Štýrsko 2018
Pátek
Pod dojmem "to je dost, žes nás taky jednou vyvez, žes udělal něco pro rodinu" jsme si naplánovali takový výlet - víkendovku. Taky z důvodu, že se nám už moc nechce létat. A že pojedeme do Štýrska. X-krát jsme tím krajem projížděli, x-krát jsem říkal jak je tady pěkně a nikdy jsme se nezastavili.
No, jaksi jsem to vymyslel - ještě jsem pořád váhal, jestli jet do východního Štýrska (prej je tam dobrá kuchyně) a nebo k Alpám a nebo jinde; nakonec zvítězil nějaký národní park. Ještě bylo nedorozumění s dovolenou (nic nebude), večer před odjezdem jsme zamluvili spaní a hurá do Rakous.
Tož jedem - borec v navigaci tady už asi byl, hlasem rozhodným tvrdil doleva, doprava a jestli chceme rychlejší trasu a cesty byly užší a užší, potom cestička a serpentiny, civilizace skončila - a prej jste na místě určení. Kopec, nikde nikdo, na kopci hospoda a borec v navigaci, že je to tady. Hledím - ono se to jmenovalo stejně. A ve Štýrsku to bylo taky. Jenom tak o 70 km vedle (hoďku a půl, dvě). Tak jsme dali oběd, nacvakli stejné místo (ale jinde - kdo tak mohl být za vola?) a vyřešili tím pádem co budeme dělat odpoledne.
Příjezd, krásný rodinný penzion, paní mluví anglicky, paráda, nádhera.. Ještě jsme dali večerní procházku v lese (bylo to jak na Šumavě), večer mi paní dala panáka nějaké místní sladké borovičky a pomohla nám vybrat cestu do místních krás - medvědí soutěsky a jakéhosi check-pointu, protože "you must see this". A prej jestli jsme zvyklí chodit - tož řikám, chodím do vinohrada, tož asi jo.
Sobota
Opulentní snídaně. Nehrají si na žádný Hiltón, ráno tam capala dceruška, ještě bosky, oči zalepené, prostě rodinný podnik. Natlačili jsme do sebe co to šlo a hurá na výlet.
Přijedem, zaparkujem - kosa jak v Donbasu na nádraží - tak ještě jednu vrstvu a na trasu. Už za půl hodinyjsem si říkal, že jsem to trošku přeťápnul, ale to už bylo pozdě. Jdem, jdem, došli jsme na takovou loučku, Máří hledí do navigace - prej jsme trošku vedle, ale nevadí, půjdeme zkratkou po úbočí. Proč ne? Bylo to - pravda - trošku syrové, ale šlo to.
A najednou se k úbočí do cesty přidaly skalky. Taky to šlo, pohoda, ale už to bylo víc zajímavé. Člověk musel hledat tu a tam i nějaký ten stup. A že půjdeme dál. Jeskyně, sráz, skalní stěna, romantika. Ale my jsme měli jít dolů - a chodníček nikde a sranda nějak přestávala. Člověk by řekl, že skoro hnusný terén. A nazpátek už to nešlo, tak s nadáváním kupředu, dolů. Jdu první, tak čekám na Máří a hledím v kořenech stromu je díra a z ní vylétají včelky (či vosičky). Ještě si řikám - si od toho jenom metr, aby tě nějaká ta včelička nepíchla. Hledím na to věčnost - nic. Nezájem. A konečně došla Máří a zadupala jim na střechu. Ještě jí říkám "hele, tady pod tebou jsou lesní včely" a už jsem měl žihadlo. Alergický nejsem a s tím se snad dalo i počítat. Ale co jsem ještě nikdy nezažil druhé, třetí, čtvrté - a člověk v tom terénu moc daleko neuteče. Sesypalo se jich na mě i dost - potom jsem to počítal - 7.
No, nepříjemné to bylo, ale jak jsem byl do té doby v pohodě, jako když vypneš vypínač. Bez nálady, bez elánu, nějaké výlety mi mohly být ukradené I docapali jsme na vstup té místní atrakce "medvědí stezky" - prostě vodopády a žebříka. Já jsem si dal hodinu voraz, bolelo to pořád jak sfiňa, ale už jsem byl schopný trochu i chodit. A že vyrazíme. Druhý blbý nápad toho dne.Kromě nás se rozhodli navštívit ztesku maďarští občané. Zčásti důchodci (kteří nedojdou ano do sámošky pro rohlíky), zčásti slečinky s růžovou kabelkou, které, uchechtané, si musí udělat selfie na každém pátém schodu. Takže fronta jak na šalinu a ve předu babča, která co krok musí odpočívat. A vzadu 20 lidí. Jenom babču přelezu, tak zas krasavice, která ne nějaké fronty kašle, ona se přece musí zvěčnit. A ještě jednou, protože ty vlasy - to nebylo ono. Hnus fialový.
Konečně stezka skončila - nic jsem z toho neměl, jenom maximální nasranost a že pujdeme na ten check point (must see). Krpál jak prase. Ono nám nožénky dělaly už dřív šicí stroj a ještě ten výstup. Tož vylezeme a tam hospoda s fantastickým výhledem (pivo jsme si nedali, ale pěkné to tam mají, to zas jo). A že půjdeme dál, hoďku, prej chvilku to ještě bude do kopce a potom po vrstevnici. Jo vrstevnici. Krpál, hnusný terén - prostě jsem už nemohl. A když jsem si říkal, že hůř už být nemůže - a jo. může. Zjevil se autobus (40+) maďarských tůristů. Tito byli odpočatí a uměli chodit, zato byli asi předchozí měsíc drženi na samotce či co - nevykecaní. A každý jeden mlel cosi maďarsky. Ale ne, že by mlel normálně - řval. Ti vepředu na ty zadní, ti zezadu na ty vepředu a ti co se nedostali k lizu na všecky strany. A celé to bylo roztáhnuté tak na kilometr - když valíš dopředu, nedoběhneš (nožénky), když stojíš, konca to nemá a řev a řev. Tak jsme kamsi došli (byl tak kříž na kopci a "ígen") - cestou dole jsem se málem zabil, jak jsem zdrhal ve snaze je předhonit. Máří byla pravda trochu zamlklá, asi čekala oporu gentlemana.
Večer kafe, šňaps, sprchu a spat.
Neděle
Prej nám to nestačilo. A že musí být dobyt jakýsi potok. Kupodivu u mě nohy dobrý. Máří naopak - skučela, ale šla. Cestička byla taková důchodcovská - kolem potoka. Když musel člověk udělat krok víc jak půl metra, tak tam dali na skálu špagát. Nicméně fakt je ten, že to bylo pěkné - a bez maďarů - to člověk ocení i pochod po asfaltu. Tož jsme šli tam, čelem vzad a zase po jiných cestičkách zpátky. V poslední fázi se k nám přidali nějací místní hošani. Bavili se normální hlasitostí a štýrsky - ale pořád i tak vyluzovali zvuky. A organismus zafungoval - podmíněný reflex - 200% výkonnosti a byl klid. Díky tomu jsme přišli k autu trochu dřív. V plánu byl ještě oběd - já jsem byl ale s kuchyní nespokojen. Viennerschizzel s hranolkama (bratru za 10€) nebo nějaký přírodňák se šunkou a sýrem a rýží a kroketama - ještě ta broskev tomu chyběla - tož to můžu jít do bufáče na nádraží. No - moc jsem hlad neměl (po cestě jsem práskal jabka) - že pojedem a jídlo dáme jinde.
Ale po cestě jsme potkali jenom aeroklub (jsem se podíval, měli tam Roud Robina) a hospodu žádnou. A potom už byla jenom dálnice - a Máří zas nějak nemluvila. Říkám nevadí, v Břeclavi dáme steak. "Nechcu steak". Hmmm - tak ne, no. Jedem kolem - "a ty nemíníš zastavit?" Kur.... Nevadí, v Hodoníně je hospoda Vesty, vaří tam rakušák, ukecám ho na Štýrskou kuchyni. Nenašli jsme ho. Náhradní program - maso na grilu, sněz co můžeš - zase špatně. To dlouho trvá. Tak teďka jsem byl zase chvilku zamlklý já. Kašlu na to, doma je guláš. Co guláš - etalon guláše, ve čtvrtek jsem ho vařil a sakra jsem se snažil. A až to bylo tip ťop, tak jsme jeli kamsi do tramtárie. Dojedem (mlčky), guláš na plotně (od čtvrtka) zkyslý. Takže k večeři Májka s rohlíkem.
A Maďary, ty taky nemusím.
Pátek
Pod dojmem "to je dost, žes nás taky jednou vyvez, žes udělal něco pro rodinu" jsme si naplánovali takový výlet - víkendovku. Taky z důvodu, že se nám už moc nechce létat. A že pojedeme do Štýrska. X-krát jsme tím krajem projížděli, x-krát jsem říkal jak je tady pěkně a nikdy jsme se nezastavili.
No, jaksi jsem to vymyslel - ještě jsem pořád váhal, jestli jet do východního Štýrska (prej je tam dobrá kuchyně) a nebo k Alpám a nebo jinde; nakonec zvítězil nějaký národní park. Ještě bylo nedorozumění s dovolenou (nic nebude), večer před odjezdem jsme zamluvili spaní a hurá do Rakous.
Tož jedem - borec v navigaci tady už asi byl, hlasem rozhodným tvrdil doleva, doprava a jestli chceme rychlejší trasu a cesty byly užší a užší, potom cestička a serpentiny, civilizace skončila - a prej jste na místě určení. Kopec, nikde nikdo, na kopci hospoda a borec v navigaci, že je to tady. Hledím - ono se to jmenovalo stejně. A ve Štýrsku to bylo taky. Jenom tak o 70 km vedle (hoďku a půl, dvě). Tak jsme dali oběd, nacvakli stejné místo (ale jinde - kdo tak mohl být za vola?) a vyřešili tím pádem co budeme dělat odpoledne.
Příjezd, krásný rodinný penzion, paní mluví anglicky, paráda, nádhera.. Ještě jsme dali večerní procházku v lese (bylo to jak na Šumavě), večer mi paní dala panáka nějaké místní sladké borovičky a pomohla nám vybrat cestu do místních krás - medvědí soutěsky a jakéhosi check-pointu, protože "you must see this". A prej jestli jsme zvyklí chodit - tož řikám, chodím do vinohrada, tož asi jo.
Sobota
Opulentní snídaně. Nehrají si na žádný Hiltón, ráno tam capala dceruška, ještě bosky, oči zalepené, prostě rodinný podnik. Natlačili jsme do sebe co to šlo a hurá na výlet.
Přijedem, zaparkujem - kosa jak v Donbasu na nádraží - tak ještě jednu vrstvu a na trasu. Už za půl hodinyjsem si říkal, že jsem to trošku přeťápnul, ale to už bylo pozdě. Jdem, jdem, došli jsme na takovou loučku, Máří hledí do navigace - prej jsme trošku vedle, ale nevadí, půjdeme zkratkou po úbočí. Proč ne? Bylo to - pravda - trošku syrové, ale šlo to.
A najednou se k úbočí do cesty přidaly skalky. Taky to šlo, pohoda, ale už to bylo víc zajímavé. Člověk musel hledat tu a tam i nějaký ten stup. A že půjdeme dál. Jeskyně, sráz, skalní stěna, romantika. Ale my jsme měli jít dolů - a chodníček nikde a sranda nějak přestávala. Člověk by řekl, že skoro hnusný terén. A nazpátek už to nešlo, tak s nadáváním kupředu, dolů. Jdu první, tak čekám na Máří a hledím v kořenech stromu je díra a z ní vylétají včelky (či vosičky). Ještě si řikám - si od toho jenom metr, aby tě nějaká ta včelička nepíchla. Hledím na to věčnost - nic. Nezájem. A konečně došla Máří a zadupala jim na střechu. Ještě jí říkám "hele, tady pod tebou jsou lesní včely" a už jsem měl žihadlo. Alergický nejsem a s tím se snad dalo i počítat. Ale co jsem ještě nikdy nezažil druhé, třetí, čtvrté - a člověk v tom terénu moc daleko neuteče. Sesypalo se jich na mě i dost - potom jsem to počítal - 7.
No, nepříjemné to bylo, ale jak jsem byl do té doby v pohodě, jako když vypneš vypínač. Bez nálady, bez elánu, nějaké výlety mi mohly být ukradené I docapali jsme na vstup té místní atrakce "medvědí stezky" - prostě vodopády a žebříka. Já jsem si dal hodinu voraz, bolelo to pořád jak sfiňa, ale už jsem byl schopný trochu i chodit. A že vyrazíme. Druhý blbý nápad toho dne.Kromě nás se rozhodli navštívit ztesku maďarští občané. Zčásti důchodci (kteří nedojdou ano do sámošky pro rohlíky), zčásti slečinky s růžovou kabelkou, které, uchechtané, si musí udělat selfie na každém pátém schodu. Takže fronta jak na šalinu a ve předu babča, která co krok musí odpočívat. A vzadu 20 lidí. Jenom babču přelezu, tak zas krasavice, která ne nějaké fronty kašle, ona se přece musí zvěčnit. A ještě jednou, protože ty vlasy - to nebylo ono. Hnus fialový.
Konečně stezka skončila - nic jsem z toho neměl, jenom maximální nasranost a že pujdeme na ten check point (must see). Krpál jak prase. Ono nám nožénky dělaly už dřív šicí stroj a ještě ten výstup. Tož vylezeme a tam hospoda s fantastickým výhledem (pivo jsme si nedali, ale pěkné to tam mají, to zas jo). A že půjdeme dál, hoďku, prej chvilku to ještě bude do kopce a potom po vrstevnici. Jo vrstevnici. Krpál, hnusný terén - prostě jsem už nemohl. A když jsem si říkal, že hůř už být nemůže - a jo. může. Zjevil se autobus (40+) maďarských tůristů. Tito byli odpočatí a uměli chodit, zato byli asi předchozí měsíc drženi na samotce či co - nevykecaní. A každý jeden mlel cosi maďarsky. Ale ne, že by mlel normálně - řval. Ti vepředu na ty zadní, ti zezadu na ty vepředu a ti co se nedostali k lizu na všecky strany. A celé to bylo roztáhnuté tak na kilometr - když valíš dopředu, nedoběhneš (nožénky), když stojíš, konca to nemá a řev a řev. Tak jsme kamsi došli (byl tak kříž na kopci a "ígen") - cestou dole jsem se málem zabil, jak jsem zdrhal ve snaze je předhonit. Máří byla pravda trochu zamlklá, asi čekala oporu gentlemana.
Večer kafe, šňaps, sprchu a spat.
Neděle
Prej nám to nestačilo. A že musí být dobyt jakýsi potok. Kupodivu u mě nohy dobrý. Máří naopak - skučela, ale šla. Cestička byla taková důchodcovská - kolem potoka. Když musel člověk udělat krok víc jak půl metra, tak tam dali na skálu špagát. Nicméně fakt je ten, že to bylo pěkné - a bez maďarů - to člověk ocení i pochod po asfaltu. Tož jsme šli tam, čelem vzad a zase po jiných cestičkách zpátky. V poslední fázi se k nám přidali nějací místní hošani. Bavili se normální hlasitostí a štýrsky - ale pořád i tak vyluzovali zvuky. A organismus zafungoval - podmíněný reflex - 200% výkonnosti a byl klid. Díky tomu jsme přišli k autu trochu dřív. V plánu byl ještě oběd - já jsem byl ale s kuchyní nespokojen. Viennerschizzel s hranolkama (bratru za 10€) nebo nějaký přírodňák se šunkou a sýrem a rýží a kroketama - ještě ta broskev tomu chyběla - tož to můžu jít do bufáče na nádraží. No - moc jsem hlad neměl (po cestě jsem práskal jabka) - že pojedem a jídlo dáme jinde.
Ale po cestě jsme potkali jenom aeroklub (jsem se podíval, měli tam Roud Robina) a hospodu žádnou. A potom už byla jenom dálnice - a Máří zas nějak nemluvila. Říkám nevadí, v Břeclavi dáme steak. "Nechcu steak". Hmmm - tak ne, no. Jedem kolem - "a ty nemíníš zastavit?" Kur.... Nevadí, v Hodoníně je hospoda Vesty, vaří tam rakušák, ukecám ho na Štýrskou kuchyni. Nenašli jsme ho. Náhradní program - maso na grilu, sněz co můžeš - zase špatně. To dlouho trvá. Tak teďka jsem byl zase chvilku zamlklý já. Kašlu na to, doma je guláš. Co guláš - etalon guláše, ve čtvrtek jsem ho vařil a sakra jsem se snažil. A až to bylo tip ťop, tak jsme jeli kamsi do tramtárie. Dojedem (mlčky), guláš na plotně (od čtvrtka) zkyslý. Takže k večeři Májka s rohlíkem.
A Maďary, ty taky nemusím.
Komentáře
Okomentovat