neděle 2. září 2018

Skotsko 2018

Čtvrtek 9. 8. 2018 a pátek 10. 8. 2018 Balíme v hicech 35°, nervozita stoupá, věci se nevlezou do kabely. (ony ty žluťáky a moje boty seberou téměř celý objem. A to tam mají být ještě spacáky - ty šly bez obalů). Odlet má být z Brna, fantastický spoj, někdy odpoledne, tak abychom před půlnocí dorazili na náš známý hostel v centru EDI.


A brněnské letiště - jsem čekal letiště, místo toho je provinční odbavovna, která si chce hrát na veliký svět. I zjistili, že v halách bývá shoping duty-free, tož to tam mají taky. A v nabídce tuzemák (Božkov), ale za světové ceny 220 Kč. A vedle je bufet, kde nabízí lízátka, coca-colu a bagety.
Odbavení, pasy, nahnání do ohrady - a nic. Prej to bude mít zpoždění. Však v Londýně máme 3 hodiny času, nám na nějaké minutě nesejde. Spíš jsem řešil, co s teplotou, protože klimoška nestíhala. Ale že bude zpoždění trochu delší. To už se mi nelíbilo, ale pořád stíháme. Nakonec, že bude 3 hodiny - a to už bylo v háji. Ale Ryanair se vám omlouvá a jako bolestné nám dá pohoštění v ceně cca 120 Kč. Jenomže to neznali Brno. Bufet "u snědeného krámu" nabízel bagety za 85 Kč, ale buchétky si asi nepřečetly návod, že se to musí v troubě dopéct. Takže člověk nafasoval syrový hnus, flašku nějakého pití a má být uspokojený ze zpoždění.

Nakonec jsme odstartovali, bylo 20:45. V Londýně - Standsetu jsme byli za pět minut deset jejich času. Náš přípoj už vesele plachtil do Edinburgu. My jsme trčeli dalších dvacet minut v letadle a čekali, až nám pacholík přistaví schůdky. A další hodinu trvalo, než jsme se dočkali zavazadel. Takže bylo před půlnocí, stáli jsme v příletové hale někde v polích za Londýnem a venku pršelo. Ono celkově ten Standset po Brně byl rozměrový šok. Z terminálu nás vezl do odbavovací haly vlak. Dvě stanice. Vstupní pasová kontrola s automatem, který mě odmítl pustit (protože jsem si nesundala z pasu obal). Protože sdělená bolest je poloviční bolest, zašli jsme se svěřit na informace. Paní nám ochotně sdělila, že Ryanair už má padla, ale bude zase od čtyř od rána. A silně nám doporučila na ně počkat, však jsou tady sedadla, na kterých můžeme zůstat přes noc. Protože byly všude nápisy, že se v hale nesmí spát, trochu jsem to její tvrzení rozporovala, ale byli jsme ujištěni, že nesmíme spát na podlaze nebo přes několik sedadel, ale můžeme si zdřímnout "take a nap". Bylo nás tam takových víc a rychle jsme odkoukali, jak na to. Velkou tašku pod nohy, stočit se na bok, kabelu pod hlavu a dřímali jsme jak to jen v plně osvětlené hale plné hlučících lidí a plačících dětí šlo. Ve čtyři jsme se vzbudili a šli vyhledat stánek Ryanairu. Byly dva. U jednoho stál nekonečný had lidí, kteří řešili lety zrušené kvůli páteční stávce v Německu. U druhého byla o něco menší fronta, která se pro změnu vůbec nehýbala. Asi po hodině jsme přeci jen došli na řadu. Pán nás vyslechl, zkontroloval si, že nekecáme, a sdělil nám, že ranní let do Edinburgu je plný, ale může nás dát na standby. Tedy jako náhradníky, jak jsme konečně pochopili. Moc se nám to nelíbilo, ale pán pravil, že lidi meškají letadla každý den a že si myslí, že máme šanci. Tak jsme odbavili velkou tašku a vydali se na bezpečnostní kontrolu. Mach se svojí vizáží vyžilého italského mafiána prošel bez ztráty kytičky. Já jsem nejdřív zapípala na rámu, takže následovaly boty dolů, celotělový skener, osobní prohlídka. Sotva jsem si obula boty, obula se další pracovnice do mých osobních věcí. Ona byla v podstatě velmi milá a jen dělala svou práci. Ale projela mi všechny věci detektorem na "chemické látky" a pak ještě jednou s nějakým jiným detektorem. Tekutiny byly ve špatném pytlíku, tak mi je s úsměvem přendala do správného (nepatrně menšího) a pak s nimi zase laborovala u jakési mašinky a někoho si k sobě volala a mě uklidňovala, že to je takhle normální namátková kontrola. No já být terorista, tak se z toho po... 

A zase pochodové cvičení kolem všech těch šopů na vláček, co nás odvezl k nástupní bráně . A čekat, zda pro nás bude místo. Bylo. V dest dopoledne jsme byli konečně v Edinburgu. Hodně jsme zvažovali, zda nejet rovnou do Glasgow, ale nakonec jsme dali přednost původnímu plánu. Ze zaplaceného noclehu nebylo nic, tím pádem jsme potřebovali někde odložit tašky. Nádraží ve Waverly jsme zavrhli - drahé a příšerná fronta. Dosmýčili jsme kabely na autobusové nádraží, ale všechny skříňky byly obsazené. Naštěstí Mach objevil nějakou milou slečnu, která si vzala osm liber, řekla, ať si pamatujeme číslo 11 a že se o to postará. 
Na oběd jsme zašli do první číny, kterou jsme potkali. Jídla bylo hodně, bylo dobré, ale úplně jiné, než na jakou "čínu" jsme zvyklí. Následovala prohlídka The Skotch Whisky Experience. Pak jsme sešli přecpanou Královskou mílí k Holyroodskému paláci a do parku. Mach se uložil k odpočinku a já jsem si vyběhla na Artušovo sedlo. A pak už byl akorát tak čas vrátil se kolem Calton hill na nádraží, abychom byli v sedm večer v Glasgow na ubytování domluveném přes Airbnb. 

Během stěhování na AirBnB mi buchly saze. Kabela těžká jak kráva, na rameni to drželo jenom přes ty tenké uši, řezalo to do ramen, chodit se s tím nedalo - prostě ať to stojí co to stojí, musíme koupit novou, kolečkovou kabelu. Máří jenom jak to zaslechla nahodila kyselý ksicht, ale já jsem v tom měl už jasno. Nicméně v mezičase jsme doputovali k paneláku, otevřel nám Burak (asi nějaký študák) ukázal nám ložnici, předal klíče a nazdar. My, že si ještě nakoupíme nějakou snídani (ve městě bóží dopuštění - nějaký festival či co, muzika, randál) - ale jogurt byl a viděl jsem i tašky.

Sobota 11. 8 2018
Další den jsme museli obdivovat jakési katedrály (St. Mungo) a stavbičky z Lega, ale potom jsme měli spicha s Denym, muzeum dopravy a výlet do Largsu, protože co tak jiného dělat, když je vedle voda a máme loď? Takže motorákem výlet do Millportu, podívat se na lachtany a zase na plný plyn domů, protože večer bude barbeque - a Viktorka a malý. Tam jsme strávili příjemnou večeři, Danny nás hodil domů a spát. Jo a koupili jsme kabelu. Sleva. Normálně to stojí tak 50, levné 35-40 a tato byla za 20 (23.99 pundíků přesně).

Neděle 12. 8. 2018
Další den jsem přebalil a makal na vlak do Obanu. Kabela vydržela tak polovinu cesty na nádraží - tedy tak 20 minut. Potom se vysmekla osička z lože, kolečko to dralo "na štorc" a bylo to horší, než nést tu kabelu původní. Děs. Naštěstí potom na lodi jsme našli šroub a cosi tam udělali. Ale jestli to bude držet - netuším. A strašně to zavazí. Ale STRAŠNĚ. A během dne jsme byli v Obanu v pálenici a na kopečku (McCaig tower) a fish-and-chips a večer čína - prostě trávili jsme den v činorodém ruchu. Alešek a posádka jsou profici - necítím se úplně komfortně - jenom abych něco nezmrvil. A hlídku máme v 5. Jako druhou - ve 3 vyplouváme.

Pondělí 13. 8. 2018
Vstávali jsme až na 7 na třetí hlídku, kolegům se nějak chtělo jachtat. A nastoupili jsme do typicky jachtařského počasí, bezvětří a jedeme v mraku, tedy voda zespodu, seshora. Voda je šedá, mlha je šedá, kopce taky. Jak v televizi ze 70 let. I to zrnění je. Jenom u té televize nebývá tak mokro. Lachtaň (teda on je to prej tuleň, ale k jachtinu patři jachaň) a dolfínci. Jakékoliv vytržení z nudy hlídkování je vítáno. A když se to hýbe, jenom dobře. Ještě jsme nevyjeli z kanálu a už jsme se seznámili s místní faunou. (Teda lachtani byli i u Millportu, ale to se nepočítá, tam jsou vždycky). Mezi normálními delfíny byl jeden extra veliký (2x větší, možná i víc) - dle Aleše to byla minke whale (plejtvák malý). Kopce, které míjíme, se jmenují Dubg Chreag a Bein na Seilg.

Toto je maják Grigadale.

Už jsme udělali vpravo-vbok. Celý den se motorovalo bez nějakých zvláštních příhod. Konec byl v Mallaigh. Rybářská vesnice vybudována kvůli herinkům včetně vlakového spojení. Někde půl hodiny odsud je onen most známý z Harryho Pottera. Nám se podařilo na nádraží chytit parní lokomotivu (klasika) včetně vagónků - první třída vybavena lampičku.


Ještě večeře, sprcha, dokonce panáka whisky a spát, protože druhá vachta od 5.

Úterý 14. 8. 2018
Zatím neprší. Jedeme kanálem vedle Skye (Kyle Rhea a Loch Alsh), proudy bývají do 5 kn, musí se to dobře načasovat. Proto taky vyrážíme ve 3. Neprší, ale padá mlha, je to jenom otázkou času. Předpověď nic moc.

Ve tři nás vzbudil motor. Naše hlídka začíná v pět. Už se rozednívá, je čím dál lépe vidět všechnu tu mlhu a mraky visící nad úbočími kopců všude kolem. Projíždíme průlivem za nastupujícího přílivu, všude plno bójí označujících pasti na humry (lobster pot). Dokonce jsme potkali jednu rybářskou loď, která právě hodila první klec s bójí a pak už házeli jednu past za druhou napříč vodou. V nejužším místě kanálu se s postupujícím přílivem voda kolem začíná vařit a točit ve vírech a mezi tím dovádějí tuleni. Po dvou hodinách předáváme hlídku Alešovi a Petrovi. Konečně se zvedá vítr a stojí za to vytáhnout plachty. Počasí tedy nic moc, přepršky střídají mrholení, mžení a přeháňky. Proplétáme se kolem Skye k přístavnímu městečku Portree a zůstáváme na bójce. Vesnička je krásně malebná s barevnými domečky, ale neustálé přepršky (a hlavně to, že bychom museli nafukovat dinghy) nás odradilo od výletu na břeh. Místo toho sedíme v salonu, mastíme oko jednadvacet, které je dost jednoduché na vysvětlení pro Brity. 

Dokončení odpoledne bylo v duchu vrhcábů, hrkalo to tam snad dvě hodiny. Večer nějaký panáček a spát, vyrážíme v 5 a první hlídku mají machovci.

Středa 15. 8. 2018
Start, plachty (pro jistotu na druhý ref) a 4 kn nahoru. Naštěstí je teplo a zatím bez deště. Ale odpoledne to má být divoké. Zatím se dole vaří boršč a kecají o odlišnostech v jazycích.
Zpětně si toho až tolik nepamatuji, ale událostí dne byla nechtěná halza - ne že bychom udělali něco špatně, ale v kritickém čase prdnul šekl. Já jsem byl vepředu - naštěstí až za stěžňem, takže jsem se jenom lekl.
Já jsem se tedy lekla pořádně. Byla jsem za kormidlem a cílem snažení ostatních bylo stáhnout ráhno na střed a zrefovat, zatímco já jsem se snažila držet kurs. No a v tom to ruplo a ráhno ulétlo úplně do boku, protože už ho nedržel kontrašot. Naštěstí tam nikdo nestál. 
Jinak zase dalších 50 odstínů šedi, ale aspoň se zadním větrem. A viděli jsme žraloky. Přistání bylo v civilizaci, Lochinver, elektrika, voda a že půjdeme do hospody. Ale před tím že uděláme krátkou procházku. Pěkná říčka, vodopády a šipka do gulagu. Tedy on to byl Cuulag forest - prostě skotský deštný prales. Asi hodně navštěvovaný, ale pěkný. Na hospodu nakonec nedošlo - Aleš vařil bramborovou kaši s párečky. Takže jsme opět seděli v lodi, Edi nás naučil pít ginger ale s whiskou a potom se šlo nějak spát.




Čtvrtek 16. 8. 2018
My jsme měli službu jako poslední, tak jsem se těšil jak se vyspím. Motor v 5 - to se ještě dalo, ale potom jsme se nahnuli a pořád něco bouchalo a mlátilo. Před 8 se to už nedalo a že půjdeme nahoru. A až tady jsem si uvědomil, že to je nějaké divoké. Pro jistotu jsem pozobal něco proti mořské nemoci, žádná snídaně a nahoru. Tam nás čekaly oceánské vlny, surfování a ostřejší vítr. Po dvou hodinách jsem toho měl vcelku dost. A nějak jsem se zamyslel - vytáhli mě z kajuty těsně před přistáním. Funělo tak 30+, ostřejší náklon, ale pořád to šlo.
Jsme v závětří v lochu Eriboll, dali jsme kotvu, večeři a rum. Nějak jsme byli líní organizovat nějaké větší aktivity. Kecali jsme o filmech, srovnávali anglicko-české postoje a šli spát. Zítra odplouváme v 5, naše vachta až v 7.



Pátek 17. 8. 2018
Rutina. Voda, vítr (zezadu), oceánské vlny, žádný déšť, pohoda. A potom jsem si šel ještě búcnout, protože jeden nikdy neví.
Odpolední vachta klasika, vlny zezadu, oceánské, nakonec motor a finále proti proudu, motor a plachty.

Finále bylo trochu napínavé, protože jsme přijeli asi o 20 minut později, než jsme měli, proud už se otočil proti nám a nastala ta situace, kdy jsme na plachty i s motorem jeli skoro 9 uzlů, ale reálně jsme se probíjeli proti proudu rychlostí tři uzle. A to ještě s nutností vyhýbat se mělčinám a místní ferry. A pak konečně cíl - přístav Stromness na Orknejích. 

Chystali jsme se na večeři, ale zapomněli jsme na místní zvyky - pátek. A když je pátek, tak všichni se jdou picnout do hospody. Takže všude absolutně plno - nakonec večeře skončila na lodi, Čína takeaway. Ale dobrý. Ba výborný.

Sobota 18. 8. 2018
Venku fučí jak blázen. Takových 40+. Rozloučili je se s Eddim a že pojedeme podívat po památkách. Nějaká neolitická vesnice, pět tisíc roků stará. Skara Brae. Marcus domluvil taxi.



Moc pěkně udělané muzeum, spíš taková interaktivní expozice. Venku nás nepustili na jednu cestičku, aby nás neodfouklo a nespadli jsme jim do vykopávek.

A potom dům nějakého místního lorda, něco jako současný zámek. Panské sídlo Skaill House. Prostě jak se bydlí na venkově. A potom že pojedeme do hlavního města a po cestě je takový místní Stonehenge. Tady se to jmenuje Ring of Brodgar a taky nevědí, k čemu to bylo dobré.


Ve větru jsme si to proběhli a do města Kirkwall (do kostela St. Mungo, kam jinam - měli tam krásnou výstavu květinových kompozic), na jakousi renezanční zříceninu (Bishop's and Earl's Palaces), oběd v hospůdce na nábřeží (bramborové hranolky s omáčkou ze sýry a těstovinových kolínek - kupodivu velmi dobré). A autobusem do Stromness. Mach balit, uklízet a vůbec odjezd.
Já s Alešem jsme ještě zaběhli do místního muzea na rychlou prohlídku - modely lodí, lov velryb, polární výpravy místního polárního badatele a lékaře Johna Rae (mj. objevil stopy po nezdařené Franklinově výpravě), archeologické nálezy, místní flóra a fauna.
 Na večeři jsme ještě zašli do místní nejoblíbenější hospody Fery Inn na typické skotské jídlo.

Neděle 19. 8. 2018
Ráno dobalit, pouklízet loď a v devět jsme se už na ferry otáčeli před Stromness směrem k pevnině. Poslední pohled na Old man of Hoy a za hodinu a půl jsme vystupovali. Doprovodili jsme Markuse na vlak, vyjednali si uložení batohů v blízkém hotelu a měli jsme spoustu času, abychom prokoumali Thurso a zjistili, že městečko oplývá několika kostely, zříceninou hradu a la Chánov, nepřístupnou bývalou destilerií a jedním krásným parkem v centru, kde jsme čekali do půl páté na auto, kterým jsme se vraceli zpátky do Glasgow. 

Pondělí 20. 8. 2018
Ráno nás Viktorka hodila na vlak do Glasgow a jeli jsme vlakem na výlet do Falkirk Highs, podívat se na Falkirk wheel, zázrak techniky z roku 2002. Místo klasického řešení spojení dvou vodních kanálů pomocí několika komor tady inženýři realizovali obrovské kolo, kterým se lodě vozí zdola nahoru a naopak. Na cestě zpět jsme se prošli kolem kanálu a lesem po značených stezkách, kolem rybníčků, bývalých uhelných dolů a jezírka s leknínem. Falkirk jako město nás nějak neuchvátilo, pro samé křižovatky a silnice je centrum skoro nemožné najít. V Glasgow jsme se zastavili na jídlo v čínské restauraci "zaplať a sněz kolik můžeš", což byla krásná příležitost k ochutnání nejrůznějších čínských specialit. Povečeřeli jsme u Viktorky, která nám slíbila, že nás druhý den ráno hodí na letiště do Edinburghu.

Úterý 21. 8. 2018
Viktorka slib splnila, letadlo do Standsetu jsme stihli. A pak už to šlo od desíti k pěti. Odlétali jsme s půlhodinovým zpožděním, ale v Londýně-Standsetu měli opět času dost. K zavazadlům jsme se dostali v době, kdy už byl check-in na letadlo do Brna zavřený. Ryanair pochopitelně za to nenese odpovědnost, špatně jsme si to naplánovali, časová rezerva jeden a půl hodiny je prostě málo. Letadla do Čech jsou plná, volné místo bude zítra. Baba za přepážkou matně tuší, kam do střední Evropy vůbec Ryanair létá. Mobilní data jsou na letišti nedostupná, místní wifi padá co chvíli. Kupodivu na příletech funguje lépe, tak se stěhujeme tam. Obíhám přepážky. Easyjet nemá volné letenky do Česka nebo na Slovensko, Eurowings také ne. Nakonec Mach našel spojení v osm večer do Vídně s Eurowings. Zabukováno, zaplaceno, nejde provést check-in. Aby taky ano - máme letenky až na 27.8. Přebukování stojí víc než nová letenka. Nákup nových letenek se nezdařil , protože jsme překročili limit na kartě (máme ho fakt nízký). Zavolat domů, aby Vítek zvýšil limit. Další pokus o nákup letenek, tentokrát jsme si ještě před placením všimli, že je opět špatné datum. Další pokus o nákup, jsou tři hodiny do odletu a ceny letí násobně nahoru. Takže budeme přebukovávat. Na mobilu aplikace opakovaně zamrzá, využíváme tablet na informacích. Tašky nám hlídá jakási Angličanka, silně nervózní, co má dělat, kdyby něco bouchlo. Nic nebouchlo, je šest, máme přebukováno a udělaný check-in a bez jakéhokoliv papíru v ruce se nervózně přesouváme k přepážce Eurovings. Ti naštěstí ještě fungují klasicky: ukažte pas a dostanete palubní lístek. Letadlo má opět zpoždění, ale letí. Před půlnocí jsme ve Vídni, čekáme na Vítka s autem. Navigace nás zavede na dálnici do Bratislavy. Naštěstí nás policie nezastavila. Před slovenskou hranicí sjíždíme z dálnice, projíždíme noční Bratislavou a po staré silnici. O půl třetí jsme konečně v posteli. Ráno jdeme do práce, ale to už je jiný příběh...


Fotky zde

Žádné komentáře:

Okomentovat