Soustředění Partyzánské

Mnozí pamětníci tu a tam vzpomínali, že byly doby, kdy se jezdilo do Partyzánského na letecké soustředění. A že by bylo krásné tuto tradici obnovit.



Hlavními tahouny a iniciátory byli naši přeletáři (Viki, Míša), ale přidal se i Jéňa Košta - a když jsem si několikrát vyposlechl, že v těch končinách se musí dávat na kotvy i hangárové vráta (protože termika je sviňa) - tak že se tam půjdeme podívat i my. Honza ve škole zabral špónu aby to stihnul, v nedělu jsme poskládali fébáka a hurá na Slovač.
Přijeli jsme až večer (zima jak v Rusku), stan, večeřa a přednáška Radka (místními zvaný Trdelník), kde to nosí, na co si dávat pozor, jak a kudy létat - co slovo, to cená rada.
V pondělí počasí jak víno a hnedka po ránu už Viki prudil abychom si pohnuli, už to skáče, proč nám to tak trvá - a honem na grid a honem do vzduchu. Připomínal mi čáru. Vyfuněl, my jsme si dali ještě 20 min voraz a pomalu že půjdeme do vzduchu i my. Tento den padnul los na mě (pravda, nebyl jsem až tak nadšený - cizí krajina, všecko nové, tu bílou potvoru ještě taky v ruce nemám ...) - a startoval jsem z té druhé várky jako první - naštěstí nás tahal Brigadýr. To je ve vzduchu taková létající skála. Na tom druhém konci lana si můžeš dělat co chceš, jemu je to jedno. Paráda. 3 metry nahoru. Radek říkal - minimálně do 700 - tak jsem ten výškoměr hypnotizoval, cinklo 700, tak že se vypnu, zatahnu - hup a už tam bylo 800. Tak nad smeťák (další cenná rada) vyšroubovat se co to dá a srovnat to směr na sever.Po cestě jsem se ještě potkal s Jéňou, ale tan si šel cinknout odlet - takže sám kamsi nahoru k Prievidzi. Těšilo mě, že všecko je na dokluz, výšky habakuk tak jsem šel tam a zas dom, furt sám, furt se motat dokolečka dokola a do toho slunko bilo jak sedlák cepem, hic - prostě mě to přestalo bavit. Říkám  udělám aspoň Mirovi radost, jsem s tím praštil (vyklesával jsem ze 1400) a Mira si udělal ještě krásnou stovku. Vysmátý jak jojo.
Viki nakonec skončil chvilku po staru v poli (kukuřička). Ale odpoledne si dal ještě skoka - nějakých 60 km.
Další den - deka. Tak jsme to hypnotizovali - kdy že se to spraví (Máří nechápala, co nás na tom tak baví) - a pořád a furt a stále nic. Psychicky jsem nevydržel a že se podívám aspoň na zámek Bojnice (viděl jsem tam úžasný erotický saloon v lykusáku), ale honem jsme museli domů, protože to se přece musí spravit. Nespravilo.
Středa - náš poslední den. Počasí - paráda, na řadě byl Mira. Tak si nachystal Phoebáka, zátáhl to na grid a těšil se na stovku - spíš na dvoukilo, protože nad náma se tvořila Austrálie. Mladý mrčel, že to není spravedlivé - nakonec Mira vyměknul a dal mu to. Honza vyrazil - ale nějak se to zadekovalo - byli rádi (všichni) že skončili doma. Ten den jediný Jenda se překulil přes 100. Ale Mira zahlídnul v hangáru Foxe - akrobatický speciál (větroň). A že odsud neodjede, dokud se s tím nesveze. Už v úterý jsme se snažili - to nám nějak nevyšlo - tak že dneska. A opět jsme přes 3 hodiny čekali. Na pilota, na vlekaře, na vlečnou. A minuty (hodiny) ubíhali, už jsme se i začali zajímat kdy je západ slunce - KONEČNĚ - 25 min před západem přiletěl Dynamik, vytáhnul Miru a ten si zažil 3 úžasné (podle něho - já mám jiný názor)  minuty. Potom ještě v rychlosti jsem se tam nasáčkoval já - taky 3 minuty - až tak úžasné mi nepřipadaly, ale v každém případě to bylo zajímavé.
Říká se - v nejlepším skončit. Tak jsme to v polovině týdne - v polovině "soustředění" ukončili a jeli domů budovat kapitalismus. Další den jsem jenom hypnotizoval CPSku co Honza uletěl (183km) - ale prej to bylo trápení neviňátek.
Stálo to za to. Příštím rokem jsme tam zase.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

České Švýcarsko 2019

Kos 2019

Rhodos 2011