Začalo to tím, že se Kačenka zamilovala. S opačným
pohlavím to nemělo nic společného, prostě propadla plavbám na replice
historické plachetnice La Grace. Aby v tom nelítala sama, rozhodla se
zorganizovat plavbu pro své přátele a známé, a poté i přátele přátel a známé
známých. Mach odolal, ale mě to lákalo…
čtvrtek 19.5.
Do Prahy jsem vyrazila rovnou z práce Vindobonou přes
Břeclav a o půl deváté večer jsem už byla na Břevnově u Laca a Lucky. Kačka a
Kuba už tam byli též a tak jsme strávili příjemný večer.
pátek 20. 5.
Ráno po snídani jsme jeli na Ruzyni, kde se k nám
připojil ještě Tomáš. Taxikář správně odhadl, že s těmi batohy asi
neletíme na pláž do Egypta. Hrdě jsme odvětili, že letíme do Říma a poplavíme
se na české historické plachetnici. Z letiště Leonarda da Vinci ve Fiumicino
jsme odjeli vlakem Leonardo na hlavní římské nádraží Roma Termini. Tady nás
přivítala Itálie se všemi svými intenzivními čichovými vjemy. Ubytování jsme
měli v prazvláštním hotýlku, co patro, to jiné apartmány, ale bylo to hned
vedle nádraží, bylo tam čisto a pokoje měly klimatizaci.
V blízké pizzerii jsme si dali odpolední obídek a pivo
a vydali jsme se pěšky ke Koloseu. Lístky byl objednané a zaplacené předem,
včetně audioprůvodce a čtyřhodinového okna pro vstup do Kolosea. Jenže u
vstupní brány nás rychle vyvedli z omylu: všechny vstupenky do amfiteátru
jsou přesně časované a my jsme naše časové okno už propásli. Reklamace
nepomohly, byť jsme zřejmě nebyli jediní. Tak nám zbyl aspoň vstup na Forum
Romanum a Pallatino Hill, kde jsme si užili antických památek do sytosti, i
když audioprůvodce jsem si poslechla v klidu až doma.
K večeru jsme se ještě vydali k fontáně di Trevi.
Překvapilo mě, jak je náměstíčko Piazza di Trevi malé a kolik se tam dokáže
namačkat lidí. V blízké zahrádce jsme si dali pár drinků a se setměním
jsme zamířili na nádraží zorientovat se v nástupištích a pak spát do
našeho hotýlku.
sobota 21. 5.
Ráno jsme posnídali na nádraží, čerstvé croissanty
s různými náplněmi a kafíčko, akorát Lacovi snídaně zpětně zhořkla,
protože tu zapomněl svůj oblíbený klobouk. Vlakem jsme se přesunuli do Campiglia
Marittima a navazujícím autobusem do Piombina. Cestou se k nám připojil
David. Poklidný obídek v Piombinu narušilo zjištění, že do Baratti, kde La
Grace kotví v zátoce, se zrovna taxikáři nehrnou, a nezbývá, než se
spolehnout na autobus, který jezdí asi 2x denně do blízké vesničky Populonia.
Lehce nervózně jsme se vydali na místní autobusové nádraží a měli jsme štěstí.
Trefili jsme se do správného autobusu a dokonce i přípoj na Baratti na nás
počkal, byť jsme byli jediní cestující. A to ještě bez Kačky a Davida, kteří
Italům nedůvěřovali a zorganizovali si odvoz autem.
V zátoce už jsme mohli obdivovat zakotvenou La Grace.
Skupinka čekajících se stále zvětšovala a po třetí hodině připlul člun k pláži
pro batohy a posléze i pro lidi. V okolí sice bylo několik mol, ale
všechna byla soukromá a tak nezbylo než vyhrnout kalhoty, zout boty a ke člunu
se brodit.
Dostali jsme protekční kabinu na zádi hned naproti
kapitánovi, dole na širší posteli spal Laco a Lucka a já jsem si hověla na
palandě nad nimi. Koupelnu s WC máme společnou s Kačkou, Kubou a
Dášou. Úložných prostor je tu kupodivu dost, ale byla jsem opravdu ráda, že mám
batoh. Jednak bych s taškou na kolečkách vypadala jako blb a za druhé by
ji opravdu nebylo kam dát.
K večeři byly těstoviny s pirátsky pálivou omáčkou,
připadalo nám to velmi stylové. Až později nám kuchařka Ála vyjevila, že toho
dne převzala kuchyni a některý z jejích předchůdců nasypal do kořenky na
sladkou papriku chilli. Postupně jsme byli rozděleni do čtyř hlídek, k nám
pěti přibyl ještě watchleader Martin, ostatní hlídky byly sedmičlenné. Nu což,
i v početním oslabení jsme je součtem věku hravě předstihli. Následovala
výuka lan, za co tahat, co pouštět a hlavně na co nesahat. Martin to bral
poctivě: skasalnice, kasouny a kasalky, výtahy, otěže a halže, plachty hlavní,
košové a brámové, stěhovky, kosatka a vratiplachta na vratiráhnu - a to jsem
určitě něco zapomněla… Večerní rum byl naprosto nezbytný, aby jeden nepropadl
skepsi, do čeho to vlastně vlezl.
neděle 22. 5.
Budíček se píská o půl osmé, v osm je snídaně, o půl deváté
začíná botsmanská hlídka úklid paluby a v devět měl být nástup, což se tak
úplně nestihlo, ale pak už šla kotva nahoru a kapitán zamířil k ostrovu
Elba. V poledne nám začala navigační hlídka a postupně jsme se vystřídali
u kormidla. Na poledne jsme zakotvili u malého ostrůvku před Elbou, dali si
obědovou polévku, někteří se šli koupat a plavali na břeh a jiní trénovali
lezení k plachtám. To byla velká výzva. I když to vypadá, že ke koši vede
pohodlný a široký provazový „žebřík“, podlaha koše nad ním vytváří převis a
poslední metr je třeba překonat v nepřirozené poloze připomínající pavouka
na stropě. Je to ale víc o grifu než o svalech, takže jsem to pod Martinovým
vedením zvládla. Chůzi po ráhně jsem raději vzdala, protože jsem se děsila
cesty dolů. Kupodivu to bylo snazší než nahoru, nejvíc mě prudilo neustálé
přecvakávání karabin, ale bezpečnost je nejdůležitější, i když k prvnímu
koši se toleruje lezení bez jištění.
Mezitím jsme vypluli a ve čtyři jsme nastupovali na
hospodářskou hlídku do kuchyně. To obnáší zejména přísun čistého nádobí na
střední palubu před každým jídlem, spravedlivé rozdělení jídla, odnos špinavého
nádobí, jeho mytí a uklizení, průběžné doplňování pití do várnice. K tomu
drobné loupací a krájecí práce podle potřeby. Zakotvili jsme na Elbě v Porto
Feraio a než jsme skončili
s nádobím, bylo půl sedmé a na břeh už se nám nechtělo. Poseděli jsme
s metaxou a strávili večer povídáním s lidmi, botsman nás učil uzly,
Kačka hrála na kytaru, kdo chtěl, zpíval…
pondělí 23. 5.
Ráno jsme vstávali už v 7, protože o půl osmé jsme měli
nástup v kuchyni na přípravu snídaně. Měli jsme šanci dostat se ještě před
vyplutím na břeh, takže Ála zahájila snídani hrou na fujaru o něco dříve a za
stálého popohánění snídaně taky dřív skončila. Nádobí jsme umyli rychlostí
blesku a botsman Orky nás vzal člunem na břeh. V polovině cesty a přesně
v trase přijíždějícího trajektu se najednou zakoktal a chcípl motor. Asi
to byl jen podtlak v benzínové nádrži, protože vzápětí už jsme pokračovali
v jízdě, ale pocit to nebyl příjemný.
Portoferraio je starý dobře chráněný přístav na severním
pobřeží Elby. V přístavu jsme obdivovali pětistěžník Royal Clipper, druhou
největší plachetnici na světě, jak nám Orky prozradil. Na každém stěžni pět
ráhen nad sebou, při bližším pohledu všechna na elektrické ovládání.
My jsme se prošli kolem pevnosti, v sámošce koupili
nějaké sušenky a krabicové víno, protože big bag jsme nenašli, a dali si pivo a
kafe. V jedenáct pro nás přijel Orky. Na lodi už panovaly přípravy
k vyplutí. Naše hlídka nastoupila do kuchyně a ostatní šli povolovat
plachty – nejdřív hlavní košová a brámová na předním stěžni a pak totéž na
hlavním stěžni. K obědu byl salát Caesar s chlebem. Když jsme konečně
umyli nádobí, vítr lehl. Kapitán nám dal školení z bezpečnosti – muž přes
palubu, poplachy požární, vodní a lodní. Ten poslední vyhlašuje kapitán při
opouštění lodi. Pak definitivně přestalo foukat, skasali jsme plachty a
nahodili motor.
Od čtyř odpoledne jsme nastoupili navigační hlídku –
sledování okolí na přídi a kormidlování. O půl sedmé jsme byli u Isola di
Capraia a bylo třeba sbalit a zagasketovat plachty. Měla jsem svoji půlhodinu u
kormidla lehce protaženou a motala jsem se jako nudle v bandě, protože
jsem pořádně nevěděla, kam vlastně jedu, a navíc La Grace je celkem paličatá a
občas si jezdí, kam chce.
Na večeři bylo rizoto se sýrem a okurkou. Většina posádky se
vydala ještě před setměním na ostrov. Byl tam na útesu zvláštní hrad, jehož
polovina spadla do moře, když se útes odlomil. Pak ještě hlídková věž a
v polovině vzdálenějšího kopce budova vězení. Zůstali jsme na lodi a
sledovali postavičky a světýlka na břehu.
Večer se rozfoukal silný jižní vítr, takže se ještě
překotvovalo. Přes noc se držely kotevní hlídky a občas pištěl kotevní alarm.
Moje hlídka s Kubou začínala v šest ráno.
úterý 24. 5.
Vítr nad ránem začal foukat od severu a tlačil nás do zátoky
ke břehu. Kapitán už byl vzhůru a monitoroval situaci v salonu, zatímco já
a Kuba jsme jen odhadovali, kolik místa nám ještě zbývá k bójím. Naštěstí
vítr zeslábl, takže jsme se v klidu nasnídali a vypluli. Vytáhli jsme
postupně skoro veškeré oplachtění, ale vítr brzy ustal a plachtění jsme si moc
neužili. V poledne kapitán přikázal vše sbalit a jeli jsme motor na
Korsiku do přístavu Bastia. V přístavním bazénu pracovaly dva plovoucí bagry,
z nám nepochopitelných důvodů do něj sypaly hromady kamení a nikoho
nepustily dovnitř. Zakotvili jsme tedy u pobřeží trochu jižněji. Kapitán
navrhl, že nás může člun dovézt kus k pobřeží, ale přistání s člunem nebude
kvůli vlnám a riziku převrácení možné, takže bude nutné vylodění do vody a
doplavat ke břehu. K obědu jsme dostali brambory a pečené maso a la
ražniči. Bylo to moc dobré, ale vlny se už na části posádky podepsaly a pár
kadetů zezelenalo.
Po umytí nádobí jsme se začali chystat na vylodění. Tomáš a
Martin měli nepromokavé vaky, k nim jsme si schovali šatstvo, boty, mobil
a peníze. Představa, že budu z člunu skákat do moře, se mi vůbec nelíbila,
přišlo mi jednodušší prostě na břeh doplavat přímo od lodi. Bylo nás takových
víc, zbytek se nechal dovézt aspoň část cesty člunem. Na břehu byla malá
plážička a též sladká sprcha. Usušení a zkulturněni jsme se vydali kolem
citadely do přístavu a do města. Na
nábřeží jsme si dali zmrzlinu, prošli jsme si uličky, dali si pivo, zastavili
se v katedrále a neustále jsme se s ostatními potkávali. Kapitán
mezitím zkusil vyjednat stání u mola, protože bagry v šest večer odjely,
ale v kanceláři už nikdo nebyl. V sedm večer jsme se zase sešli na
pláži, opět část plavala k lodi a pro zbytek lidí a plné vaky přijel člun.
K večeři byla čočková polévka a pak kytara, víno, rum… byla jsem po ranní
hlídce docela utahaná a odpadla jsem brzy.
středa 25. 5.
Ráno bylo teplé, poprvé nás vítala suchá paluba, jindy
bývala celá mokrá od rosy. V devět jsme vyrazili. Nad mořem se válel opar,
trochu nám foukalo, ale vítr byl studený. Do oběda jsme měli navigační hlídku,
měla jsme jít v půl jedenácté ke kormidlu, ale kapitán zahájil přednášku
astronavigace a Martin byl tak hodný, že zůstal u kormidla. Sice jsem o řadě
věci z navigace už slyšela – měření rychlosti, měření hloubky, určování
polohy, stanovení šířky a délky, Jakobova hůl, oktant, sextant atd., ale poprvé
jsem měla možnost si přístroje vyzkoušet. Nejvíc mě nadchla deska s kolíčky
k zaznamenávání směru plavby a rychlosti z Kolumbových dob.
Jednoduché a účinné.
V poledne jsme se přiblížili k Elbě a na moři se
začaly objevovat bójky. Ale to už měla hlídku Kaččina družina. K obědu
byla originální kombinace bramborových noků s dušeným zelím, cibulkou,
opečenou slaninou a sýrem. Prý jsme si měli vybrat mezi zelím a sýrem, ale
většina lidí si dala všechno.
Zakotvili jsme na chvíli u skaliska na jihozápadě Elby,
které proslulo tím, že na něj v 70. letech najela loď, rozlomila se a
dodnes přitahuje potápěče a šnorchlaře, protože je jen pár metrů pod hladinou.
Asi deset lidí šlo nadšeně do vody. Romana zřejmě příliš pozdě varovala před
proudem, který skálu obtéká. Opravdu tam byl. Z lodi jsme jen zírali, jak
se skupinka plavců obtížně prodírá k lodi a jedna z děvčat se stále víc a
víc opožďuje. David se k ní vrátil jako psychická podpora. Posledním
plavcům jsme naházeli kruh do vody a dotáhli je k lodi, kapitán nastartoval
a jeli jsme ty dva vyzvednout.
Pokračovali jsme k Marina di Campo na jihu Elby.
V tomto zálivu prý fouká, i když nikde jinde nefouká. A tak za praktického
bezvětří jsme spustili z boků la Grace dvě malé plachetničky Vosu a
Včelku. (Záchranný člun na střední palubě se jmenuje Čmelda.) A začalo rodeo. Ta
plachetnička má maličký stěžeň, maličkou hlavní plachtu a maličkou kosatku,
vzadu pínu a to je všechno. Kam se má ještě vejít člověk, zůstává záhadou.
Další záhadou je, jak dvěma rukama ovládá pínu, otěže od plachty a kosatku. Buď
klečí a má pínu vraženou do zad nebo při každém obratu riskuje zvrhnutí.
Kapitán nás přesvědčoval, že on na té plachetničce běžně jezdí, ba závodí, a i
Laco a Kačka a Kuba jízdu úspěšně absolvovali, ale s mými rozvrzanými koleny
jsem si na to netroufla. Pouze jeden kadet si při obratu včas nepřesedl a šel i
s loďkou pod vodu. Člunem dotáhli plachetničku k lodi, zavěsili na
kladky, povytáhli, vypustili vodu a za chvíli se už zase jezdilo.
Po sedmé večer vyrazila většina kadetů i posádky na břeh.
Původně jsme plánovali jen krátkou procházku po pobřeží. V městečku Marina
di Campo byly k vidění dvě uličky, kostel svatého Kajetána vyznačující se
zvláštní kombinací gotiky a moderního umění a pár hospůdek. Skončili jsme
v baru se zmrzlinou, spolu s dalšími lidmi z lodi.
S pruhovanými tričky La Grace jsme byli nepřehlédnutelní a snadno
identifikovatelní všude. Vrátili jsme se v deset večer, dali si trochu
vína a šli do kajut se nechat kolébat vlnami.
čtvrtek 26. 5.
Ráno bylo zatažené až pošmourné. K snídani byla rybí
pomazánka a meloun. Dopoledne vysvitlo slunce, právě když jsme přijeli
k povrchovému dolu Calamita na jihu Elby. Opuštěný důl na železnou rudu je
známý jako naleziště polodrahokamů – malachitu, pyritu a pěkných kamínků vůbec.
Po cestě se dvakrát střílelo z děla a pak ještě
několikrát. Na palubě je to pěkná ohlušující pecka. Nevím, jak to znělo
kolemjedoucím lodím nebo lidem na pláži, většinou jsme tím vzbudili velké
pozdvižení. Od půl jedenácté do dvou jsme měli čas na koupání, plavali jsme ke
břehu a sbírali kamínky.
Pak jsme na motor přepluli do přístavu Porto Azzuro. La Grace
dostala povolení přistát u mola jen na dvě hodiny na načerpání vody. Poprvé
jsme opustili loď suchou nohou na břeh a vydali se do doporučené brusírny
drahokamů. Byl tam nejen slíbený černoch s obrovskými bicepsy (popravdě
řečeno, byl trochu malý), ale taky nejrůznější zpracované polodrahokamy. Nebyla
jsme schopná si vybrat, takže teprve až když jsme se vrátili na nábřeží,
rozleželo se mi to v hlavě a šlapala jsem zase zpátky pro dva náhrdelníky.
Ostatní na mě počkali v kavárně. Občerstvení jsme vyrazili
k pevnosti, což je vlastně vězení, takže se tam nesmí, a pěšinou jsme
sestoupili dolů k moři. La Grace mezitím odplula zakotvit a tak pro nás
musel přijet člun.
K večeři byly těstoviny s pestem, ale velká část
lidí byla ještě na břehu a vrátili se až o půl deváté, nasyceni pizzou,
zmrzlinou a spoustou dojmů. Večer bylo kino. Na spuštěnou plachtu se promítal
první díl Pirátů z Karibiku. Původně měl být na programu Master &
Commander, ale soubor nešel spustit L.
Když jsem začala usínat uprostřed zuřící bitvy, přesunula jsme se raději do
postele. Laco a Lucka mě záhy následovali a to se nám vymstilo.
pátek 27. 5.
Ráno jsme stáli nastoupení v sedm u kuchyně a teprve
tam jsme se od Toma dozvěděli, že kapitán posunul budíček na osmou hodinu. Po
snídani jsme domotorovali k ostrůvku Palmaiola. K obědu byly
těstoviny s rajčatovou omáčkou a masem. Pro zájemce byla možnost výšlapu
k majáku a koupání v moři. Ve dvě hodiny jsme odpluli, kapitán
zavelel všechny plachty ven, i když sotva dýchalo. Jeli jsme nějakých 1 – 2
uzle, ale aspoň naposledy jsme si zaplachtili. Opět jsme si vystřelili
z děla na projíždějící nepřátelský katamarán. Na svačinu byly slávky
v zeleninovém vývaru, taková chuťovka. Pomáhala jsme je čistit, abych
věděla, jak se to dělá.
Když definitivně přestalo foukat, sbalili jsme všechny
plachty, zakotvili v Baratti a lezci během hodinky zagasketovali plachty. Naposledy
jsme se vykoupali v moři, dokonce i kapitán se smočil.
Začali jsme řešit odvoz na vlaky a autobusy. Z pevniny
se blížila bouře, ale spadlo jen pár kapek. Večer na mě padla únava, i když
omladina pařila skoro až do rána.
sobota 28. 5.
Ráno bylo definitivně v chaosu. Snídaně byla luxusní –
smažená vajíčka s chlebem a navíc jahodová bublanina. Pak začalo balení, úklid
a vysávání kajut, zametání a čištění záchodů, my jsme navíc měli uklízet
palubu, na které se už vršily batohy. Do toho se odvážely odpadky a jelo se pro
nákup. A pak už nás začal člun vozit na břeh. Lucka poprosila Martina, aby nás
hodil na nádraží do Campiglia Marittima a on se s námi dvakrát otočil.
Zlatý kluk. V jednu hodinu jsme odjeli vlakem do Pisy.
V Pise bylo horko. V pizzerii u nádraží jsme na
poslední chvíli poobědvali (od 15 hodin je přeci siesta), batohy jsme svěřili
úschovně a vydali se na asi půlhodinovou procházku k nejznámější místní
pamětihodnosti - šikmé věži. Vstup jsme oželeli, za 27 Euro nám to nestálo a na
prohlídku katedrály a přilehlých památek jsme stejně neměli čas. Užili jsme si
atmosféru totálně turisticky profláknutého místa. Na zpáteční cestě jsme se
zastavili na pivo a limonádu a pak už nastal čas k návratu na nádraží a
cestu vláčkem na letiště. Představa, že na letišti ještě koupím nějaké suvenýry,
byla naprosto zcestná. Letiště praskalo ve švech, byli jsme rádi, že jsme
zabrali kus podlahy, kde jsme mohli sedět na zemi. Každá výprava na záchod nebo
pro vodu znamenala dobrodružství, zda se prodereme zpátky. Nakonec jsme ale
úspěšně odletěli, přistáli na Ruzyni a šíleným letištním taxíkem se nechali
dovézt na Břevnov.
neděle 29. 5.
Ráno jsem zavolala svému popražštěnému synkovi, zda nechce
vidět svoji matičku. Jeho reakci – ale já nestihnu uklidit – si budu pamatovat
dlouho J.
Slovácký expres jel celkem spolehlivě a pozdě odpoledne jsem byla zpátky doma.
Komentáře
Okomentovat