Go west, young man
Podobně jak v
nějakém road movie jsme se vydali na dovolenou. Někam na západ. Oficiálním
cílem je České Švýcarsko a dokonce si myslíme, že by bylo fajn tam dojet - ale
střízlivě posuzujme realitu, neb zelený je strom života. Že vyjedeme ráno. A
ráno jsem šel do vinohradu, protože priority. Tak, že vyjedeme po obědě. A v
16:30 jsme vyráželi. Snahou je vyrazit na dovolenou, ale ještě se musíme
zastavit za Honzou. A kam jedeme a kde budeme spát? To nějak dopadne. V záloze
byli Pokorní a Zdena. Skončili jsme u
Zdenála. Naštěstí fungujeme samostatně, jak s jídlem tak s čajem, snad jsme
nezpůsobili žádné hostitelské starosti. Jenom zase depréza z dokonalosti
bydlení
Pondělí 22. 7. 2019
Dovolená. A ještě
jsme neviděli ani Kutnou Horu. Že by? A ještě jsme neviděli Čáslav - aspoň
kolečko na náměstí, když už má Zemědělské muzeum zavřeno.
Jo, skončili jsme
tam. Tedy v Kutné Hoře. Jenom že přibrzdíme. Tak - 2 hodiny. Jo, slovy dvě.
Máří si asi vzpomněla na Florencii. Ještě toto musíme vidět a tady je kašna a
samozřejmě katedrála (poprvé jsem platil za kostel) - ale naštěstí jsme šli
během putování kolem čínské hospody, tak aspoň oběd. Tam jsme píchli prstem do
mapy a že jsme ještě nebyli v Zákupech. Ale to je tak strašná prdel, že ani
ubytování tam není. Takže jedeme do České Lípy. Nic tam není, ale dá se tam
vyspat. Nicméně po cestě ještě Máří zjistila, že vlastně neviděla kostnici,
takže čelem vzad a dívat se na kosti.
V Kutné hoře bylo v pondělí řada akcí a muzeí
zavřená. Naštěstí - protože jinak bychom
asi nedojeli. Kvůli číně jsme obešli centrum dvakrát, nemluvě o odborném
výkladu v bistru s belgickými hranolky. Město je to krásné a i když tůristů zde
bylo nepočítaně, nepřesáhlo to kritickou mez.
A ta kostnice a nejstarší gotická katedrála - ono
kdyby Mach projevil víc zájmu, kde to je, nemusel by se vracet.
Místo toho začal cestou rozjímat nad nějakým
Metodějem Vlachem, kterého přeci musím znát a když ho neznám, musím ho poznat.
Je tak slavný, že má dokonce v Mladé Boleslavi muzeum. Hotový druhý Jára
Cimrman. A to muzeum je shodou okolností vedle letiště. Takže se to jmenuje
Letecké muzeum Metoděje Vlacha. Navrhla jsem, že se tam můžeme zastavit na
zpáteční cestě, protože do České Lípy to byl ještě kus cesty. Ale Mach už kul
železo, jak jezinky bezinky. Aspoň nos že tam strčíme… Jenže v půl šesté už
měli zavřeno. Za příslib zastavení na zpáteční cestě jsem vyhandlovala výstup
na Říp. Takže páteční program je jasný.
Penzion v České Lípě jsme našli v pohodě, podkrovní
pokojíček s přístupem přes troje schody a bludištěm chodeb. Prošli jsme se do
centra, krásně opravené náměstí - liduprázdné. Ulice, zavřený klášter obutých
augustiniánů a kupodivu otevřená klášterní zahrada se spoustou zdevastovaných
historických soch. Zaujal kulturní dům, takový prosklený moloch se jen tak
nevidí. Kolem vodního hrádku Lipý jsme se dostali k poklopovému mostu. A to
bylo tak asi všechno. Pivko, sprcha, podívat se na ubytování kolem Hřenska,
naplánovat další den a spát.
Úterý 23. 7. 2019
Ráno k snídani byla míchaná vajíčka s čerstvými
rohlíky. A navrch nám pan domácí zabalil svačinku na cestu - chleba se slaninou
a okurkou, včetně tatranky. Dojem ze starých časů byl dokonalý.
Nastavili jsme si cíl Děčín, Waze to pojal asi tak,
že uprostřed rušné křižovatky v centru nám oznámil, že jsme dojeli do cíle.
Když jsme konečně zaparkovali, zvolili jsme výlet do nejbližšího zajímavého
místa a to byly Pastýřské skály a stezka kolem Děčínské ZOO. Pak jsme popojeli
do vsi Sněžník a vylezli na stolovou horu - Děčínský Sněžník 723 n.m. Na
hřebenovku po červené už nezbýval čas a tak jsme popojeli na Tiské skály.
Začátek byl tedy tristní. Hned na parkovišti se sešlo pár "umělců", co na jedno auto potřebují nejméně dvě
parkovací místa. A nástup do skal přes výletní restauraci s hordami dětí a
důchodkyň Macha nenadchl, což si nenechal pro sebe, čímž mě na dost dlouho
zkazil náladu. Nakonec to nebylo tak zlé. Davy se rozptýlily ve skalách, bylo
na co se dívat. Stezka vedla místy přímo do děr v obřích skaliskách, mezi
vysokými bloky skal nebo po schodištích, jejich konec se nedalo dohlídnout.
Závěrečná část pak byla vrcholovka s
krásnými výhledy do vnitrozemí.
Pozdě odpoledne jsme vyrazili na další místo -
penzion na Vyhlídce. Dle zadání v bookingu to mělo být ve Hřensku. Adresa provozovatele sice byla v Děčíně, ale to nás
zmátlo jen na chvíli.
Projeli jsme Hřenskem, městečkem dřevěných mlýnků,
sádrových trpaslíků a bílých soch a navigace nás vedla dál a dál od civilizace,
od Pravčické brány a našich plánů. Skončili jsme v osadě Hřensko-Mezná, což se
nakonec ukázalo jako ideální místo: k soutěskám necelý kilometr a na Pravčickou
bránu 5,5 km z druhé, méně frekventované strany.
Ubytovali jsme se na 2 noci v pokojíčku jak pro
panenky, opět až pod střechou. Ale sprcha tu je (2 kroky od postele) a postel
je čistá. Zašli jsme i na večeři - česnečka dobrá, můj řecký salát též, ale
Machova kačenka plavala v naprosto
reálsocialistické UHO korunované utopenou mouchou. Personál tedy byl
ochotný to řešit, ale Mach už mezitím skoro všechno snědl, tak to nechal
plavat.
Středa 24. 7. 2019
Snídaně byla docela bohatá a pestrá, Mach ještě
uvařil extra čaj do kokosů. Podle plánu jsme vyrazili z kopce dolů na Mezní můstek, abychom si prošli a projeli
Edmundovu soutěsku bez davů lidí. To se celkem i podařilo. Cestou do Hřenska
jsme už potkávali tolik turistů, že nás přešla chuť vracet se stejnou cestou a
vzali jsme to oklikou přes Janov včetně rozhledny a zase k Meznímu můstku a
odtud nahoru Divokou soutěskou včetně další plavby proti proudu. Odpoledne jsme
skončili v Mezné Louce.
Po pivu a menším občerstvení se mi zdálo, že je ještě
brzo jít na penzion, protože co tam - jídlo nic moc, pivo (Budvar) už jsme
ochutnali a pokojíček s oknem na západ pod rozpálenou střechou nedával šanci na
úkryt před třicetistupňovým odpoledním vedrem. A tak jsem vymyslela výlet - tak
na dvě hodinky – na Malou pravčickou bránu. Pěkně hřebenovka lesem a návrat
zčásti po lesní cestě a závěr po asfaltce.
Ukázalo se, že hřebenovka vede bývalým lesem, protože
tu silně zaúřadoval kůrovec. A kolik stínu dává suchý smrk a kolik tepla vydává
rozpálené suché jehličí, raději
nemluvit. A zmiňovat to, že na hřebenovku je třeba vystoupat, rovněž netřeba.
Hlavně když je tu místo lesa obrovská paseka. Machovi šla pěna od huby, mě se
spíš lepil jazyk na patro, voda došla. Malá Pravčická brána je prostě malá,
popraskaná a zčásti podezděná. Moc důvěry nebudila, ale na vyhlídku jsme
vylezli. Zpátky na Mezní Louku se šlo celkem v pohodě lesem, ale poslední část
na Meznou to bylo mezi poli, Mach odmítl zastavit kdekoliv jinde než v Mezné na
pivo a tvářil se pěkně odvařeně. Chvíli jsem ho skoro litovala, ale jeho kecy
mě z toho rychle dostaly.
Čtvrtek 25. 7. 2019
Ráno byla k snídani opečená slaninka a volská oka,
Mach měl aspoň chvíli dušu v peří. Pak jsme naházeli věci do auta, rozloučili
jsme se s naším vypečeným (doslova) podkrovím v penzionu Na vyhlídce a popojeli
jsme do Mezní Louky na parkoviště.
Gabrielinou cestou, hřebenovkou po červené, to mělo
být na Pravčickou bránu 70 minut, podle map Seznamu dvě hodiny. Nám to trvalo
hodinu a půl a to nás poháněla hlavně snaha předběhnout řvoucí německé a české
rodinky. Lidí tudy sice nešlo mnoho, ale dobrá polovina asi nikdy neslyšela o tom, že má být v lese potichu.
Začátek cesty vedl po kamenných, lišejníky zčernalých
pískovcových schodech a mezi uschlými smrky. Jen žhnoucí sluníčko kazilo
neodbytný dojem, že někde mezi skalami zaplane Sauronovo oko.
Po razantnějším nástupu už nás pěšina vedla více méně
po vrstevnici až k Pravčické bráně. Bylo jsme tam kolem čtvrt na jedenáct,
patnáct minut po otvíračce a lidí všude jako much. Mach se odklidil do stínu
relaxovat, na mě bylo obejít všechny tři vyhlídky, nafotit co se dá a
nezapomenout se kochat. Za hodinku bylo kochání ažaž a vydali jsme se dolů ke
Třem pramenům a odtud po žluté a částečně lesem a po silnici k autu na Mezní
Louku.
Dalšími cíli dne byl nějaký jakýkoliv koupací rybník a čedičové varhany Panská skála v
Kamenickém Šenově. První rybník byl úplně vypuštěný, ten další úplně zelený. Ke
třetímu nevedla sjízdná cesta. Raději jsme jeli na ty čedičové píšťaly. Od
parkoviště to bylo asi sto metrů, to se Machovi líbilo. Po čediči tam lezla
uřvaná německá rodinka, ale i tak se daly udělat pěkné fotky. Zapsali se dva
návštěvníci, namakaní borci na kolech: "To bude asi žula, že?" "Nee,
to bude grafit."
Pak už jsme do Waze zadali Kleneč u Roudnice nad
Labem a jak se tak motáme od vesnice k vesnici, najednou Úštěk a velikánský
rybník. Hned jsme tam zahnuli. Parkovné 50 Kč na hrbaté louce, no budiž.
Vstupné 2x 40 Kč. A to se Mach sekl a jako že za co. Tak nás baba pustila
zadarmo. Ještě že tak: pláž písečná a rozpálená do běla bez chodníků k vodě,
atrakce pro děti nula, voda kalná, mělká a u dna nechutně studená. Převlékárny
žádné, jen sprchy bez jediného háčku na pověšení oblečení a všude na podlaze
písek. Zchladili jsme se a vypadli odtud. Kasa prázdná, od pěti je rybník
grátis.
Před šestou jsme byli kousek od Řípu, v krásném
prostorném apartmánu v bývalém statku. Po těch vypařených kamrlíkách v podkroví
milá změna. Na večeři jsme si zajeli do Steakgrillu u Račiněvsi. Výborné jídlo.
Ještě najít nejvýhodnější cestu pro výšlap na Říp a
můžeme jít spát.
Pátek 26. 7. 2019
Ráno jsme si pospali, ale i tak jsme už v devět byli
na parkovišti v Rovném a za další půlhodinku u rotundy sv. Jiří na Řípu. Říp
byl dobyt. V roce 1868 se tady shromáždilo 20 tisíc lidí na demonstraci
(dnešními slovy řečeno) za samostatnost českého království. Jak se tehdy
svolávali? Čekaly tu na ně stánky s občerstvením? Jak sem všichni dojeli a kde
spali? Desátého května ještě nebývá
úplně nejtepleji. Bývali Čechové, statní jonáci, bývali rekové...
Do nás slunko pralo a byli jsme vděční za cestu
lemovanou vzrostlými lípami.
Dalším a poslední zastávkou naší cesty bylo slíbené
Letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. Udýchatelně veliké, tak na
jednu až dvě hodiny, část exponátů z dob mužů na létajících strojích, ale taky
skluzavka z boeingu. Ta mě nadchla. Nikdo tam nebyl, tak jsem si natrénovala
nouzovou evakuaci.
Na oběd jsme se zastavili v Nové Vsi u Kolína -
Archery Texas Mexican Restaurant. A pak už přes Havlíčkův Brod nájezd na D1, D2
a domů.
Zapsal Mach a Máří
Všechny Fotky
Komentáře
Okomentovat