Jeanneau SunOdyssey 45.1 „Tauret“
Mach a Máří, Jura a Ondra, Pařez a Myška, Soptík
pátek 10. 9. 2021
Letadlo odlétá z Vídně kolem půl čtvrté a tak máme spoustu času se sbalit. Po časném obědě jedeme fábinkou na parkoviště XYZ u Vídně, kde máme sraz s dalšími členy posádky. Odvoz na letiště lehce komplikuje fakt, že na parkovišti nikdo není a Turek na telefonu ovládá pouze němčinu. A tak lovím německá slovíčka až z paty. A to je snad jediná komplikace…
Na letišti se kupuje nezbytná láhev whisky, Aegean Airlines podávají dokonce občerstvení a žádné zavazadlo se neztratilo. V Athénách se nám podaří chytit vlak do Korintu v 20:09, takže s jedním přestupem v Kato Arachnai jsme za hodinu a půl v Korinthu, kde už na nás čeká Honza. Cestou jsme se potkali s další posádkou, jedou do Kyklad a dali nám dobrý tip na kotvení v Yerikas u Monemvasíi a na návštěvu městečka Leonidas.
U Lucky v Korfosu na nás čekal BBQ a Soptík, který přijel do Řecka o něco dříve. Přespali jsme na matracích u Lucky, proti létu byla už noc chladnější, dekou jsme nepohrdli.
sobota 11. 9. 2021
Lucka nás varovala už předem, že jsme se trefili do termínu místní regaty, a tak je nutné, abychom vypluli nejpozději v poledne. Nakonec jsme za to byli rádi. Nakoupeno jsme měli ještě před dokončením úklidu lodě, Mach vyřídil papíry, Honza provedl předávku (však to znáš…), rozmístili jsme se do kajut a s údery poledních zvonů jsme vypluli od mola.
Cílem byla některá ze zátok na severu Porosu. Prakticky nefoukalo, tak by to mohlo vyjít. Mach provedl bezpečnostní školení, tentokrát v umírněné formě – žádné katastrofické vize ucpaných záchodů apod. Zastavili jsme na koupání a oběd v malé zátoce na jihovýchodním okraji Agistri. A ukázalo se, že ten malý Soptíkův kufřík skrývá drona. Úžasná věc – kdo si hraje, nezlobí.
Odpoledne se zvedl vítr až k 15 uzlům a tak šly plachty ven. O půl sedmé jsme nastartovali motor a začali vyhlížet kotviště. První velká zátoka byla obsazená rybí farmou a tak jsme s posledními záblesky slunce zajeli do úzké zátoky Bistiou hned vedle, vyvázali se na břeh a užívali si večeře, červeného vína a ticha.
neděle 12. 9. 2021
Ráno začalo koupáním a přípravou snídaně. Idylu narušila až jakási flotila jachet a katamaránů, která se nacpala do zátoky, naházela kolem nás kotvy, začala se potápět a dovádět na nafukovacích kačerech - a celkem úspěšně nám zablokovala naši kotvu a výjezd. Před devátou jsme se odtamtud vymotali a pokračovali jsme kolem Porosu směrem na Hydru. O půl jedenácté jsme opět vytáhli plachty a o hodinu později jsme už byli u Hydry. Zakotvili jsme v poloprázdné zátoce Mandraki, posádka se na dinghy přepravila na břeh a šla obdivovat krásy městečka. Během následujících tří hodin se kompletně otočil vítr ze severního na jižní, takže nakonec jsme stáli nad vlastní kotvou vedle bójky pro plavce, což ale bylo pořád lepší než ta fáze, kdy nás západní vítr tlačil na kamenitý břeh. Zátoka se odpoledne dost zaplnila, vodní taxíky jezdily jeden za druhým a k našemu překvapení nám jeden dovezl i část posádky.
Ve tři hodiny jsme pozvolna vypluli podél Hydry na západ, bylo třeba udělat záběry Hydry a rybářského přístavu ze vzduchu. Hlavní přístav byl podle očekávání plný, i když jachty stály „maximálně“ ve dvou řadách, nikoliv ve třech.
Za dnešní cíl jsme zvolili některou ze zátok jižně od Hermioni na pevnině. Nakonec jsme v šest večer dorazili do Metochi – Agios Aimilianos. Soptík opět vypustil drona a pak s padajícím soumrakem zazněla jen nevinná otázka – Pařez, pomůžeš mi sundat dinghy? A půjdeš se mnou najít dron? Myška si pamatovala, že ho viděla naposled nad stromy na pobřeží. A tak dinghy vyrazil a než doplul ke břehu, byla už tma, viděli jsme jen světlo čelovky. Na loď padla poněkud stísněná nálada, šance na nalezení byla pramalá – pobřeží lemovaly vysoké stromy v zahradách luxusních letních haciend řecké smetánky. Trvalo celou věčnost, než jsme zaznamenali, že se dingy vrací. Ale on se nevracel, jel z pláže blíž ke skalnatému pobřeží. A po další neuvěřitelně dlouhé době zamířil dinghy zpět na loď. Ondra vysílal morseovku, aby nás mezi dalšími jachtami našli. Byli jsme napnutí k prasknutí a báli se zeptat. Takže když se ukázalo, že dron se našel a přežil, stejně jako Soptík a Pařez přežili celé pátrání, vypuklo všeobecné nadšení.
Později se ukázalo, že pádem dronu se poškodil jakýsi bazmek na stabilizaci kamery, a tak už nebylo možné natáčet video, jen fotit.
pondělí 13. 9. 2021
Vyplouvali jsme ráno v sedm se svítáním na jih, směr Monemvasía. Dopoledne se zvedl mírný severní vítr, vytáhli jsme plachty a zkoušeli halzovat, dokud se nevzbudil Mach a nesprdl nás na čtyři doby, že se pořád plácáme kolem Spetses. Tak jsme nakonec nastartovali motor. Ve tři odpoledne jsme hodili kotvu a vyvázali se k molu severně od šíje spojující Monemvasíu s pevninou. A vydali jsme se tenhle „Gibraltar východu“ prozkoumat.
Historie osídlení je poměrně mladá, žádná antika. Význam nabyla Monenvasía až v 6. století n.l. při ochraně místních před nájezdy Avarů a Slovanů, rozvinula se v období Byzance (6. - 15. století) jako obchodní přístav a útočiště před nájezdy Arabů a Normanů a pak jako vojenská pevnost ve válkách Řeků s Turky, Benátčany a volně řečeno s každým, kdo šel kolem. Typické domečky s úzkými uličkami Dolního města připomínají Kyklady, ale místo modré a bílé jsou béžové a hnědé s červenými střechami. Vystoupali jsme i do Horního města, kde se dochoval jen kostel Hagia Sofia a hromady ruin a vykopávek.
Po návratu na loď jsme se ještě zašli vykoupat a pak jsme se vypravili na večeři. Jura s Ondrou chtěli gyros, zbytek rybu. Nakonec to vyjednal Soptík – Jura s Ondrou si mohli vzít vytoužený gyros ke stolu do restaurace Mateo´s, kde jsme si dali excelentní předkrmy (skvělá lilková pomazánka melitzanosalata) a došlo i na ty ryby a olihně. Mateo se mohl přetrhnout, abychom byli spokojení, zavolal svému českému kamarádovi – chudák byl z toho trochu v šoku, vepřové pro Macha běžel koupit do řeznictví a víno jsme dostali za „dobrou“ cenu. Část posádky po večeři ještě pokračovala dál, my jsme si šli lehnout. Ale moc klidné spaní to nebylo. Kolem půlnoci odjela velká jachta kotvící na kraji mola a vlnění zesílilo. Vítr sílil, měnil se na západní a natláčel nás na molo. Chlapi nad ránem přitahovali kotvu a přidávali na záď další fendry. V kajutách rezonovalo každé napnutí springů a šplouchnutí pod kýlem.
úterý 14. 9. 2021
Když se začalo rozednívat, už skoro nikdo nespal. V 7:15 jsme vypluli. Zajeli jsme se ještě naposledy podívat na jižní stranu na Dolní město v ranním slunci. A pak jsme se vydali do Leonidas. Vítr 20 – 25 uzlů, v poryvech až 35 šel přímo proti nám a vlny rovněž. Proklínali jsme chybějící sprayhood, protože co chvíli nás opláchla slaná vodní tříšť. Po třech hodinách jsme konečně mohli zajet do zátoky Yerikas. Rázem skončily vlny, ustalo svištění větru, sluníčko svítilo a hřálo. Jako bychom se ocitli v nějakém jiném kouzelném světě. Dali jsme si oběd a koupání. Kdyby měli v Yerikas obchod nebo aspoň pekárnu, asi bychom tam zůstali. Takhle jsme po hodině opět vyrazili směrem na Leonidas.
Mach předchozí večer zjistil, že Pařez má kapitánské céčko, chtěl by jet příští sezónu na jachtu s rodinkou do Chorvatska a chtěl by si to kapitánování trochu osahat. A tak ho instaloval do role kapitána. A šel spát.
Naštěstí se vítr trochu ztišil a vlny též, vytáhli jsme plachty a asi hodinu křižovali proti větru. Pak jsme vyhodnotili čas a naši rychlost a opět jsme nastartovali motor. V půl sedmé jsme kotvili a vyvazovali se na molo v Leonidas. Posádka objevila hned za molem pláž včetně sprchy se sladkou vodou a tak jsme odsolení vyrazili na další večeři. Paní v taverně měla dokonce v okně českou vlajku a jako předkrm úplně nejlepší fetu saganaki.
Večer jsme se vydali na procházku – objevili jsme jen kostelík se hřbitovem, kemp a pláž. Město Leonidas je schované dost hluboko ve vnitrozemí.
středa 15. 9. 2021
Ráno chlapi nakoupili, doplnili vodu a o půl desáté jsme se vydali na cestu zpátky přes Argolský záliv do zátoky Skindos na severním pobřeží ostrova Dokos. Vítr nestál za řeč a tak jsme motorovali celou cestu. Zakotvili jsme o půl třetí hlouběji v zátoce mezi velkými motorovými jachtami. Po obědě následovala velká koupačka a skákání do vody z lana na ráhně. Pak začalo trochu foukat a tak jsme ještě vyjeli plachtit kolem zátoky, Jura sehrál muž přes palubu, a když vítr ustal, trénovali jsme všichni najíždění a couvání na fendr jako bójku.
V šest večer odjelo ze zátoky pár lodí a my jsme zakotvili hned před kostelíčkem a vyvázali se na břeh. Noc by byla neskutečně klidná nebýt pár „zpěváčků“ ze sousedních lodí.
čtvrtek 16. 9. 2021
Ráno Mach udělal k snídani míchaná vajíčka a pak jsme pomalu odvázali lana a vypluli. Prakticky nefoukal žádný vítr, cestu na motor jsme si zpestřovali taháním na laně (rekord na fendrech – 3,9 NM). Ve dvě hodiny jsme už stáli vyvázaní u mola před zmrzlinárnou na Porosu. Tentokrát zvítězila limetková a slaný karamel.
Natankovali jsme 120 litrů nafty, což se později ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí. Dali jsme si pak rozchod po městečku, abychom se celé odpoledne vzájemné potkávali v kavárnách a v obchodech. A večer jsme vyrazili na steak k Dimitrisovi – z předkrmů mě tentokrát uchvátilo tzatziki. Na druhý den jsme plánovali vyjet brzy, ale neměli jsme nakoupený chleba a pekárny otevíraly až od půl osmé. A tak se Soptík prostě zeptal obsluhy, jestli nemají na prodej nějaký zbylý chleba a dostal zadarmo půl igelitky. Neuvěřitelné.
Úplně navečer se postaral o rozruch Pařez, když zjistil, že to mírné šplouchání v jejich kajutě nezpůsobuje nádrž na pitnou vodu pod postelí, ale že voda unikající z jedné nádrže naplnila šuplík a přetéká pod podlážku. Tím se taky vysvětlilo, čím se plní studánka. Vodu jsme vybrali, studánku vyčerpali a pak jsme konečně šli spát. Koneckonců máme nádrže dvě.
pátek 17. 9. 2021
Ráno jsme vypluli brzy, protože jsme našemu sousedovi asi přilehli kotvu a on chtěl v sedm odplouvat. Bylo u nich na lodi ticho, ale my jsme vyjeli, respektive Pařez. Na snídani jsme zastavili na kotvě na severním pobřeží Methany a pokračovali jsme odtud směrem na zátoku Vlassis. Cestou jsme narazili na skupinku asi devíti delfínů, honili jsme se po moři a fotili je z dronu. Předvedli nám dokonce i skákání.
V poledne jsme zakotvili ve Vlassis. Na programu byl oběd, koupání a potápění, potopené město, výsadek na břeh a výlet na amfiteátr k Palaia Epidavros. Cesta na amfiteátr po silnici se některým zdála moc nudná a tak jsme se zpátky vydali podél pobřeží. Bohužel se ukázalo, že povinnost nechávat průchozí pobřeží až tak úplně pro všechny neplatí a museli jsme se brodit mořem a pak trochu prolézat rákosím. Myška na nás celou dobu čekala u té silnice a dobré náladě potom tak úplně nesvědčilo. Nakonec jsme si užili nákupy u Dimitrise v jeho obchůdku s olivovými oleji, medem a kosmetikou a nově i likéry. Dal nám neuvěřitelnou slevu, tak jsme se revanšovali zbytkem ořechovky a dostali jsme pár lahviček vína. Z toho plyne poučení - nezkoušej trumfnout Řeka v pohostinnosti. Odjížděli jsme o půl páté.
Před šestou jsme byli zakotvení v Korfosu. Dieselman se opět vztekal, že pro nás nemá dost nafty, protože ji prý nikdo neobjednal. Naštěstí pustil aspoň 20 litrů. Nabídku na BBQ u Lucky jsme tentokrát odmítli, jen Mach šel vykonat společenskou návštěvu. Bylo nám spolu na lodi dobře, dojídali a dopíjeli jsme zbytky, zjišťovali, co všechno jsme si ještě nestihli říct a plánovali další plavby.
V noci volali Machovi z XYZ, proč jsme si nevyzvedli auta. Anglicky. Sdělil jim, že přijedeme až v sobotu, anglicky, v pohodě.
sobota 18. 9. 2021
Ráno jsme se přesunuli k Lucce, posvačili jsme a začali se chystat na návrat do běžného života. Pak nás Honza odvezl do Korintu, vlak na letiště, Ryanair do Vídně. Mach zavolal na XYZ a zvedl to zase ten Turek. Mach telefonoval, já lovila německá slovíčka. Sedm je sieben a erste Stock je první patro. Mach dodatečně zjistil, že jim opravdu nahlásil příjezd na pátek. Ale nic navíc po nás už nechtěli. Dobře to dopadlo a Fábink
a nás dovezla domů.
Celkem jsme upluli cca 200 námořních mil - spočítáno odhadem podle navigace, bo rychloměr nefungoval (tj. bez křižování, honění delfínků a blbnutí na vodě).
Komentáře
Okomentovat