. Večer hlídka, motorování, potom to zesílilo a šel jsem spat. Vítr mezi tím sílil a sílil, až jsme měli průměrnou rychlost přes 10. A tedy příjezd se zkrátil téměř o 3 hodiny.

Sobota 21. 11. 2010
V poledne jsme přijeli na Sardinii. Přivázali jsme to, udělali vajíčka a chystáme se do víru velkoměsta. Prolézali jsme Caligari - jedno z nej měst Sardinie - no nic moc. Sice po celém městě jakési cedulky pro túristy, hromada jakýchsi kostelů a pevností - ale co to je, proč to tam je - žádné vysvětlení. A když jsme si dali prácu a zašli na Info office, tak slečna uměla pouze italsky. Nahóře na kopečku je římský amfiteátr. Že tam pujdem, protože římani když už to stavěli, tak vyžadovali i patřičné scenérie v okolí a prej tam bude úchvatný výhled. Jo. Amfiteátr by byl, ale za plotkem, zavřený a plný jakéhosi lešení. A onen úchvatný výhled byl na průmyslové doky s jeřábama. Tak že popolezem na temeno kopečku, na výhled na opačný kraj města. Tam zas byla věznice. A všecko počmárané sgrafity. Tak dole, někam na kafé kolem jakýchsi pevností (či co), ale všecko zohyzděné necitelnou kombinací 20. století a onoho historična. Nelíbilo se mi to. Nevěděl jsem co obdivuju, navíc na obdivování to nebylo. Tak že dáme kafe, nakoupíme vánoce a pudem na loď a večer v 8 na společnou večeři. Jestliže je ve městě 1000 obchodů, tak 980 jsou hadry. Hadry a móda všemožných značek - pěkné - ale co je pro mě zajímavé, celé město chodí černobíle. Absolutně to postrádá nějakou pestrost. Co italka, to černá barva. A ti, co jsou exhibicionisti, mají něco bílého. Jediný barevný člověk na celé ulici byl Tonda. Hrozné. I spodní prádlo se nabízí pouze v černé barvě.
Tak jsme šli že na loď, tady je to zas "babááá" - nevím, kam se zašit. Kluci ti si vzali flašku a vypadli na palubu - že radši budou mrznout - zkusím to taky.
The end

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011