Žít se může.
plout se musí
Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil
Nějak takto mi v poslední době zní ona úžasná věta. Začalo to tak, že jsem opakovaně narazil na nabídku Dannyho ohledně přeplavby Kanáry-Azory. On to avizoval už dřív, ale být celý týden na volné vodě, únor, vítr 30+, žádná hospoda - to prostě nedává smysl. No a za nějakých 14 dní to vyskočilo znovu, prostě nesehnal nadkritické množství bláznů, kteří by do toho šli. I ze srandy jsem to napsal do ostravské skupiny - co jako na to říkají. Furt jezdí jenom na Lefkádu a ještě na kaťoši (pohodlíčko musí být) tak ať si aspoň počtou o tom, co je to mořeplavba. A Jura hnedka "Jedeš?". První jsem mu chtěl napsal "jsi upad, ne?" (nebo Lacovu variantu "ses posral v kině"), ale připadalo mi to žinantní a já blbec jsem byl potichu. A už se to vezlo. Rozhodnutí padlo během jednoho večera. A že prej jedem.
Druhý den (pondělí) přijdu do práce, vypíšu dovolenkový lístek - a "to nejde". To nemůžu podepsat, bo jedu na lyže a někdo tady musí zůstat. To že jsme 3 nějak nezabralo. Ale co teď, akce už byla rozjetá, Danny to potvrdil, Jura se těší a já bych měl teďka cuknout? Tak jsem říkal ať mě klidně vyhodí, jedu. No bylo to ne zrovna přátelské povidání ale ve středu jsem skutečně do práce nešel.
Ještě před tím probíhala dost silná logistická administrativa (šak tam nic nelétá - musíme do Prahy a teďka jak s autem, takže kombinujeme vlak, auto, letadlo, Víťa) a Jura má povahu jak Báša, všecko musí mít s rezervou a bezpečně (doma asi určitě nosí řemeň a pro jistotu i kšandy současně).
Balení.
Samostatná kapitola. Je tam prej teplota od 13 do 22°, ostré slunko, v noci zima, mokro a vítr ke 40. Takže od kraťasů po zimní vybavení + heavy metall. A to všecko do palubní taštičky (+spacák). Vlastní balení proběhlo za asistence - a kupodivu, bylo toho nějak málo. A do toho ještě přijel Jura s poloprázdnou kabelou, takže na poslední chvilku jsem tam strkal ještě třetí sadu "co kdyby".
Ráno auto, vlak, autobus, letadlo, taxi a konečně marína. Tam jsme se seznámili s částí posádky (na letišti jsme potkali kolegu - Oldu) a honem pivko a čína. A už úřadoval časový posuv, nevyspání - prostě večer jsem byl bóží. Jo a celý den telefony, kde mi oznamovali co všecko nefunguje a ať s tím něco dělám. Spíme v přední kajutě, já nahoře.
Čtvrtek
Ráno začalo dobrou snídaní v kafárě (dovedou udělat dobrý čaj). Nicméně po krátkém výletu do města - oficiální záminka byla, že jdeme kupovat USB kabel k tiskárně - se začalo šúrovat. Loď musí být připravena a z minulé plavby je plná saharského písku. A počasí se vyvíjí v náš neprospěch, jakmile to půjde, tak vyrážíme. Ale zatím se čeká na zbytek posádky. Voda je téměř koupací, na pláži se opalovala místní krasavice a ve vodě se už taky někdo cáchal. V únoru. A opět čína.
Konečně to přišlo. Takže osádka: Jura, Olda, já, Marcel, Tom, Howie, Anna, Klára, James, Simon, Claris, Radek
Vyplouváme. Čtvrtek, někdy večer. Začátek plavby byl úžasný. Ještě večeře na lodi, za ostrovem je závětří, hladká voda.
-poznámky jsou namluveny, psát se nedá-
24.2
Vyplouváme. Večerní vyplutí nebylo až tak divoké. Za ostrovem hladina klidná, motor, nic se nedělo. Hodinu. Dvě. Posléze jsme vystrčili čumák za ostrov a začalo to tak 15,20,25 a větší vlnky. A jelo se s režimem vacht (watches) - a ono je to únavné. Mořská nemoc samozřejmě byla, s tím se počítá, superzázračné prášky pomáhají, ale ne na 100%. A tady vepředu se prakticky nedá odpočívat. Já spím nahoře na palandě, mám tady tak 60 cm ke stropu, bordel, vlhko, mokro, málo místa, malé úložné prostory. Samozřejmě, když mi skončí vachta tak jdu na lože, ale to skáče tak 2m. Hnus. Postupem času - a s pomocí chemie - se dá na houpání zvyknout, ale jsem brutálně unavený. A taky díky dehydrataci (jíst ani pít se mi moc nechce) z toho bolí hlava a násobí se únava. Dneska (ani nevím co je za den) jedeme konečně po hladké vodě (teda vlnky tak 2 m, ale konečně normální, neskákavé) nicméně ani nějak nevnímám, že by se mi to mělo líbit.
Charakteristika lodi
Pevné, bytelné ocelové těleso. Ale je tady minimum věcí na uchycení, takže člověk pořád balancuje a nemá se čeho chytit Toto mi moc nevyhovuje. Dva záchody (eletrika a klasika), kabiny s minimem úložného prostoru, ale zato s u každé postele USB nabíječka. Prostě expedční loď.
Charakteristika posádky.
Já, Jura, Olda - třetí Čech, kterého jsme potkali na letišti. Celý život trávil na závodních motorkách (trial), zažil kde co. A při tomto zcestoval celý svět. Fotograf (Nikon), miluje staroskla. Daňový poradce. A asi dost dobrý.
Šimon (který nikdy nespí). Angličan, žije na východním pobřeží, majitel dvou hotelů a hospody. Pan někdo.Jel už předchozí plavbu (Gib-Maroko-Kanáry) a zná to tady. Vaří. A dobře.
Klára. Taková blondýnka z Písku. Žije víceméně na lodi - první důstojník - a prostě baba, která se vyzná. Doktorka, antropoložka pracovala pro NASA. Naní tady drhne hajzly (mimo jiné). Neskutečný respekt.
Radek. Mechanik, loď pomáhal renovovat, loď mu pomalu říká pane. Moc toho nenamluví, chodí v kraťasech a cuklách a na co šáhne, to umí.
Howie. Skipper. Němec (žijící ve Skotsku), chlap, kozí bradka, ruky jak já nohy, vysoký, huhlá anglicko-skotsky. Vyzná se.
Claris. Taková "babča" někde z ostrovů Anglie. Vizáž babičky ze starého bělidla, usměvavá, malá, přinesla léky a whisky a asi to zná, protože chodí v dubarech.
Tom. Takový strejda, dědula (jediný oficiální důchodce), taky na lodi prožil asi nějaký čas, nahoře chodí v bundě, kraťasech a dubarech.
Marcel. Čech, cestovní agent, one-man-show company, jeden z těch, kteří berou za samozřejmost že teďka jsem ve Vietnamu, potom si skočím do Kanady a ještě musím pokecat s kamošem v Argentině. Tři jazyky. V cizině žádný problém. Svět je přece malý.
Anna. Ruska, žijící 15 let v Itálii (v Benátkách). Jako jediná nemá prakticky žádné jachtařské zkušenosti. Toto je její první plavba. Bohužel hnedka první den ji sklátila silná mořská nemoc a v tomto vegetativním stavu vydržela dva dny připoutaná na lůžko.
26.2
Už se nedělá nikomu blbě - z tohoto pohledu je to dobrý. Já ne a ne si vyladit tepelnou pohodu, dole je to na tričko, nahoře na tři vrstvy. Dneska jsem měl konečně trochu hlad - a dokonce jsem i vařil (slaninku, vejce). Je s podivem, jak člověk )plně ztratí pojem o čase. Jak žijeme v těch 3 hodinových intervalech, tak se prakticky ani nepotkáváme a kupodivu není ani snaha poslouchat nějaké ty rádia, knížky a spol; dneska jsem to zkusil, dal sem si špunty a okamžitě usínám. A přitom nespím. Jsou to takové ty mikrospánky, člověk si neodpočine, ale ztratí nit příběhu. Moc se tady nevaří, kdo má chuť, tak si něco uzme. Ale není to z lenosti, spíš není potřeba, není poptávka.
moře je krásné. Atlantické. Ano, houpe to, plácá, ale je to krása,pohoda. Jenomže únavná pohoda.
1) Je to únavné. Ano, dá se předpokládat sea-sick a skutečně přišla (prášky neprášky) ale systém vacht a nestabilního prostředí -a ještě když je ti blbě- způsobuje, že jsem brutálně unavený.
2) Jíst se nedá, takže maximálně banán nebo jablko (chutná stejně, když jde dovnitř a nebo ven). Si po dvou dnech připadám jak Steve Jobs - žeru jenom jabka a smrdím.
Během těch dvou či tří dnů plavby ztratí člověk pojem o čase. To žiješ jenom v tříhodinových intervalech, kde u kolečka jsi dvakrát půl hodiny a když tam nestojíš tak čumíš kolem a štěbetáš, aby ten co stojí neusnul. A potom gumáky dole, nepoblít se, nějak se dostat nahoru (v ofshore montérkách), když si troufneš tak ještě ponožky dole (mokré) a snažit se usnout. Ale během tohoto kabina a postel poskakuje 1-2 m nahoru a dolů. Nahoru jsou to tak 2G, dolů je to beztíže. A v tomto jakože 3 - 6 hodin spíš a potom zas vachta. Žádné nápoje, žádné jídlo. Jabko. Ne,že by nebylo, ale on to někdo musí uvařit a někdo sníst.
Někdy poslední den před Madeirou se to uklidnilo, ale už jsem byl unavený. Olda to na Madeiře vzdal.
27.2
Další den za náma. Hlídka bez měsíce, bez hvězdiček, tma jak v měchu. Vítr standardně 30kn vlnky přes den tak 4 a je tady atlantický swell. Sice málo, ale když se podaří, tak je to sila. Obecně jedeme na první ref, v noci to stahujeme na druhý (protože 30) a jde to. Mlátí to, je to studené a mokré. Pohyby nepřežil už ani sporák, takže dneska ráno opravujeme uchycení (ulomený šroub)
Už se začínají dodržovat i jistá civilizační pravidla. Např. čištění zubů, pravidelná snídaně, pravidelné jidlo. Akurát jabka došly, přecházíme na hrušky.
Madeira
Krásný ostrov zasvěcený květinám a ovoci. Neskutečná nabídka. Ale taky kopce jak prase. Na 3 km výškových 600m. Ostrov jsem si prohlížel s Jurou, ví tam o všem (minulá dovolená), chtělo by to se tam ještě někdy podívat. Dle vyprávění je to vidět útlak bílého otrokáře, který si nechal ostrov zcivilizovat a zkulturnit s pomocí cukrové třtiny, rumu a asi strašné masy černých otroků.
Jinak to byla jenom jedna delší procházka nahoru a dolů, navštívit místo posledního odpočinku posledního českého krále (Karel I), čokoládový zákusek, místní česnekový chleba, kuk na moře ze břehu a jedéém.
Život na lodi.
No, dostal jsem se do party, která má řádově větší zkušenosti. Ze vším. Jak z cestováním - víceméně pro každého je svět malý, taková Jižní Amerika - vždyť to je normální ... tak s mořem. Antarktida, Grónsko, Global Surverior je víceméně druhý domov. A někde tam se pletu já a chvilkama nevím co dělat abych byl užitečný a abych nezavazel. Tak jsem se aspoň realizoval v kuchyni. (sice mnohdy jako kibic, ale byl jsem skoro u všeho vaření)
28.2
Středa ráno. Konečně si to začínám užívat. Jednak to už tak nemlátí a taky jsem se už naučil padat do prostoru, kde se nepraštím - au - takže dole už to jde. Co se týče třihodinového rytmu, na to jsem si už taky zvyknul, budím se víceméně pravidelně (a včas) a hlavně už nejsem unavený. To je hodně příjemné. Ty 3 hodiny nahoře se nějak vydrží, jsme tam tři a máme si o čem vykládat. A taky začíná "nuda". A ta je spojována s hecováním kdo uvaří lepší snídani, kdo uvaří lepší oběd (můj blaf na kari byl přijat kladně, jsem chválen). Akurát Anička (už je jí líp) má opařenou nohu a navíc je vegetariánka. A jak vařit? Pro ni bez masa, pro nás - hodně a moc. A Klárka je zas celiakička. Tedy nemůže chleba, těstoviny. A zkus v tomto vymýšlet nějakou jednotnou krmi. Máme tady neskutečné možství potravin (teďka ale došla cibule - katastrofa) - dneska je tam mleté maso, chci dělat gulášovou polévku a-la mach (brambory jsou pro Klárku o.k. a když se vybere maso, tak je to skoro vegetariánské). Minule, když jsem dělal kuřecí na kari, tak jsem ty tuhé kousky prohlásil za cuketu a jedla, jenom se jí gule za ušima dělaly. A přidala si 2x
Do cíle to máme ještě den. Jura už ze zoufalství zaplétá lana.
Nějaký-to den
Konečně klidná plavba. Jednak jsem už vyspaný (v saloonu, nahoře se nedá), už vím kde mě co praští (oblíkám se standardně na podlaze, a když to jde tak tam trávím i odpočinek) a začínáme vymýšlet ptákoviny. V této fázi vaříme. Začalo to nevinně nějakým curry (jsem si to trošku upravil) a pokračujeme před French Lečo (James) k pudingu. A už si dokonce začínám užívat audioknih. A dá se říct, že se i posádka tak nějak stmelila. Už o sobě víme co kdo dělá, tak nějak tušíme co se komu líbí (myslím činnost na lodi) a obecně je tady dost možná vyhraněných ale rozhodně inteligentních a chytrých lidí. A snad i víme, jak spolu vycházet. Jinak teďka má každý klapky na uších a je ve svém světě.
Tak jsme přijeli. Ty poslední majle byly až skoro k užívání. Moc nefoukalo - ale i tak byl první ref (v noci druhý, co kdyby) a závěr autopilot a motor. A tím pádem se sedí a kecá v pilot house a hledíme ven zkrzevá okna. Ale hrozí nebezpečí usnutí, takže dobrovolně stojí jeden u kolečka. A debaty na téma "hlášky z českých filmů - z čeho to je", nebo souhvězdí (oba šéfová (Klárka) je takto dochtorka, která pracovala v kosmickém průmyslu (poměrně chytrá blondýna, která používá Linux, Chromebook, píše texty v Texu a do macka si nainstalovala Perl) asi tam měli v té NASA podmínku poznávat kde která hvězdička svítí). Takže ať byl hovor kdekoliv, bylo to možná vyhraněné, ale ne blbé. Stejně se na hlídce zavíraly oči - jenom jednou za čas se musí zapsat LOG. No a byla to naše noční vachta, kdy se poprvé objevil mobilní signál a zase naše ranní vachta, kdy jsme přistávali. Potom trochu problémy s pasy (Britům to v EU dávají sežrat) a konečně sprcha. A whisky (Monkey Shouders) a pohoštění. A večer se jde na stejk. (ale stejně - SPRCHA !!!)
Večeře (stejk) se taky zapíše - to takto dojdeme do hospody, v nabídce kde co ale jenom 4 druhy stejků. Nicméně Georgeus (???) povidal, že je to na špici co kde jedl. Pěkně vyzrálé maso (stařené), pan majitel, který dělal kuchaře (v bílém, rukavice, čepička) nám ke každému stejku v nabídce řekl jaké jsou jeho charakteristiky - já jsem měl veliké oči a prej 3 druhy masa, tak T bound stejk. No kost a 1 kg masa. Dojíme a že se jde spát, ale po cestě byl ještě bar (a tam MUSÍME) a potom další - tam zase hrála muzika (tam se taky MUSÍ) - ale už beze mě. Takže část party pařila do rána a tatici chrupkali na lodi.
Pátek
Pátek byl v duchu poznávání. Marcel, který si vzal hotel, tak pujčil auto. Tak jsme se tam nasáčkovali (Claris, Anna, Já, Jura, Marcel) a jeli na výlet. Ještě jsme ve městě a cedula "Ananasová farma". He? Všude baráky ale byly tam jakési skleníky, tak že kuknem. Fakt tam pěstujou ananasy. Ve sklenících. Takové menší, ale ananasy. A roste to 2 roky. Tož nakoupili něco na cestu a hurá za poznáním. Jedem, jedem, furt do kopce, výhledy, panorámata, zima, větrno a na kopečku kráter zalitý vodou. Protože to je sopečné až bože až. Tak jsem to všecko vyfotili a zase dolů na severní okraj. Tam zase jiný kukuč - modrá divoká voda, prostě Atlantik v celé kráse. Každý fotil jak o dušu. A jedem zase kamsi - a do toho Marcel "hele, tady jsou čajové plantáže, ale to nikoho nezajímá". Jsem myslel že vylezu za jízdy. (dělal si srandu, on o tom holomek věděl). No fakt tam pěstují čaj. Sice to baby plnili do pytlíků, ale v obchodě měli plnou nabídku - zelené, bílé, černé - a hromadu aromatizovaných a taky zákusky a automat k volnému použití. Tak jsme seděli, meditovali a pili čaj. Popojedem (kamsi) a tam pálenica na RUM. Ale zavřená. Nicméně na dvoře jim tam rostli banány a káva.
Tak zase popojedem - a ocitli jsme se v Jurském parku. Kapradiny jak u nás jabloň. A všecko zelené, obrovské, exotické. Ale dinosaura jsme neviděli. A zase jsme popojeli - na magické a magnetické městečko Furnas. Jednak tam byl oběd (stejk), jakýsi park ale hlavně aktivní bublající zřídla, sirnatý smrad a zas něco jiného. A ať jedeš kam jedeš (snaha se dostat pryč) stejně zase skončíš v uličkách Furnasu. Nakonec jsme se kamsi dostali - a taky viděli jak se vaří jejich místní specialita - nějaké mase se zeleninou, které se strčí do ďůry v zemi a tam to ta sopka za 5 hodin uvaří. No a už byla skoro tma - ale ještě jsme se nekoupali, takže kamsi do takových kúpeľov - a hodinu a půl ve vodě 39°.
No a potom už jenom pac a pusu, ráno vstávat a jeden let, druhý let a Vídeň a domů.
Zajímavá byl změna postoje k vodě. Na Madeiře to bylo "už nikdy víc mě na loďu nikdo nedostane". Na Azorech se postoj změnil "tož bylo to zajímavé, intenzivní, ale jednou a dost. Možná někdy do tepla. Ale uvidíme". A ve Vídni už to bylo "co dáme příště?"
Jak si tak člověk zpívá na hlídce, tak se mi střídaly texty:
Až někdo ti hochu o Islandu řekne
svým koltem ho přikryj a buď na něj zlej.
Kdo slovíčko dobrý o tom kraji cekne
je dočista blázen a ty se mu směj
a
My Lord, what a morning;
My Lord, what a morning;
Oh, my Lord, what a morning,
When the stars begin to fall,
When the stars begin to fall.
Komentáře
Okomentovat