Rhodos 2011

Dovolená, jachta, Rhodos a Dodekanézy

Plánovaná dovolená - už někdy od února - dostávala v průběhu roku trhliny. Nejsou lidi. Vymysleli jsme, že pojedeme na pořádné lodi (47), že pojedeme Rhodos a aspoň na 14 dní (což byl trošku boj to prosadit) a že bude kapitánovat Laco. Na což jsem se škodolibě těšil.  Ale když loďa šestačtyřicítka, tak to znamená ji obsadit osmi lidma. No a nějak nebyl kdo. První jsme oslovili známé a podobně postižené - a když to odmítli, tak že oslovíme náhodné elementy. Já jsem se snažil to vnutit dvěma spolupracovníkům - ale zase je spolu nepustili - tak nakonec že pojede Radek se svým kamošem Kubou. Marně jsme půl roku do něho hučeli, že blonďatá dvacítka je vhodnější - ale to nějak nedopadlo. A to ještě někdy o prázdninách nám vypadla Kačka - takže nakonec nás jelo 7.
Oceanis 461 Clipper "Angeliki"
kapitán Laco - posádka Lucka, Kuba, Mach, Máří, Radek, Kuba-Jura

Sobota - neděle 17. - 18. 9.
Organizační patálie neskončily - a i když jsme měli pronajatou loďu sobota - sobota, přílet na Rhodos byl až ve 22:00. Naštěstí Tomáš zařídil spaní na lodi - tak jsme dojeli, vytahli whisky a trošku se picli. Ale ráno bylo kruté. Nějací germánští kok.. sousedi se rozhodli vyjet kolem 8, takže od 6 hodin řvali, bouchali a vůbec dělali neskutečný bordel. Dobré ráno si představuju jinak. Ani čaj, ani opražená slaninka nevrátila den aspoň do normálu. Přebírka lodi - a opět Řecko - dvě hodiny čekáme na nějaké papíry, teď je 12 hodin, všichni jsou oblečeni do města a čekáme a čekáme.
Město - tož klasika. kameně, monumenty, vedro. Naštěstí jsme skončili rozumně, dali si sprchu a že musíme zprovoznit ty Internety. Dvá inženýři, dvě a půl dochtora - je to děs, je to děs. V ruce jsme měli jakýsi návod - ale takovýmato písmenka psal tak Odyseus. A webové stránky taky pouze a jenom v jazyce Homéra. Tak jsme poctivě klikali na všecky čudlíky - jestli tam mezi tím byl nějaký čudl na odpálení rakety - tož osud. Ale Interfernet nakonec tekl. Tady se skoro štrngalo - ještě se rozhodla vzpouzet Tondova krabička - ale i to se poddalo. Na lodi se po čase rozlila blahodárná WiFi, závisláci nažhavili mobily a počítače - ale nakonec rhodský genius loci to přebil a že se půjde do nočního města. Na gyros.
Takže základní potřeby jsou / budou uspokojeny, zítra konečně vyplujem. 
Pondělí 19. 9. 
Konečně normální probuzení. Sice - pravda - ve městě, ale bez nějakých ruchů odvedle. Snídaně, ještě poslední nákup a konečně pryč. Už před vyplutím jsme s Lacem krčili čumáky, že to možná bude akčnější - na vodě se dělaly čepičky, ale podle Griba to nebezpečné nemá být. Ze stání jsme vystřelili poněkud rychlejším tempem (blbne plynová páka), ale nebezpečné to nebylo.  No a hnedka jak jsme vystrčili čumák, tak nám fouklo tak na první ref. Představa byla, že pojedeme více na sever - u Turků by to mělo foukat míň a potom na západ na Simi. Byly takové ty nepříjemné boční vlny - a že vytáhneme toho aspoň kousek, na zastabilizování lodi. A pochopili jsme hnedle, proč pan majitel při přebírce cosi prndal o vyndavání a zandavání hlavní plachty - prej to někdy jde hůř. Nevím jak jemu, ale u nás to vždycky nešlo - a vůbec. Takže hlavní plachtica se kousla a my jsme holt poskakovali s vlnkama. A hnedle se účinek dostavil - Kuba blil jak amina. Tak jsme motórovali proti větru, jenom skákací rybky, jinak nic, nuda. Tu a tam do toho Kuba promluvil k delfínkům. A tak mě to nějak ukolébalo, probudil jsem se až před vyvrcholením. Přistání, koupačka, klášter Panormitis (sranda s člunkem), večera a opět boj s Internetem.   
Úterý 20. 9. 
Tak to začalo už kolem čtvrt na dvě v noci. Na nejbezpečnějším kotvišti široko daleko se otočil vítr a začala sranda. Než jsme šli spát (asi tak kolem půl dvanácté), Macha napadlo nastavit kotevní alarm. Lodě měly tak velký výkyv, že se to jevilo jako dobrý nápad. První poplach byl ještě planý a šli jsme znovu spát. Kolem druhé ale už začalo jít do tuhého. Z nejbližší lodi se stala ještě bližší a tak jsme jako první obranu sundali z dingyho přívěsný motorek. O půl hodiny později jsme už startovali motor a přitahovali jsme kotvu. To proběhlo ještě jednou o chvíli později a pak už skoro nikdo až do pěti nespal. Jako hlavní problém se ukázali Němci na Bavárce, kteří viseli všeho všudy na deseti metrech řetězu. Tím pádem měli mnohem menší rozkmit než ostatní lodě a z toho byly všechny problémy.
Po probuzení (mírně pozdním) zajel Mach s Máří do klášterní pekárny a přivezli čerstvý chleba a úžasné jablečné štrůdlíky. Ty se moc hodily jako dokrm po míchaných vajíčkách. Pravda, byly v tom brambory, ale i tak to bylo dobré. Po snídani jsme vydrcli asi v půl dvanácté a hned za výjezdem ze zátoky jsme vyndali plachty. Foukalo tak kolem 17 uzlů a jeli jsme na zadobok. Posádka se postupně vypracovala a desátá halza už byla úplně v pohodě. Zajeli jsme na koupačku do zátoky Maradona (Marathoúnta) nebo tak nějak, ale tam se Machovi nelíbilo. Byly tam už dvě lodě. Tak jsme zakotvili ve vedlejší, mnohem vylidněnější zátoce. Bylo tam asi deset lodí, z toho tři pro více než 30 lidí. Nicméně koupačka byla úžasná, stejně jako polívka. Po jídle jsme vyrazili směrem na Simi, případně Symi (podle toho, kdo to píše). Chvilku jsme to zkoušeli na plachty, ale vítr byl úplně zdechlý, tak jsme domotorovali. Příjezd do Symi (Simi) byl celkem bez problémů (ten trajekt nás netrefil) a přes foukající bočák jsme přistáli celkem v pohodě. Akorát pohůnek od elektriky neměl žádnou prodlužovačku a náš krátký kabel tam nedosáhl. Slíbil, že se vrátí, ale od té doby ho už nikdo neviděl. Chvilku jsme čekali, pak jsme postupně vypadli (Mach si koupil jachtařské boty) a pak už jsme měli úžasnou večeři v malé hospůdce u sympatické blonďaté Litevky. Zapsal Laco.
středa 21. 9. 
Noc klidná, když jeden nepočítá děcka v taverně, diskotéku a stanoviště taxíků přes ulici. Ráno jsem vstala už o osmé, abych stihla nějaké ty pamětihodnosti. Ostatní sotva rozlepovali víka, když jsem vyrazila do kopce na Chorio. Cestou po schodišti mi z okolních domů vonělo ranní kafe a u školy se scházely děti. Došla jsem na hřeben a za ním ztracená v uličkách jsem se nechala šipkami dovést k muzeu a pak ke kostelu na úbočí. Tam se ukázalo, že pevnost jsem nechala hluboko za sebou, nade mnou už byly jen ruiny starého kamneného choria rozpadlého po nějakém zemětřesení, obývané jen toulavými psy, osly a kozami. A jedním staříkem, s kterým jsme si náramně popovídali, ačkoliv on vlastně ani nemluvil, jen tak pomekával jako že jo, že to bylo zemětřesení a že pevnost je tamtím směrem. Domorodci byli vůbec velmi přátelští a komunikativní, takže jsem se nejkratší cestou dostala k pevnosti, tedy vlastně ke zbytkům kástra a nově obílenému kostelíku s modrým lemováním. Vyhlídka na přístav byla nádherná. To už mě vysílačkou naháněli z lodi, že za půl hodiny chtějí odjet.
Odjezd byl nakonec až v deset a stejný nápad mělo víc lodí, byla z toho trochu zácpa v maríně a pak jsme chytli kotvou o sousedův řetěz (hlavně že ho měl tak hezky našponovaný). Podařilo se nám uvolnit a vyjeli jsme severozápadním směrem průlivem mezi ostrovy Sými a Nimos směrem na Tílos. Na západním okraji Sými jsme vytáhli plachty a asi hodinu jsme plachtili, když se začalo zatahovat a vítr zeslábl - předpovězená tlaková níže nás dohonila. A bylo bezvětří, pak třicetiuzlový poryv, hromy a bouřkové mraky na obzoru a déšť všeho druhu od přepršky až po slejvák. Trvalo to asi dvě hodiny a pak už jsme jenom sušili. Radek a Kuba-Jura nesušili, ti vydrželi v podpalubí - že by se mi chtělo....
Molo v Livádii bylo plné, zakotvili jsme u pláže, posvačili, povečeřeli špagety a podle předpovědi strávili klidnou tichou noc na kotvě.
Zapsala Máří
Čtvrtek 22. 9.
No, s tou klidnou a tichou nocí na kotvě to bylo asi tak... Vypadalo to sice dobře, tak jak Máří napsala, ale skutečnost byla mnohem barvitější. Sedíc ve čtvrt na tři v noci na palubě v prudkém lijáku jsem to viděl trochu jinak. Přišly bouřky, a myslím Bouřky, ne žádné letní hartusení. Byla to sice úžasná podívaná, ale klidnou noc si představuji jinak. Naštěstí nedošla očekávaná smršť a tak jsem mohl o půl třetí zase do pelechu k Lucce a ke komárům.
I přes nevyspání (kromě Kuby-Jury, který spal jak mimino) jsme vstávali v 7 a v 8 jsme už byli na cestě. Díky bezvětří jsme urazili podstatnou část cesty docela rychle. I přes nácvik muže přes palubu (dvakrát: jednou fendr, podruhé Mach) cesta docela ubíhala. Chvíli jsme i plachtili, ale byla to spíš symbolika. Po poledni jsme dali koupačku na moři. Mira (tj. Radek) a Kuba-Jura chtěli mermomocí vyzkoušet, jaké to je nechat se táhnout na laně za lodí (což jim Mach patřičně vysvětlil). Přes plánovaných 5 uzlů se při 4 uzlech začal Mira topit, tak jsme toho radši nechali. Na Kos jsme už dorazili bez problémů. V maríně měli místo jenom na jednu noc, tak jsme se ve tři odpoledne vyvázali u mola ve starém přístavu rovnou pod hradbami. Po zaplacení poplatků (33 euro za dvě noci, elektřina zadarmo, voda 8 euro za kubík) jsme se vydali do maríny, kde Mach nekoupil klobouk pro Tondu. Prý jej snad i měli, ale byl hned pryč. Tak jsme se vrátili do centra, nakukovali přes plot na starověkou Agoru a kolem Hippokratova platanu (tam si Máří koupila na pergamenu psanou přísahu) jsme se dopracovali až k malé večeři (gyros, pivo). Potom se už zejména mladší část posádky začala vytrácet na loď. My jsme se šli projít, našli tržnici (ale nic nekoupili). Potom jsme našli kostel (Máří tam kupodivu nebyla), kde jsem zapálil svíčku za dobrou plavbu. Zrovna včera večer jsme řešili příběh přežití v Pacifiku, kde i úplný neznaboh nakonec připustil, že co kdyby... Takže co kdyby... K průběhu noci se nevyjadřuji, protože to posledně nedopadlo moc dobře. Věštění nám zatím moc nejde.
Zapsal Laco
asi bude problém s Internetem, publikovat deníčka budeme jenom když to půjde
Pátek 23. 9.
Můj milý deníčku, zhřešil jsem. Dovolil jsem si pohrdnout řeckou kuchyní. Ale po pořádku. Včera jsme v záchvatu nadšení z nového neprozkoumaného města museli jít na procházku prozkoumat ty echt řecké kameně - a protože jsme nebyli úplně uspokojení, tak že budeme pokračovat další den. Jediná úleva byla, že se bude vstávat později a uděláme pořádné jídlo. Vstávali jsme pravda až někdy po deváté, ale každý jeden doštípaný od komárů (a tím pádem patřičně otráveni) a ani vajíčka náladu nezvedly. (Navíc ještě někteří prndali, že je to po ránu těžké.) A šli jsme zkoumat kameně kdesi na kopci 4 km od přístavu. Naštěstí ona památka (Asklepion) překonala očekávání, ono to sloužilo jako nemocnice, chrám, lázně - bylo to veliké, monumentální, pěkné. A večer že navštívíme nějakou echt tůristickou řeckou vývařovnu. Ale Radek (podle včerejšího zápichu přejmenovaný na Miru) sdělil, že objevil úplně parádní čínu a večer že se půjde najíst tam. Kdyby Lucce zprznil dceru, tak by dosáhnul asi stejné úrovně opovržení. V Řecku a jíst čínu!!! Mně se ale tato idea líbila, takže jsem okamžitě byl zařazen mezi barbarskou lůzu - ale vytrucovali jsme si dvě večeřové sekce. A obě dvě sekce byly spokojené. Ti ortodoxní mají zážitek z Greek plate (všecko co zbylo na jednom talíři), my zase z nápadůprosté čínské kuchyně. Naštěstí se nehádáme a opět jako včera to vypadá na popíjení na palubě, plánování zítřka a vůbec užívání dovolené.
Jo - dneska byl v maríně Hollywood. Jednak jedna pavlačová baba (Řekyně) tady hodinu hulákala kousek od lodě a docílila dokonce toho, že i já, člověk to mírný a rozvážný, jsem byl nucen pani požádat, jestli by byla tak laskava a poněkud ztišila svůj verbální projev - což ona akceptovala a dokonce mi vysvětlila příčinu svého poněkud exitovaného vyjadřování - a potom jsme s potěšením sledovali divadlo, kdy kousek před náma motorová jachtička při odjezdu vytáhla kotvu. Ne svoji, ale jakousi jinou. A my, co jsme na okolních lodích, jsme počítali enyky-benyky-kliky-bé - komu ta kotva asi patří. A potom vytáhla ještě další dva řetázky - vypadá to, že nás zítra čeká nezapomenutelný zážitek při odjezdu. 
Sobota 24. 9.
Ráno začalo už někdy po půlnoci kvůli pekelnému dusnu a komárům. Mach šel raději spát na palubu, ostatní podléhali v boji proti hmyzí přesile. Ráno jsme se docela těšili až z Kosu vypadneme. Proti všem očekáváním se nám podařilo vytáhnout pouze svoji vlastní kotvu a sotva jsme vymotorovali z přístavu, šly ven plachty, Foukal předobok od 15 do 25 uzlů a tak se postupně refovalo a zase vytahovalo a pluli jsme nahlí, až jsme okoupali zábradlí, a za tři hodiny jsme křižovali před Pothií na Kalymnosu. Moc pěkné plachtění, loď jela svižně a přitom bezpečně - nebo že by se to Laco s Machem tak pěkně naučili? Sice původně jsme chtěli do Váthí, ale kapitán nechtěl riskovat, že bude obsazeno. Vyvázali jsme se u mola v levé části přístavu. Mach uvařil oběd a protože měl předtím trošku víc ouza, vytuhl jak mimino a spolu s ním i Radek a oba Kubové a dokonce i kapitán spočinul ve vodorovné poloze.  S Luckou jsme prošly kus nábřeží, vystoupaly do úbočí akorát tak dost na to, abychom viděly pevnost v údolí. Zpracovna mořských hub zavřená, v obchodě houba za 4 éčka trochu předražená se nám zdála. 
Po setmění se poasádka probrala k životu a co s načatým večerem?
--
Nějak se nám mění charakter dovolené, která stále víc připomíná tour-de-bier (v našem případě tour-de-gyros. Vyjíždí se v 11, končí se ve 3, vítr nad 15 kn je nebezpečný, pod 10 kn to zase nestojí za to, cílová destinace musí být s civilizací a gyrosem (kotva v osamocené zátoce je nebezpečná). Nějak se mi ta civilizace zajídá - obzvláště dneska, kdy zlatá mládež z celého ostrova paří na nábřeží - pár metrů od lodi.
Neděle 25. 9.
Plán byl vstávat v 8 a že že kolem 9 vyjedem. A skutečně, všecko šlo podle plánu. Vydrcli jsme to - já jsem začal propagovat, že hnedka za hrází by to chtělo vystrčit prádlo - za nějaký čas jsem toho dokonce docílil. Ale i když nám foukal zaďák, skončilo to cestováním pouze na genu a tak jsme pomalu surfovali na vlnkách, které nás podbíhali a kluci měli možnost vyvalovat oči "týý kokso, ta byla". Já jsem podřimoval, tu a tam jsem se jízlivě zeptal, zda to není nebezpečné a dřimkal jsem dál. Potom nám to dokonce lehlo, koupačka na volné vodě a nakonec jsme zakotvili v Páloi na Nísyrosu - takto malušenká milá prdel světa. Ale bezva sousedi, kteří nám hnedka doporučili hospodu (prej jsme to zkušeně zapíchli hnedka do hospody), eletrika, plážička (černý sopečný písek a sprchy na pláži), koupačka. A prej nejlepší špagety Carbonára na ostrově - tož uvidíme, co večer přinese.
Večer přinesl jak jinak než večeři v zmíněné taverně Afrodité. Podlehli jsme nabídce čerstvých ryb a krevet. Na Radkovu nevinně konverzační otázku - jestli je možné mít alergii na krevety - s dodatkem, že mu nějak otéká jazyk, asi jen tak brzy nezapomeneme. Nakonec všechno spravila tabletka antihistaminika a pořádná dávka černého humoru.
Pondělí 26. 9.
Dnes byla v plánu návštěva sopky na Nísyrosu. Pronajali jsme si auto pro sedm lidí a vyrazili do kopce. Nedřív k Emporeiu, kde jsme se podívali na přírodní saunu, potom do kráteru. Borec u vjezdu na nás vychrlil informace kam chodit a kam nechodit, ale nakonec jsme vlezli všude, zejména Mach. V kráterech ze sopečného popela stoupala pára z děr lemovaných krystaly síry a pach zkažených vajec se linul všude. Pak jsme sestoupili do velkého kráteru. Dno vypadalo pevné, ale co chvíli v něm zela díra velikosti menšího hrnce, z níž se linula pára a syčení nebo byla přímo vidět bublající špinavá voda. Opravdová pekelná kuchyně. A vedro.  Zhora i zdola, všude vedro.
Z kráteru jsme jeli do vesničky Nikiá, nejdřív ke kostelíku a pak jsme zjistili, že máme dost času a tak že půjdem do muzea. Skvělé muzeum, skvělá expozice a filmeček o vzniku ostrova jak z Discovery. A zase zpátky přes ostrov serpentinami na pobřeží. Celkem jsme na tom ostrově o osmikilometrovém průměru najeli 40 km.  
Natankovali jsme, dali si konečně špagety carbonara (hlavně žádné krevety) a vyjeli směr jižní zátoka Tílosu. Vítr maximálně 5 uzlů a tak celou dobu na motor. Do hodiny chrněla celá posádka a jediný Kuba zůstal jak převozník na Styxu u kormidla.
Zátoka klidná, vedle jachta s českou posádkou (opět vypukl boj o samičku), až se setměním vedle nás přistála další germánská jachta - v zátoce místa a místa a oni to musí zkotvit hned vedle...
Úterý 27. 9.
Ráno jsme vyjeli na plachty, motor se zapínal jen na vytažení kotvy. Za zátokou to vypadalo na bezvětří, tak jsme malomyslně plachty stáhli, ale záhy přifouklo a už šlo prádlo ven a na zadobok jsme plachtili k jižnímu pobřeží. Mach už hodnou chvíli pobíhal po palubě bez hodinek a pak hrozně nanápadně vytáhl jeden fendr. My optimisti jsme si mysleli, že bude MOB na plachty s fendrem. S hurónským řevem a s fendrem v náručí přeskočil zábradlí i Mach a mizel za lodí ve vlnách. Na lodi sice všichni teoreticky věděli, co mají dělat, ale přesto výsledek připomínal chaos. Místy se Machova hlava i s fendrem ztrácela za hřebeny vln a vítr pochopitelně zesílil z patnácti nejmíň na dvacet uzlů. Nakonec se nám podařilo těsně minout Macha a na druhý pokus mu hodit lano. V té rychlosti, než se dostal na palubu, byl skoro přidušený. Ale zdá se, že ho podobné nápady na nějakou dobu přešly.
Pak už jsme nahodili motor a pokusili se na jižním cípu Chálki pod křižáckým hradem najít modrou jeskyni, kterou jsme měli v merku už od loňska. No pochopitelně tam žádná nebyla. Na hodinku jsme přistáli v Chálki nakoupit zeleninu, nějaké vody, víno a retsinu. Zakotvili jsme tak jako vloni v severní zátoce na Alimnii. Hrádek nad zátokou byl opětovně dobyt, i když mladší část posádky vyměkla a zůstala na lodi.
Večer začalo trochu víc foukat, ale kotva držela bezpečně až do rána. 
Středa 28. 9.
Ráno jsme vyjeli na motor a vypadalo to s větrem dost beznadějně, ale brzy přifouklo a už jsme zase plachtili. Radek to vytáhl na sedm uzlů, sice trochu mimo kurz, ale koho to zajímá. Postupně jsme se vystřídali za kormidlem skoro všichni, protože cesta byla docela dlouhá - kolem jižního mysu Rhodosu a "bibione" na Prasonísi zpátky na sever do zátoky na východním pobřeží. Mach uviděl želvu - protože jsme plachtili a nehučel motor, vůbec se nás nebála a mohli jsme si ji všichni prohlédnout. Celou cestu nás doprovázela další jachta, nejdřív v dálce, pak u mysu se zdálo, že jedou někam do Egypta, ale oni chytře překřižovali v plném větru, zatímco my jsme se fackovali ve větrném stínu, a brzy byli kousek za námi. Regata začala, přeci nás nepředhoní menší jachtice. Nepředhonila, ale byly to nervy, hlavně když jsme si na poslední chvíli ujasňovali, kde vlastně chceme zakotvit. Skončili jsme nakonec ve stejné zátoce a až při stahování plachet se ukázalo, že náš rolfok to nandal celospírové hlavní plachtě. To bylo třeba zapít.
Čtvrtek 29. 9.
Nuda. Psát deníček z tohoto dne je jako dramaticky popisovat cestu do práce. Probuzení v zátoce, koupačka, breberák, čaj - vydrcli jsme to, vytáhli prádlo a na nějakých 6-10kn zadoboku jsme se šinuli k Lindosu. A dál už jenom šustila voda pod kýlem, každý podřimoval nebo si četl, Laco vyladil plachty tak, že loď nepotřebovala ani kormidlo - nuda.
"Jáj bože a nezapomeňme sa napit" - jediné zpestření dne. Jo a ještě tuňáci, kteří lovili. A ještě koupačka na volné vodě - ale to je taková událost, jako když na silnici předjedu cyklistu.
Lindos, zátoka, kotvení s uvázáním prdele (pro jistotu 2x), dingoš + cháron, oni šlapali na hrad, já s Kubou-Jurou jsme si užívali dovolené. Vedle svalnatý amerikánec-gigolo lovil ryby, na kopci kozenky - dovolená. Opět večer filmy, víno, Laphroaig - normálka.
Pátek 30. 9.
Ráno nám trošku fouklo - zadní úvazy jenom zpívaly. Vpravo loď, před náma taky cosi a v tom, že budeme vyjíždět. Vyšlo to na parádu. Jeden spring, zpátečka, druhý, vystřelit dopředu (já doplavat) a jedem. Za 15 minut plachty hore a předobokem směr Rhodos a koupačka. Všechny ostatní lodě zbaběle vyčkávaly v bazéně, co bude. Srabi. Zprvu to šlo jedna báseň. Větérek tak kolem 15, spokojenost na  palubě, dokonce to zahoupalo, abysme nezapomněli, co je to jachting. Potom, že dáme první špuntík (ref), protože to některé napadlo. A už to ani nelákalo na nácvik MOBa. Ještě by to šlo, ale když si představím, že bych byl za kormidlem, asi bych prskal. No, tak jsme jeli - a že jestli nedáme i druhý špuntík. Čísélka na budíku tomu i odpovídaly. Naštěstí loďa jela jak dráha. Přesně reagovala a předvídatelně se chovala ve větru. A Radek, že jestli dovedu vymáchat zábradlí, že ti skuteční majstři to prej dovedou. Za chvilku na to Lucka bublala, ale stálo to za to. A furt paráda, paráda - střídali jsme se s Lacem - ale ty čísélka větru nějak ne a ne se držet v normálních hodnotách. U pětadvaceti jsme dali třetí špuntík, kolem té třicítky jsme přestali reportovat sílu větru, trošku jsme zmlkli, vyvalili oči a začali hypnotizovat pobřeží, kdeže ten Rhodos asi je. A slibovaná koupačka že nebude. Finiš byl s motorem a s harnesama. Ale zato přistání bylo učebnicové. V bazénu vítr lehnul, Laco to po těch dvou týdnech měl v ruce, takže přesně, pomalu, učebnicově. Potom večer Fotis, který měl dělat check-out ani nechtěl vidět plachty, prej nám věří. Po pravdě po tom, co jsme viděli přistání u sousedů a ještě u dalších sousedů - no kandidáti na SunSail. Finové !!!
Teďka sedíme jako vždy nahoře, Highland Park + Laphroaig a užíváme si posledního dne dovolené. Zitra plánujeme chodit zase po nějakých starobylých kameňách a domů. 
Sobota 1. 10.
Poslední ráno... Fotis že přijde v 9 nebo v půl desáté, tak jsme čekali sbalení v kokpitu skoro do jedenácti. Dali jsme si tašky a kufr k němu do kanceláře a rozprchli se do města. Zlákala nás procházka po hradbách Starého města, pak jsme se vzájemně ztratili a tak jsme s Machem navštívili tureckou knihovnu Ahmeda Havuze s krásnými obrazy a růžovou mešitu Sulejmana I. Nádherného s krásně renovovanou výzdobou a nádherně měkkými koberci. Na pozdní oběd jsme zamířili k tržnici Nea Agora a Mach vzal konečně řeckou kuchyni na milost díky pokrmu zvanému bekri meze
V sedm večer nás vyzvedl taxík, po půlnoci jsme byli v Praze a o půl čtvrté ráno jsme zastavili v Hodoníně na Národní na ten jediný pravý gyros na světě :-)

Komentáře