Sun Odyssey 450 “Vega”
Posádka: Mach a Máří, Miro a Jana, Braňo a Petra, Vilo a Zuzka, Kubo
Pachatel se vždy vrací na místo činu.
Sobota 18. 6. /neděle 19. 6.
Odjezd byl trochu netradiční - letíme v noci, přílet by měl být "zítra". Ráno nervozita, protože hlavní problém dne byl telefon babičky - tento neumí ovládat, tamten taky ne a ona chce něco jiného a hned. Takže místo dovolené se sháněl mobil a tvořil manuál, jak se to ovládá.
Potom byl celý den klid a odpoledne odjezd. Ještě jsem natrhal tak 2 kg třešní (aby bylo co vyhazovat) a v 16:30 jsme už nabírali Šimkovy. Zbytek posádky se dopravuje do Lavria samostatně.
Parkujeme ve Vídni na nějakém ParkTiger - nikdy více. Opuštěné místo bez obsluhy a ostrahy někde na periferii. A prej je to 6 minut k letišti. Jo, 6 minut, ale vlakem, který jezdí jednou za ½ hodiny. A cesta k němu taky zabere nějaký čas.
O co více mě vytáčelo parkoviště, o to víc jsem byl nadšený z eDreams - společnost, kde jsem kupoval letenky a kde se o vás starají jak o vlastního. Nejenom že nabídli check-in, ale posílali taky info o číslu gate, o zpoždění…
Jo - a k letu. Dvě hodiny sekera. A v Athénách taxikář nikde. Potom se to nějak vyřešilo a juž ve 3:30 jsme byli v Lavriu na lodi. (v 8:00 přebírka) Místa na lidi plno, místo na bagáž žádné. Ale zato byl nákup na lodi. Hodně příjemné.
Ráno následovala přebírka lodě - paráda, všecko funguje a firma se fakt snaží. Opět problémy se zaplacením kauce (nedostatečný limit) - ale nějak se to vyřešilo. A kolem poledne že vyrazíme. Venku funí jak jeblé, tak 20 - 25 kn stálých, poryvy ke 30. No start - noc moc. Prostě jsem to zdrbal. Vyjížděl jsem jak začátečník. Buch vlevo, buch vpravo - a to pod dozorem místního děduly, který ve mě viděl profika a pochvaloval si, jak to beru zodpovědně. No vyjel jsem, vystrčil čumák, kousek geny a surf po vlnách. Paráda - nějak až neskutečná pohoda. Žádné houpání, žádný náklon, jenom vlny byly opticky trochu vyšší, místy tak až třímetrové. A rychlost 6kn - 7kn.
Tak jsme ještě porůznu optimalizovali plachty a jeli až na Kythnos. Ale už byl večer, v zátoce Kolona i Fikiada klacků jak dobrých, tak jsme se vydali k jihu do zátoky Episkopi. Jsme tu sami. Ale voda studená a všichni jsou unaveni.
Příletová hala letiště v Athénách po půlnoci je docela živé místo, zaplněné čekajícími taxikáři s cedulkami se jmény svých klientů. Některá písmenka jsou docela malá, a když zamíříme blíž, taxikář se celý rozzáří, že už … a pak zase pohasne, když se vzdálíme. Náš taxikář dojel pozdě, dovnitř ani nešel a rovnou zavolal Machovi, že je na Gate 5, což Mach vyhodnotil jako odletovou halu a zmizel do útrob letiště. S Janou jsme pak milého taxikáře našli u Exitu 5 a pro změnu se zase čekalo na Macha.
V tu hodinu mezi psem a vlkem byl můj první dojem z Lavria, že to je místo, kde nechci být. Fičelo, všude prach, poryvy větru a klepání lan v ráhnoví. Snažila jsem se tvářit, že to je úplně v pohodě, ale opravdu jsem doufala, že v neděli zůstaneme v marině.
No vyjeli jsme. Nakonec to nebylo tak zlé. Za kormidlem přímo paráda. Nejvíc si to užil Braňo. Ostatní se taky tvářili statečně a tak jsme jeli podle původního plánu do Kyklád. (Záložní plán byl schovat se pod Sounionem a opět brázdit vody Saronského zálivu).
A nová zkušenost - nechali jsme si udělat nákup na loď - a osvědčilo se to. Dovezli ho ze supermarketu za městem a sehnali všechno. Dokoupili jsme jen pár věcí, které jsem chtěla vybrat osobně.
Pondělí 20. 6.
Po telefonu mi oznámili, že nefunguje SL9 a že čtečka na IM17 má taky problémy. (Ještě že ti Řekové mají tu hodinu posun času). Braňo už stál u plotny, vařil snídani. Tak jsme to potom nějak vydrcli a že pojedeme na Serifos - Livadi. Aby túristi viděli taky Chóru a kykládskou architekturu.
Ze začátku to dýchlo tak 12 kn, honem plachty ven. Ale dle očekávání vítr lehnul a víc jak polovinu cesty jsme motorovali. Příjezd - ale nic nachystané, takže jsem na rejdě dělal kolečka (místní nechápali) a potom (za větru) přistání - a nedržela kotva. Takže druhý pokus - no nic moc, ale šlo to. Oběd a že vyrážíme nahoru na Chóru. Naštěstí tam jezdí každou celou autobus. Takže klimatizovaným autobusem. Naštěstí - ono přece venku je ke 30°.
Zdá se, že se výletníkům výlet líbil. Modrobílé domky, všelijaké kytičky, dobré řecké kafé - prostě Kyklády. Ani nějak neprotestovali vůči cestě dolů pěšky. A po příchodu večeře v místní restauraci. Souvlaki - a blaf jako obvykle. Ale zato porce jak pro dřevorubce (jsme si to nechali zabalit).
Když vítr “lehnul”, zalehnul do podpalubí i Mach se slovy ať to tam nějak pošéfuju. Na zadoboční vítr jsme se nechali sfouknout k jižnímu cípu Kythnosu, po halze jsme projeli na východní okraj Serifosu a tam vítr definitivně ustal a Mach se vzbudil.
Lákala jsem už během dne posádku na výlet na Chóru a vypadalo to nadějně. Ovšem pak jsme pluli kolem a Mirovo bystré oko si ihned všimlo, kde v kopcích se nad námi tyčí. Naštěstí jezdil autobus…
Byla docela dobrá viditelnost - kromě sousedního Sifnosu jsme dohlédli až na Milos na jihu a Paros na východě. Jenže to bychom potřebovali další týden a aspoň trochu rozumný vítr správným směrem.
Úterý 21. 6.
Ranní vítr nás začal natláčet na molo, takže honem ještě nákup a že budeme snídat na rejdě. Nakonec jsme zakotvili ve vedlejší zátoce Tsilipali a dali kromě snídaně i koupačku. Protože počasí podle předpovědi se zdálo nic moc (víceméně bezvětří), tak že poposkočíme na Kythnos - někam na jihovýchod a tam zůstaneme v zátoce.
Den byl bez překvapení. Snídaně, plachty (vítr 6 kn), motor, nuda - ale najednou se rozfoukalo na takových 14 a víceméně celá plavba byla pod plachtama. Dokonce i finální příjezd byl na plachty. Ale kotva nedržela, takže honem koupačka, prozkoumat rozbořené zbytky domů na pobřeží a poskočit do druhé zátoky Kanala (civilizace) na noc. Klidná, bezproblémová noc. A celý den fekální tématika rozhovorů.
A to máme elektrické toalety! Stačí jen zmáčknout tlačítko.
Úplně pohodová noc to nebyla, protože ráno s rozedněním zafučel jakýsi lokální vítr. Naštěstí nás tlačil na moře a naštěstí kotva držela. Když jsem konečně vstali, tak ustal. Mach přes noc testoval kotevní alarm, jenže ten začal zvonit, až když se na něj podíval. Bylo to přesně v sedm ráno a posádka oceňovala, jak tady v Řecku krásně zvoní zvony.
Středa 22. 6.
Co tak na té lodi dělat? Na jachtání to až tak moc není - tak že budeme dělat výuku mladým. Večer jsem jim udělal přednáškový cyklus “kapitánem snadno a rychle” a dneska se snaží vyrobit passage plán a všechny události zapisovat do deníku. Jedeme. Motorujeme, slunko peče, nuda. Tak jsem tam hodil fendr - že nácvik MOB. Vytáhnutí jim dělalo trochu problémy (no nevytáhli to), ale plavec by to dal. A když už stojíme, tak koupačka na volné vodě. Včetně tažení na laně. A jak vždycky - úspěch.
A máme pomalu obědový čas, takže zátoka, obídek, koupačka a poslední poposkočení do Loutry. To je taková navoněná bída (něco jak u nás Sudety) - ale teče tam do móře teplý (teda horký) pramen. A když horký, tak min. 40˚C. Jo, v Loutře bylo boční stání - aspoň to mi zvedlo pošramocené sebevědomí. A protože je tady civilizace, tak jídlo venku.
Celý předchozí večer nás Braňo krmil tím, že vidí na moři delfínky. Ráno vyplouváme ze zátoky a tentokrát opravdu všichni viděli čeření hladiny a cosi černé na hladině. Tak to jedem prozkoumat - podmořská skála. Všude jinde v civilizovaném světě by na ní byl kardinální znak, ale v Řecku… Měla jsem poněkud nevhodné poznámky k navigační přípravě.
V Loutře bylo dost přeplněno, během večera jsme byli doslova obaleni dalšími jachtami vpředu, vzadu i na boku. Lázně byly boží - chvíli v bazénku s horkou vodou a pak hned vedle do chladného moře. Večer byla ryba, ale taky kůzlečí maso a vepřový kotlet. Žádné sprosté řecké jídlo jako třeba musaka. Prostě lázně.
Čtvrtek 23. 6.
Cílem je poposkočit na ostrov Kea - na sever, ale musíme se ještě zastavit v zátoce Poles na antických památkách - ruinách starověkého města Karthaia. Antika nadchla. Teda - ono jsou to pořád kameně na kopci, ale bez lidí a s romantickým příjezdem. Tak jsme to pochodili a potom s motorem podél východního a severního pobřeží Key do Korissie. První místo Vourkari - plno. Teda pikolík tam pohvizdoval, že sem, sem, že ty lodě nějak rozstřelíme, ale bylo to fakt těsné - druhé místo (městské molo v Korissia) vypadalo parádně. Tak kotva, couvačka (opět boj - čumák tak 30°bokem, ta loď si dělá co chce) a když se konečně přiblížíme, tak místní nám radí, ať to hodíme dál, že tady kotva nedrží. Znovu. Jankovitá loď a ještě slabý, ale boční vítr. Tak jedu, jak kdybych to ukradl, a na mole poskakuje jakýsi rtuťovitý debil a už radil. Musíte pomalu, doleva, přidej, ještě… Už jsem to nevydržel a povidám, že kapitán jsem tady já a on nemá ani poradní hlas. Jééé - prej to vlevo je jeho loď. Tedy katamarán. Nakonec nás ten idiot uvázal o jedno pole vedle. No, vytočený jsem byl celý večer.
Kotvení byl přímo u kavárny - WiFi na lodi. Ještě jsme dali nějaké procházky, noční uličky a spat. Vedro, vedro, komáři.
Ráno jsme odplouvali přes přední spring. Mach evidentně věří, že mám nadpřirozené schopnosti - jedněma rukama současně povolovat spring, tahat ho z vody a ještě strkat fendr mezi příď a molo…
Karthaia je krásně opravená, vykopávky už zřejmě skončily.
Ten borec Korissii byl opravdu chabrus na nervy. Je pravda, že jsme mu couvali přímo na komoru, ale byl tam fendr a člověk. Na třetí pokus jsme zase měli krátkou kotvu, protože kotevník se zamyslel.
Během dne Mach přepnul nádrže na vodu a pochválil posádku, jak pěkně šetříme sladkou vodou… Večer byli skoro všichni voňaví a vymydlení a v pátek po vyplutí kohoutky zachrčely naprázdno a poslední den jsme jeli atlantický režim :-)
Pátek 24. 6.
Prej bude foukat. No, cosi tam bylo, ale zas až taková sláva to není. Jedeme na sever Makronýsosu (jsou tam skály, pozor), potom po větru dolů, plachty, a musíme si dát pauzu na obídek a poslední koupačku - zase jachtání a v 16:00 finální přistání.
Nějak jsem si na oběd dal o pohárek víc, takže ti nebožáci museli dělat kolečka před Lavriem, až se skipper vyspí a bude schopný zaparkovat. Asi neznají mé kvality. Přistání - jak masařka na strop. Ťuk a měla-hotam. A poslední kalíšek Adberga (on Braňo mi s whisky dost pomáhal)
Potom chvilku nervy s check-outem, tisknutí letenek a ostatní nutné zlo. Braňovci se rozloučili, že ještě chtějí vidět Athény. V tomto hicu - no potěš.
Mach se odebral vyspat a my jsme frčeli k Lavriu a pak jsme ještě chvíli trénovali obraty. Zuzka si uvědomila, že má poslední šanci si zkusit kormidlovat pod plachtami a celkem jsme si to užívali. Tedy já ano a kluci taky tahali plachty rychle a ochotně. Ostatních jsem se raději neptala.
Přistání bylo v pohodě, Mach se buď naučil poslední den couvat nebo to bylo tím vínem… Nicméně všichni už zapomněli, že se vyvazujeme na mooringy a tak kotevník se domáhal pokynu ke spuštění kotvy, zatímco já jsem chystala vyvazovací lano a současně hledala mooringovou tyč, kterou jsem vrazila Janě do ruky v domnění, že Mach rozdal pokyny a kotevník si ji vezme. V klidu jsme vyvázali obě zadní lana. A já se dívám, že na břehu pikolík nám vnucuje lanko od mooringu a nikdo nejeví zájem a Jana pořád třímala tu tyč a nevěděla, co s ní. Naštěstí Vilo oživil zkušenosti z Chorvatska a zareagoval.
Sobota 25. 6.
Že musíme navštívit známé (Tomáše Kapičku a Errietu) v Olympic Maríně. Tak jsme si dali rozchod (Šimkovci šli do muzea) a my jsme capali do vedlejší mariny. Ptám se v kanceláři Multihull, jestli tam někdo je - a zezadu vyběhne takové malé pivo - Errieta (ta baba je furt stejná) - přivítání, fakt jsem ji rád viděl. Ještě píšu Tomášovi, že tady někde čekáme a najednou Tonda. Tož vitaj - a pojď se podívat na loďu. Na kaťoši ořechovka, Víťa (a Simonka), Mira a ještě další mně neznámé persóny. Tož, loďa pěkná. Veliká. Hódně veliká. Až tak, že bych ji nechtěl (jenom stání v marině vyjde na 11 000 €/rok). A prej že letíme stejným eroplánem, tak se ještě uvidíme. Tomáš (nějak se tam objevil) nás hodil do města - no a co tam dělat? Tak jsme zase vyšli do ulic, lehli na lavičku a jak bezďáci strávili odpoledne v příjemném rozjímání. Nakoupili jsme něco domů a zašli si na obídek.
Let měl opět hodinu zpoždění. Ryanairu nějak došly letadla či co, domů nás vezl Lauda. A tak s tím třísknul - že v Holíči by měl aspoň měsíc dištanc. Hovado. A to si Irové ještě dovolili poslat maila, že “We are sorry for delay” - a když už jste to otevřeli, tak co nám takto vyplnit dotazník spokojenosti.
Doma místo půlnoci jsme byli ve 3. Tygří parkoviště jsou dvě (se stejným názvem) - takže když mě tágo vyhodilo u nějaké ohrady, infarktová situace, já jsem tam nic nepoznával. A auto nikde. Naštěstí Tonda pomohl a hodil mě na to druhé.
Jeden musí cestovat pár tisíc kilometrů, aby potkal lidi, co bydlí kousek vedle…
V neděli bylo bomba počasí, ale klokana sedlal Honza, takže jsem seděl doma na prdeli a záviděl (ale prej to byl boj).
Zapsal Mach a komentářem doplnila Máří
Komentáře
Okomentovat