Skotsko – Expedice St. Kilda 2016

Touhu zúčastnit se nějaké expedice ve mně vzbudila nejspíš dávná četba Medvídka Pú :-) Tahle měla navíc v popisu uvedeno „once-in-a-life-experience“ a představovala opravdovou jachtařinu v severním Atlantiku. A tak jsem na to Machovi kývla.

Elan 431 „Stormwind“
Danny – Aleš, Mach, Máří, Max, Petr, Vojta

9. 7. 2016 sobota
Na letiště do Vídně jsme jeli s Víťou dospávajícím po tahu předešlé noci. Auto z letiště naštěstí dopravil bezpečně domů.
V jednu jsme byli v Edinburghu, ve dvě jsme odjeli autobusem Citylink ze stanoviště C do Glasgow a ve tři už jsme vystupovali na Buchanan bus station a mířili na vlak na nádraží Queen Street. Jakousi myší dírou jsme proklouzli přímo na nástupiště 9, ale bez lístků. Následovalo tedy hledání pokladen. Hlavní hala byla z větší části zabedněná kvůli rekonstrukci, pokladny nikde, akorát automat na jízdenky. Zvládla jsem nacpat padesátilibrovku do škvíry, posbírat lístky a drobné a dokonce se mi podařil úspěšný návrat na nástupiště 9. Vlaky odsud jezdí ve frekvenci pražského metra ve špičce, to by se našim nádražákům protáčely panenky. Těm zdejším se taky cosi nelíbilo a chystali se na další den do stávky.
My jsme naštěstí nastoupili bez problémů ve správný čas do moderní lokálky a vydali se na vyhlídkovou tříhodinovou cestu do Obanu. Nejdříve jsme projížděli poněkud nudnými tunely a úvozy periferií Glasgow, pak se otevřel výhled na ústí řeky Clyde. Šedomodré vodě a o stupeň světlejší obloze začaly konkurovat všechny skotské odstíny zelené barvy. Vlak pokračoval na sever kolem několika zálivů a jezer zvaných lochy. Pozvolna se za okny začaly objevovat jehličnaté lesy, z úbočí kopců padaly vodopády a pastviny se stády krav a ovcí střídaly plantáže kapradin. Pak se smrky zmenšily a ustoupily do údolí a za nimi se vynořily holé kopce sahající až do nízko pověšených mraků. V údolích občas probleskla hnědavá bystřina nebo nazrzlá tráva na rašeliništích. Nakonec se na obzoru objevila voda, kopce zůstaly za námi a byli jsme na západním pobřeží Skotska v Obanu.
Městečko je to malé a milé. Ubytování v McCraigh hostelu nezklamalo – typičtější skotskou hospodu aby pohledal, nicméně pokoj byl čistý a útulný. Prošli jsme se k místní destilerce a po nábřeží kolem asi čtyř fish&chips, ale nakonec jsme povečeřeli u Číňanů, kteří uměli uvařit opravdovou sečuánskou čínu a polévku. Cestou zpět jsme marně hledali nějaký spoj do maríny Dustaffnage na příští den. V hospodě se rozjela hlučná zábava, hudba dosahovala prahu bolestivosti. Naštěstí nahoře v pokoji byl klid.
Pro mě byl zážitek hospoda. Pajzl tak na úrovni nádražní čtverky, ale útulný (s napitýma Skotama), kulébr, večer big-beat tak 120 dB, o Taliskerku jsem si musel napsat – nedokřičel jsem. A z okna jsme hleděli na břidlicovou střechu kostela. Protože jak kostel, tak hospoda slouží lidem.

10. 7. 2016 neděle
Ráno jsme po anglicku posnídali cereálie s mlékem, opečené uzené, anglický párek, fazole v tomatě, vajíčko a rajče, tousty a čaj s mlékem. Venku pršelo, přesto jsme se pokusili zjistit nějaký autobus do maríny, opět marně, nádraží bylo v rekonstrukci a jízdní řády prostě nebyly. Sbalili jsme se a vypadli z hotelu s tím, že jdeme na taxi. A přálo nám štěstí, na autobusovém nádraží akorát stál pěkný červený autobus a jel naším směrem. Ještě na nástupišti jsme se potkali s dalším účastníkem Petrem.
V maríně jsme našli Stormwind a během dopoledne jsme se zde sešli všech pět Čechů a jeden Brit. Zásoby už byly nakoupené, chlapi ještě opravili výfuk od topení, Danny nás proškolil o bezpečnosti, organizaci a našich povinnostech posádky a kolem půl třetí jsme vyrazili směr Sound of Mull, Sound of Barra a St. Kilda – celkem asi 100 mil. Služby byl rozdělené po dvojicích a po třech hodinách, každou hodinu zápis polohy a dalších údajů do lodního deníku.
V průlivech mezi ostrovy a v Hebridském moři to ještě šlo. Vlny nebyly skoro žádné a vítr utichl, takže jsme celou cestu jeli na motor. Vyšla na nás vachta od devíti večer do půlnoci, pak jsme se docela pěkně vyspali do tři čtvrtě na šest.
Hnedka první den a už námořnický režim – prej se čeká gale 8 až 9 tak žádné zdržování a jedem. Pravda, na motor, ale směr Atlantik tam byl.

11. 7. 2016 pondělí
Ráno v šest jsme vyplouvali z průlivu Sound of Barra na Atlantik, začalo foukat a taky se moře začalo vlnit. Plachtili jsme na třetí ref a vítr vál přímo proti nám, a tak jsme těch zbývajících 60 mil na St. Kildu celou cestu křižovali. Ještě že Stormwind dobře stoupá proti větru. S jinou lodí bychom tam jeli ještě teď.
Salon se stal pro většinu posádky neobyvatelný jak kvůli náklonu, tak kvůli mořské nemoci. Buď jsme seděli u kormidla nebo se pokoušeli spát. Ani spánek nebyl úplně jednoduchá záležitost, protože kvůli křižování se co hodinu změnil náklon lodi. Abychom se neváleli jeden druhému po zádech, spali jsme v kajutě napříč v poloze pravěkých skrčenců a jen jsme se synchronizovaně otáčeli, abychom měli vždy hlavu nahoře.
Ráno v osm jsem šla zapsat polohu lodi do deníku do podpalubí, a ta malá chvilka stačila, aby došlo záhy na krmení rybiček. Tohle když se rozjede, tak to jede. Stačilo, aby vlny začaly zakrývat obzor, a cokoliv šlo dovnitř, šlo velmi rychle zase ven včetně čaje. Pomohlo dalších šest hodin spánku a během další odpolední vachty jsem zjistila, že žaludek kupodivu zvládne jablko. Po téměř 34 hodinách od vyplutí jsme o půlnoci zakotvili na St. Kildě v zátoce Village Bay na ostrově Hirta. Dan udělal polévku a byla jsem fit. Uklidili jsme rozházené věci v kajutě a šli spát.
Prostě námořničina. 3 hodiny hledět dopředu a 6 hodin spat. Byla to čumáková, takže každou hodinu se dělat tack (po našem RE), jeli jsme i v náklonu (=lízalo to zábradlí) – takže udržet se v kajutě na posteli byl taky výkon hodný artisty. Venku bylo takové to skotské počasí – tedy na 3 vrstvy – naštěstí zima nebyla a na mokro se dá zvyknout. Trošku se nám zajídalo pravidelné psaní LOGbooku – to jsme měli dodržovat každou hodinu. Dole to díky náklonu bylo takové i dost artistické – nemluvě o tom, že v těch vlnách se to dole počítalo na sekundy. Vesty a lifeline byly samozřejmostí.

12. 7. 2016 úterý
Po snídani nás Danny převezl na dinghy na ostrov. Strávili jsme asi čtyři hodiny prohlídkou opuštěné vesnice, kostelíka se školou, velmi zajímavého muzea a výletem na útesy plné hnízdících ptáků, hlavně různých druhů racků, terejů a buřňáků. Představa, že zde od doby bronzové v kamenných chýších a později v kamenných domech se střechou z břidlice žili lidé a byli schopni se uživit sběrem vajec, lovem ptáků, chovem ovcí a skrovným zemědělstvím, je fascinující. Nikde žádné stromy, jen tráva, kamení a moře.
Cestou zpět z útesů jsme se dostali k hnízdištím chaluhy velké, ptáků velikosti menší slepice, kteří bránili svoje území nečekanými nálety těsně nad našimi hlavami.
Na lodi nám Dan mezitím uvařil oběd a kolem půl čtvrté odpoledne jsme vyjeli kolem ostrovů Hirta a Soya na zpáteční cestu. Sotva jsme se dostali ze závětří ostrovů, vytáhli jsme plachty a začala celonoční plavba na ostrov Barra na souostroví Vnějších Hebrid. Vyšla na nás vachta od šesti do devíti večer a pak od tří do šesti ráno. Do zátoky Castle Bay jsme dorazili v 7 ráno.
Vyšlo nám počasí. Skotský Sv. Petr chce asi rozšiřovat túristický ruch – připravil nám slunečno s pofukujícím větříkem. Dokonce došlo i na sundavání svršků. A na provokační fotku – kraťásky, tričénko, skleničku s čímsi růžovým (jakože víno – ale dodržovali jsme suchý zákon, takže voda se sirupem).
Jinak vachty paráda. Vždycky nejlepší termín. A teďka na zaďák (zadobok) – jelo to samo a po vlnách. Nádhera.

13. 7. 2016 středa
Ráno jsme se ještě trochu dospali a Dan nás vyvezl na břeh. Prohlédli jsme si krásný anglikánský kostelík Hvězdy naší paní na moři a zuřivě jsme fotili hrad uprostřed zátoky (se starým trojstěžníkem vedle hradu). Max vyrazil na vyjížďku na kole, Aleš si zašel na dopolední kafe a zbytek posádky se vydal na kopec k válečnému památníku s výhledem na most oddělující Hebridské moře a Atlantik. Na zpáteční cestě jsme objevili obchůdek s karamelkami a nakonec jsme se zastavili na místní fish&chips.
Jo – prostě místo hospody výlet kamsi do prčic – nic tam nebylo – a když jsem dostal karamelky (které můžu) – tak je stejně doma rozdali.
Ryba došla, tak jsme měli krevety, to by nevadilo. A dali jsme si pivo, místní skotské – všechny tři otestované značky jsme zhodnotili jako málo pitelné, bez pěny, na žízeň snad dobré, ale celkově zklamání.
Pojem „málo pitelné“ velice kulantně popisuje termín „HNUS!!!“ Doma bych si v tom gumáky neumyl. Hořké to nebylo, pěnu to nemělo, jakési kyselé či co – ale za 3 libry – aj kdyby mě to mělo bok odrazit – to se vypít musí. Ostatně „once-a-life“ - tady někde napsal Poe to „never more“.
Odpoledne jsme se vrátili na loď, sušili na sluníčku vlhké oblečení a boty a čekali na Maxe, až se vrátí z cyklovýletu.
O půl čtvrté odpoledne jsme se vydali přes Hebridské moře na ostrov Coll. V zátoce Loch Eathrana jsme se po půlnoci vyvázali na bójku. Vachta na nás vyšla od půlnoci do tří a tak jsme se akorát zúčastnili vyvazování a kochali se červánky na severu. V těchto zeměpisných šířkách slunce nad Británií přinejmenším v létě nezapadá.

14. 7. 2016 čtvrtek
Ráno jsme vyjeli kolem půl deváté směr Crinanský kanál. Celý den svítilo sluníčko a vítr nebyl žádný a tak jsme motorovali, opalovali se a užívali se krátkého skotského léta. Během plavby jsme viděli lachtany, delfíny a dnes i kulohlavce jako zástupce kytovců. Z hlediska pozorování přírody máme splněno.
Odpoledne jsme míjeli úžinu mezi ostrovy Jura a Scarba, kde se při přílivu objevuje proslulý vír Corryvreckan. Víry ani stojaté vlny jsme sice neviděli, ale mořské proudy nám notně pomohly zvýšit rychlost. V těchto místech se může stát, že za plné rychlosti vpřed bude loď unášená mořským proudem reálně couvat. V osm večer jsme se vyvázali na bóji u ústí kanálu. Na kotvišti se k nám připojila další loď Scotsailu rovněž s českým kapitánem a britskou posádkou.
Večer jsme si zašli do hotelu Crinan na pivo, tady už měli zázvorové i Guiness, a spravili jsme si chuť. Mach chtěl spáchat hygienickou očistu, ale kódy do umývárny nějak nefungovaly a Mach neměl drobné do otvíracího automatu.

15. 7. 2016 pátek
Ráno jsme se v klidu nasnídali a po deváté vyjeli před kanál. Otevřeli až v deset a pustili nás přes první komoru. Dan vyřídil formality a šli jsme na břeh. Dost se rozpršelo a tak jsme seděli v kavárně, já s kafem amerikano a scones. Mach objevil masovou verzi.
Měli bóží buchty. Jakési bacon cosi (bacon bochte) – prostě buchta a místo marmelády slanina.
Konečně na chvíli déšť trochu polevil. Aspoň na 20 minut jsme vyrazili na procházku kolem kanálu a objevili jsme opravdický skotský deštný prales v opravdovém dešti. Po poledni jsme vyjeli na kanál a postupně jsme se propracovali za pátou komoru, kde jsme zakotvili. Večeřeli jsme přímo opulentně v hotelu: plněný vepřový bůček, pečená kačenka, huggies s whisko-marmeládovou omáčkou a další dobroty. Později došlo i na degustaci whisky.
Tož degustaci – měli tak 3 druhy a žádné extra špílce. Ale pit se to dalo – i když Skoti to s tou šetrností trošku přehání. To tam barmani se snad trénují, kdo dokáže do skleničky toho nalít míň.
Na závěr jsme měli snahu o hygienickou očistu v umývárně, ale otevírání na kód nereagovalo. Naštěstí jsme se dostali aspoň do oddělení pro invalidy, i když tam zase netekla sprcha, a učinili jsme hygieně zadost.

16. 7. 2016 sobota
Ráno jsme se probudili a Max už chystal vajíčka a bacon. Čekala ho dnes zkouška způsobilosti, asi si chtěl u Dana udělat oko :-)
Zvolna jsme se vydali vstříc posledním čtyřem komorám, byly nějaké problémy s napouštěním komor, protože předchozí lodě za sebou nezavřely šoupata a museli jsme čekat, až bude v kanále dost vody. O půl druhé už jsme plachtili kolem severního pobřeží ostrova Bute do Rothersay. Počasí vypadalo zpočátku dobře, ale Skotsko je Skotsko, brzy se zatáhlo a začalo pršet. Do toho Max dělal „man over board“ a obraty s plachtami a nakonec přistál u mola ve vnitřním přístavu. Navečer jsme šli do číny, neboť místní vyhlášené fish&chips jsou zavřené. A pršelo a pršelo. Poseděli jsme u piva a kolem půlnoci šli spát.

17. 7. 2016 neděle
Ráno jsme vstávali před sedmou. Ještě jsme ani nedojedli fazole s párky a míchaná vejce a už se vytahovala aspoň gena, abychom si naposledy užili plachtění. Za chvíli jsme byli v Largsu.
Celkem jsme upluli 448 námořních mil (830 km).
Vojta a Mach ještě dělali praktické zkoušky z VHF radia. Kolem jedné všichni odfrčeli taxíkem na letiště. Mach a já jsme čekali na Pavlínu, abychom se aspoň pozdravili.
Pak jsme si vzali taxíka na nádraží, což byla z hlediska konverzace naprostá katastrofa. Taxikáři vůbec nebylo rozumět. Vlakem jsme dojeli do Glasgow na úžasné viktoriánské nádraží a dalším taxíkem jsme se nechali dovézt k Lucce, protože jsme si nepamatovali cestu (jede tam desítka). Zašli jsme si do thajské restaurace na úžasné a pálivé jídlo a šli spát.
Tak tak. Když do Skotska tak na čínu, potom na čínu a nakonec thajsko. U Lucky nás přivítali takoví dvá vyplašení kluci – nejenomže nám uctivě vykali, ale potom se radši honem zdekovali kamsi mimo dohled (s notebookem a filmama) – aby neobtěžovali. Kočky jsou pořád výrazným poznávacím a pamatovacím znakem Lucčiného bytu.

18.7.2016 pondělí
Ráno jsme vypadli ze spícího bytu a odjeli desítkou do centra. Pochopitelně jsem špatně odhadla, kde vystoupit, a tak jsme se vláčeli, tedy hlavně Mach, s těžkou kabelou od Central Station až na Buchanan bus station.
Za jeden a půl hodiny jsme vystupovali na autobusovém nádraží v Edinburghu. Tašku jsme nechali ve stejném hostelu kousek od hradu jako před dvěma lety a zašli jsme si na čínu do opravdické číny, kde jsme byli jediní neasiati. Kuře kung-pao bylo dobré. Ale největší zážitek byl sledovat skupinu asi deseti Číňanů různého věku, zřejmě jedné rodiny, jak se nahrnula k velkému kulatému stolu s otočnou skleněnou deskou, a než my jsme dojedli druhý chod, oni už odcházeli.
Odpoledne jsme se ubytovali a vydali se na procházku po Královské míli, od hradu přes katedrálu St. Giles s bodlákovou kaplí a s úžasným průvodcem - starouškem v skotském kiltu, až k opatství Holyrood a pak ještě okolními uličkami na Grassmarket a na hřbitov a tak. V tomhle městě je stále co objevovat. Nakoupili jsme si nějaké drobnosti a něco k snídani a šli spát.
Co jsme nedali byla smažená Mars tyčinka. Na to si Máří dělala chutě, ale číňani ji zašťuchli až po vrch. Takže příště (je to na kraji „senovážného náměstí“).
Není to tak úplně senovážné náměstí, Haymarket je jinde. Je to na kraji Grassmarket (neplést s Lawnmarket!).

19. 7. 2016 úterý
Ráno jsme vstávali před čtvrtou, abychom stihli letadlo. Ve Vídni na letišti jsme sedli na rychlovlak CAT a nechali se dovézt na nádraží Wien Mitte. Že odtud prý jezdí vlaky do Břeclavi. Vylezli jsme jak z podzemky doprostřed obrovitého nákupního centra. Žádné nádraží, ale obchoďák. Půl hodiny jsem hledala informace, pak kanceláře rakouských drah a nakonec mezinárodní pokladnu maskovanou jako cestovní kancelář. Po příjemných a ochotných Skotech znamenalo setkání s Vídeňáky tvrdý návrat do středoevropské reality. Asi se u nich projevují pozůstatky českých genů ještě z dob rakouskouherského mocnářství.
Protože se nám nechtělo nikde přestupovat, měli jsme asi tři hodiny volného času do odjezdu přímého vlaku. Nacpali jsme bagáž do úschovny a prošli jsme si Vídeň – městský park, Svatoštěpánský dóm i s pěveckým sborem, Hofburg a hlavní třídy Graben a Kartnerstrasse. Celou dovolenou jsme pak stylově zakončili ve vietnamské restauraci polévkou pho. Konečně jídlo, které nepálilo a bylo výborné.
Zapsala Máří a Mach.
Fotky a mapku najdete ve fotogalerii.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011